„Bez nějaké paniky a strachu, je to tak, děti se ptají. Dospívající taky. Pokud se neptají a jsou na sociálních sítích jakéhokoliv charakteru, tak se s tím, co se děje, prostě 100% setkaly. Některé mají strach, jiné to zajímá, další jsou zvědaví. Někdo si z toho dělá legraci,“ říká psycholožka Monika Čuhelová a sdílí s námi své postřehy, jak s dětmi mluvit o aktuální situaci na Ukrajině i jiných podobných tématech.

Dnes i včera jsem měla setkání i telefony. Děti, puboši, rodiče. A i menší vyděšené děti se ptaly: „Paní psycholožko, prý bude válka?“

Nebo vám s touto informací přijde dítě domů.

Takže – co s tím? Jak se k tomu jako dospělí postavit?

• Doporučuji nebagatelizovat, nelhat, neslibovat, nemanipulovat, nestrašit. Takže určitě neříkejte věty typu „nemusíš se bát“, „čeho se prosím tě bojíš, tady jsme v bezpečí“ a takové ty chlácholivé řeči, co sice vypadají moc hezky a dobře, ale ten nepřijatý strach se jen někam schová. Je potřeba strach legitimizovat – tj. je to normální, že má člověk, dítě, strach. (Možná někdo z vás zažil v dětství akce kolem studené války a strašení atomovou bombou, tak si na to vzpomínáte. Nic příjemného.) Přijetí a pojmenování emoce vede ke zklidnění.
• Na tuto otázku já konkrétně odpovídám: „Přeju si, aby nebyla.“ „Věřím, že nebude.“ A když mě zatlačí do kouta slovy: „No jo, přejete, ale co si myslíte, prý bude třetí světová?“ tak říkám, že prostě nevím, ale doufám a věřím, že ne.
• Ptám se dětí, co cítí, jak se cítí. „Jak ti je?“ „Jak to vidíš?“ „Jak se cítíš?“ „Co si o tom myslíš?“ (V klidu, se zájmem.)
• Když je tam hodně strachu, tak ošetřuji emoce. „Jo, chápu, strach.“ „Člověk se bojí, co se děje, viď?“ „Ty zprávy a nejistota nahání občas hrůzu, viď?“ Nebo-li empatická reakce.
• Následuje klasická práce se strachem – vyklepeme, vyboxujeme, prostě z těla ven. Dýchání, klid, nádech, výdech.
• Záleží na míře strachu, někomu stačí jen informace, jiným to nasedá na všechny ty strachy, co teď byly a co prožívají. Teenagerům na jejich strachy a obavy z dalšího života, ze školy, přijímaček. Menším dětem na vše, co prožívaly kolem viru a obavy o život prarodičů. Pokud to přechází až do úzkostí, tak techniky – dech, vyjmenuj barvy, co vidíš…
• Podat informace o tom, jak to teď vypadá – úměrně věku.

Dobrá zpráva – dle výzkumů je pro děti mnohem horší válka v rodině než válka ve světě. Děti, co prožily a přežily válku, byly mnohem méně traumatizované než děti, co jsou doma týrány nebo vidí, jak jejich rodiče bijí jeden druhého, žijí v násilí a tak. Důležité je bezpečí a jistota doma.

A co když o tom děti nemluví? Ty informace se k nim nějak dostanou. (Známe to, jak si dospělí myslí, že „děti o ničem neví“.) Buďte rádi, když se zeptají a svěří. Můžete lehounce naťuknout sami. „Slyšel/a jsi, co se teď děje ve světě? Co ty na to? Jaký to pro tebe je?“ Zase dle věku, puberťáků a dospívajících bych se ptala určitě. Máte prostor pro mluvení, sdílení, podporu.

Co pomáhá – s tím, co nemůžeme ovlivnit, nic nenaděláme. Nezaměřovat tam moc pozornosti. Toto dětem vysvětlit. „Co můžeme udělat, aby ti bylo líp? Aby ses cítil líp?“ Někdy ještě mluvím o tom, že strach a bezmoc je těžká kombinace (u dětí, co to hodně prožívají, co se tím hodně trápí). A že to, nad čím máme moc, je dělat co nejlepší svět kolem nás. Mít se co nejlépe, být laskaví. To je princip Ego 2.0 – když je někdy člověku úzko a cítí bezmoc, tak pomůže najít nějakou moc – co může ovlivnit, kde může pomoci, kde to může udělat lepší. A můžeme mluvit i o vděčnostech. Prostě to, co vám funguje. Použitelné i pro nás, dospěláky.

U dětí v NRP bych ještě doplnila tu důležitost rodiny a bezpečí v ní. Tato situace může dětem nasedat na předchozí události v jejich životě a na jiné strachy. Doporučuji vracet se k důležitému a tím je vztah. Například zalézt si s dítětem do bezpečí pelíšku pod deku a mazlit se.

Článek pro vás připravila Monika Čuhelová psycholožka, která se zabývá individuální a skupinovou prací s dospělými, pěstouny a dětmi.