Exkluzivní miminka

Přechodná pěstounka Kateřina nad kávou hned na uvítanou říká, že pěstounství pro ni není práce, ale poslání: „Já vím, zní to jako fráze. Ale jak jinak mám popsat svoje štěstí, že můžu někomu pomáhat a dělá mi to ještě k tomu radost?“.

Z každého Katčina slova je úplně jasné, jak moc jí na dětech záleží. Chrání jejich anonymitu, a tak to na potkání nevypráví, pamatuje si ale úplně přesně, kolikátého se které miminko narodilo, kdy ho předala novým rodičům a před kolika dny jí o miminku naposledy přišla zpráva. „Dneska je naší třetí holčičce rok,“ říká a jedním dechem pokračuje, že už je volná čtyři týdny a to ji mrzí, protože se zatím vždycky cítila na převzetí dalšího dítěte maximálně týden po předání.

Rucicky

O každém miminku mluví s láskou a do nebes ho vychvaluje. Každé bylo úžasné, hodňoučké, nešlo ho nemilovat. Že jedno několik měsíců krmila ve dne v noci každé dvě hodiny a že s druhým strávila na své narozeniny pár hodin v nemocnici, to prý nic nebylo. „Ale bylo mi teda miminka hrozně líto! Chlapeček měl slabší imunitu, v jednom kuse stonal,“ vypráví Katka.

Vzpomíná, že ten nejhezčí narozeninový dárek dostali s chlapečkem právě pár dní po hospitalizaci. „Dozvěděli jsme se, že se pro něj našli rodiče. Hned, jak jsem je uviděla, jsem z nich byla nadšená. S kloučkem si skvěle sedli, bylo hrozně hezké pozorovat, jak se úžasně překlopil. Předávali jsme asi měsíc a všechno šlo skvěle,“ říká Katka.

Když sedmiměsíčního chlapečka odevzdávala, přes radost z nové rodiny a splněného úkolu Kateřina předávání obrečela. „Moc mi ale pomohlo, že noví rodiče byli strašně milí a viděla jsem, jak do sebe všechno zapadlo. A úplně mě dojalo, když mi maminka sama navrhla, jestli bych se s nimi nechtěla čas od času vídat. Že by byli s manželem moc rádi, abych byla součástí synkova života,“ vzpomíná Katka. Dodnes se s rodinou zhruba po měsíci navštěvuje, posílají si fotky a plánují, jak budou jednou společně chlapečkovi vypravovat o jeho prvních měsících.

Dávej hezkou pusinku, ne jazýčkovou

Ráda by se dál stýkala s každým dítětem, na nové rodiče ale netlačí. Do rodiny uvede děťátko nejlépe, jak jen to umí, a pak už respektuje rozhodnutí rodičů. I když je to pro ni někdy těžké: „Po čtyřech měsících jsem předávala holčičku do adopce. Maminka se nejdřív chtěla vídat, pak se ale odmlčela. Přiznám se, že to mi bylo opravdu líto,“ vzpomíná. Stýskání ale vzápětí přebije veselými historkami. „Holčičku jsem si hrozně zamilovala, bylo to úžasné, usměvavé dítě. Třeba ráno si po probuzení povídala s manželem a pak mě začala budit a pusinkovat tak, že jsem byla celá oslintaná. Na to jsem jí vždycky vysvětlovala, že nemá dávat jazýčkovou pusinku, ale hezkou,“ směje se Katka.

Na prvním místě jsou pro ni děti a těší jí každé, kterému mohla pomoci se startem do života uprostřed rodiny. Pro jedno z dětí si jela 200 kilometrů daleko. „Miminko bylo úplně nádherné. Když jsem se nad ním rozplývala, sestřičky říkaly, že je krásné stejně jako jeho sourozenci. Maminka už prý u nich rodila šestkrát… Všechny děti skončily v adopci,“ vypráví Katka. Holčička nevážila ani tři kila – a když ji o tři měsíce později předávala, měla rovných šest a půl. „No co jiného může být důkazem, že rodinná péče dětem svědčí,“ usmívá se Katka.

Absolvovala jsem dvacet hodin nad rámec, nějak to uteklo!

Obavu měla ze závislosti na pervitinu, kterou si maminka jedné z holčiček prošla v těhotenství. „To bylo ale úplně zbytečné. Říkali jsme jí exkluzivní dítě, protože prospala celou noc a adoptivní rodiče kroutili hlavou, když jí dali v devět večer spát a ona se vzbudila třeba v osm ráno,“ říká Kateřina. Že následky pervitinu jsou u dětí naprosto výjimečné, jí potvrdila i paní doktorka Fišárková na semináři v Dobré rodině. „Vzdělávání je naprosto super,“ chválí svoji doprovázející organizaci Katka. „Vloni mi moje klíčová pracovnice říkala, že jsem absolvovala 20 hodin nad rámec povinného vzdělávání. Tomu jsem vůbec nevěřila, uteklo to nějak strašně rychle! Ale všechny kurzy pro mě byly důležité a zajímavé. Absolvovala jsem třídenní cyklus o pěstounské péči na přechodnou dobu, přednášku s psycholožkou Janou Kovařovicovou o attachmentu nebo povídání o knize života, jakou dětem vytváříme.“

Ze vzpomínkové knihy byla nadšená hlavně adoptivní rodina Katčina posledního miminka. Dvě předchozí děti si totiž brala z kojeneckého ústavu a o prvních měsících jejich života nevěděla skoro nic. „Vzít si miminko z pěstounské péče byl pro rodiče obrovský rozdíl. Byli překvapení, že dítě nemusí mít žádné zlozvyky, že nemusí být opožděné, že je tu někdo, kdo ho od narození miloval a ví, co má rádo a jaké má vlastnosti,“ vzpomíná na důležitou zkušenost Katka.

Pro stát by měly být děti v rodinách prioritou

Jako pěstounka je přesvědčená, že rodinu dítěti nemůže nic nahradit. Sama v minulosti potkala děti, které prošly ústavním zařízením a na život venku nebyly připraveny. Trápí ji třeba, že po materiální stránce dětem nic nechybělo, což ale vůbec neodpovídá realitě. "Spousta věcí pro ně byla samozřejmých. Bylo jim jedno, jestli jim v lednici shnije pomeranč, protože proč by si ho braly, když mají zrovna větší chuť na banán," popisuje.

„Proč se tohle vůbec děje? Pro stát by mělo být prioritou, aby jeho rodiny vychovávaly děti, které se v životě neztratí,“ končí povídání Katka. „Já jako pěstounka nabízím otevřenou náruč a moje rodina ráda pomůže dalším dětem.“

Kontakt

  • Dobrá rodina o.p.s.
  • Klimentská 1246/1, Praha 1
  • IČ: 24286664
  •  
  • E-mail: mamdotaz@dobrarodina.cz
  • Telefon: +420 724 113 112
  • Asociace dítě a rodina banner2 180x50

Dobrá rodina v médiích

Log in

create an account