Klára se v nové roli přechodné pěstounky ani nestačila rozkoukat a už měla doma první dítě. Telefon jí zazvonil jen pár hodin poté, co na úřadě podepsala poslední papíry. „Jela jsem ale zrovna vlakem a neslyšela jsem ho. Kdybych to tenkrát zvedla, mohla jsem mít doma novorozence z porodnice,“ vzpomíná. Nakonec dostala ještě dva dny času. Ale s druhým telefonátem na ni čekal úkol úplně jiný. Klára, která měla doma sotva postýlku a v lednici jednu přesnídávku, si měla vzít do péče šestnáctiměsíčního chlapečka.
„Ptala jsem se, jestli si mám pro něj přijet zítra nebo pozítří. Řekli mi, ať přijedu okamžitě,“ říká Klára. „Někdo ho odložil na městském úřadě, a jestli si ho nevezmu já, dají ho do kojeneckého ústavu.“ Zaskočená Klára obvolala kamarádky a ty jí do večera svozily pytle s oblečením. Sama se domů vrátila už s chlapečkem v náručí.
Vrhal se ke každé návštěvě, chybělo mu tulení
K malému kloučkovi si rychle našla cestu – však také skoro 15 let pracovala jako soukromá chůva. Od dětí žijících v blahobytu to byl ale k „pěstouňátkům“ velký skok. „Bylo vidět, že malého doma asi nikdo moc nerozmazloval. Skoro polovinu svého života strávil v ústavu, potom byl v pěstounské péči u širší rodiny. Všude šel z ruky do ruky a na střídání lidí byl zvyklý. I u mě se pak vrhal ke každé návštěvě. Vyžadoval, aby se mu někdo pořád věnoval, citelně mu chybělo tulení a také jedna náruč, která najednou nezmizí,“ vypráví Klára. Jinak ale s chlapečkem žádné problémy nebyly a pěstounka na společný čas vzpomíná s radostí. Chlapeček byl podle ní naprosto úžasný a rychle se také skamarádil s křečkem a hlavně s Klářinou fenkou Bibi. I když to zatím Klára netušila, právě vztah se zvířaty chlapečkovi později usnadnil vstup do adoptivní rodiny.
Přestože bylo kloučkovi už osmnáct měsíců a dlouhou dobu strávil v ústavu, až Klára si všimla, že má problémy se zrakem. Na očním chlapečkovi kromě šilhání naměřili celých pět dioptrií… „Tolik toho před tím nemohl vidět! Jak je vůbec možné, že si toho nikdo nevšiml?“ mění tón jinak klidná a usměvavá Klára. Zlobí ji, že se u nás děti stále dostávají do ústavů, kde jim tahle „rodinná“ pozornost chybí.
Já jsem byla host, on už tam byl doma
Adoptivní rodina se nakonec pro chlapečka našla už po necelých dvou měsících. Další dva měsíce pak trvalo předávání. Jak říká Klára, obrovským štěstím pro ni i pro chlapečka bylo, že budoucí maminka s tatínkem byli oběma sympatičtí. Klouček si hned zamiloval jejich psa a Klára postupně pozorovala, jak přirozeně vplouvá do nové domácnosti.
První předávání je pro přechodné pěstouny vždycky velký test, na který se předem nejde dokonale připravit. Klára si odchod obrečela, ale smutek jí pomohlo překonat vidět chlapečka šťastného v definitivní rodině. „Vzpomínám si na víkend, kdy jsme byli u nových rodičů s chlapečkem naposledy spolu,“ vypráví Klára. „Přijela jsem na kafe a bylo úžasné pozorovat, jak za mnou už nechodil. Já jsem tam byla na návštěvě, ale on už tam byl doma, s mámou a s tátou. Na jednu stranu mě hrozně vzalo cítit, že už mě to dítě nepotřebuje, ale na druhou stranu mi to moc pomohlo. Bylo strašně důležité vidět, že po mně chlapeček netruchlí, ale že je naopak šťastný a v lásce u rodičů.“