Naše metodička Martina Loutná představila na semináři ideální model systému péče o ohrožené děti. Co považujeme za nejdůležitější body?
1. Dítě v centru zájmu
Tím úplně nejzákladnějším principem systému péče o ohrožené děti má být dítě v centru zájmu. Ne dítě se má přizpůsobovat systému, ale naopak systém se musí přizpůsobit dítěti. Zní to jako jasná věc, v praxi se ale na ni často zapomíná. Práva dítěte jsou omezována (dítě je umisťováno do ústavního zařízení, neúměrně dlouhou dobu čeká na rozhodnutí soudu) či jsou podřazována právům jiných subjektů.
Mnohdy slýcháme, že maminka přece má mít právo rozhodnout se, jestli dá dítě do ústavu nebo do náhradní rodinné péče. Tak tomu ale není. Pro dítě je vždy nejlepší rodinné prostředí, a tak by děti měly být umístěny do rodiny i přesto, že maminky kvůli nedostatečným znalostem nebo svým vlastním zájmům třeba chtějí, aby bylo dítě v ústavu. Často toto řešení volí maminky, které ústavní výchovou samy prošly…
V Úmluvě o právech dítěte, kterou ČSFR ratifikovala už v roce 1990, se jasně píše, že dítě v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí vyrůstat v rodinném prostředí. Toto právo by mělo být v České republice naplňováno.
2. Prevence a podpora při problému
Bude-li systém dítě chránit, potřebuje k tomu především dostatek služeb pro preventivní práci s rodinou. V českých ústavních zařízeních je nyní okolo osmi tisíc dětí a je jasné, že při posílení ambulantních a terénních služeb pro rodiny by řada z nich svou svou biologickou rodinu vůbec opustit nemusela. Třetina dětí do tří let byla do ústavu přijata ze sociálních důvodů, třetina ze zdravotně-sociálních důvodů.
K posílení prevence a podpory při problému můžeme využít i řadu skvělých a zkušených odborníků, kteří nyní pracují v ústavních zařízeních. Tímto směrem už vykročily Zlínský a Pardubický kraj. Ústavní pobytová zařízení transformují na centra nabízející služby pro rodiny. „Vychází se z principu, že pomoc má přicházet za dítětem do rodiny, nikoliv dítě z rodiny za pomocí. Proto je důraz kladen na podporu náhradní rodinné péče, na využití možností rodinné terapie a sociální práce s rodinou,“ popisuje proměnu radní Zlínského kraje Taťána Valentová Nersesjan.
Je zcela jisté, že i přes tyto kroky ale bude ústavní péče vždy potřebná. Dosažitelným cílem však je radikální snížení počtu dětí v ústavech, které by nadále fungovaly jako poskytovatelé malokapacitní specializované péče. Umístění dítěte do ústavu by mělo vždy až tím úplně posledním „řešením“.
3. Přerozdělení zdrojů
Na ochranu ohrožených dětí se dnes vynakládá zhruba 8,2 miliard ročně. Z této částky (po odečtení 820 milionů jako nákladů OSPOD) jde více než polovina na financování ústavní péče. Naopak jen necelá pětina míří na preventivní služby. Náhradní rodinná péče si vyžádá necelou třetinu výdajů.
Tento „trojúhelník“ je potřeba o 180° otočit. Stěžejní složkou mají být preventivní služby, naopak ústavní péče má být vytížená co nejméně, a spolknout tak nejmenší částku.
Z analýzy kampaně Právo na dětství a také z analýzy ombudsmanky jednoznačně vyplývá, že preventivní práce a podpora náhradní rodinné péče jsou jednoznačně efektivní i z finančního hlediska. Péče v ústavním zařízení pro děti do tří let vychází na 47 tisíc měsíčně, pobyt v dětském domově na 32 tisíc a dítě umístěné do diagnostického ústavu stojí státní pokladnu měsíčně neuvěřitelných 89 tisíc.
A jak si nyní vedeme?
Za stěžejní nyní považujeme zákaz umisťování dětí do 7 let do ústavních zařízení. Na těchto malých dětech, kterým se mozek stále prudce vyvíjí, zanechává ústavní péče nejtěžší následky.
Zasazujeme se o to, abychom těmto nenávratným poškozením předcházeli, a podporujeme aktivity MPSV, které k tomuto cíli vedou.
Přečtěte si 10 mýtů, které byly na semináři ve Sněmovně zbourány! Myslíte si, že pár měsíců v kojeňáku dětem přece neublíží?