3. dubna 2017 Do popředí zájmu některých politiků se dostaly děti. Především ty ohrožené, které z mnoha důvodů potřebují zvláštní péči a pomoc. Nevím, nakolik je to zájem upřímný a na kolik je to vyvoláno snahou být vidět a získávat politické body. Ať tak či onak, pojďme se o věcech bavit upřímně a otevřeně. Neschovávejme se za politické floskule a snahu zalíbit se.
Kupříkladu aktuální nápad z pera poslankyně Jitky Chalánkové zdá se, a je také tak prezentován, jako snaha zlepšit situaci samotných pěstounů. Chalánková navrhuje fatální snížení příspěvku pro doprovázející organizace, a naopak navýšení příspěvku pro samotné pěstouny. Což o to, ti by si to zasloužili. Návrh snížit příspěvek doprovázejícím organizacím ale svědčí buď o neznalosti paní poslankyně (a pak jí rádi rozšíříme povědomí o tom, co skutečně doprovázející organizace dělají nejen pro pěstouny), nebo o její urputné snaze zcela a definitivně současný systém zničit (k čemuž by schválení takového návrhu bezesporu vedlo). Neubírám paní poslankyni právo na její názor systém takovým způsobem likvidovat, pak by ale měla jasně a veřejně říci, jaké řešení pro děti v ohrožení a nouzi paní poslankyně navrhuje. Je snad, podle ní, správnou cestou dávat děti do ústavů? Nebo jakou jinou budoucnost by paní poslankyně dětem přála?
Nekoukáme na děti ani na peníze
Druhou diskutovanou potřebou v této oblasti je sjednocení kompetencí v oblasti péče o ohrožené děti. Je to nejen správné řešení pro samotné děti, pro jejich budoucnost a zdravou společnost, ale je to také pragmatické a správné řešení z pohledu státu. Takové sjednocení nejenže pomůže lepší systémové úpravě stávajícího stavu (který je polovičatý), ale také efektivnímu nakládání s veřejnými prostředky a lepší kontrole. Jinak řečeno – nejenže to bude dobře pro děti, ale ještě se ušetří a bude se lépe kontrolovat, kdo a co za státní peníze dělá.
Snaha nedávat děti do 7 let věku do ústavů je pak jen jedním z kroků správným směrem, který následuje sjednocení kompetencí. Že to jde a že je to cesta správným směrem, nám potom dokazuje nejen zahraničí, ale třeba i Zlínský kraj. Dokázali tam něco, o čem někteří tvrdí, že to nejde. Když někdo něco takového tvrdí, aniž by měl důkaz o opaku, lze to pochopit. Když ale někdo něco takového tvrdí, ačkoli se prokáže, že to jde a že to funguje, pak je něco špatně. A je nutné ptát se, proč takový člověk neotevře oči a neprozře. Bylo by pěkné věřit, že si ze Zlínského kraje vezmou příklad všichni a že jej budou následovat. Bohužel se tak neděje, a proto by stát (jako garant péče o děti) měl dát jasný signál, jakou cestou se ubírat. Přijmout příslušnou legislativu, vytvořit vhodné podmínky. Některé věci zaberou čas a nejdou rychle, jiné stojí jen na vůli těch, kdo mají odpovědnost a možnost rozhodnout.
Lesy chráníme, proč ne děti?
Celá výše uvedená problematika se týká dětí. Toho nejcitlivějšího organismu, který v naší společnosti máme a který zásadně ovlivní to, jací budeme za deset, dvacet či třicet let. Jsme jako společnosti schopni shodnout se na tom, že ničení přírody ohrožuje naše zdraví a budoucnost. Že musíme chránit lesy. Vodu. Moře a oceány. Vzduch. Opravdu se ale nejsme schopni shodnout na tom, že vše začíná u nejmladších generací a že správná péče o děti je základem? A že největší díl takové péče potřebují děti v nouzi nebo ohrožení? Nejsme takového prozření schopni ani pod argumentací a nezvratitelnými důkazy odborníků? Pro ty, kdo nevěří v nemoc duše u takových dětí – je jednoznačně prokázáno poškození mozku u dětí, které se bezobsažně dlouhé hodiny dívají do stropu kojeneckých ústavů. Poškození neurobiologického vývoje mozku může vzniknout za velmi krátkou dobu, tedy v řádu dnů a týdnů. Čas dětí v ústavech se neřídí čtyřletým volebním obdobím. Dětem je jedno, že do voleb zbývají měsíce nebo že je příliš krátce po volbách. Jsou jim jedno stranické konference, koaliční jednání i opoziční obstrukce.
Hodnoťme politiky podle toho, co pro dobrou věc v zájmu dětí udělali, nebo o co se alespoň pokusili. Zatím je takové hodnocení, až na výjimky, velmi slabé.
Jde o děti, ale mluvíme jen o dospělých
Bavíme se o osudu dětí. A přesto mnohem častěji než diskusi o tom, co je pro ně dobré, slýcháme, co je špatné pro zaměstnance ústavů nebo co budeme dělat s budovami, ve kterých sídlí. Mohl bych zde prostě jen říci, že to z pohledu dětí není vůbec důležité. Že dítě a jeho zájem jsou přece na prvním místě. A že vyřešení osudu stávajících zaměstnanců ústavů je právě na těch, kdo se takovou otázkou mají zabývat – tedy na politicích. Ale protože se zatím zdá, že nápady nemají, lze jim lehce napovědět. V kojeneckých ústavech pracuje zdravotnický personál. Ve většině zdravotní sestry a lékaři. Není právě tohle skupina zaměstnanců, která nám tolik chybí v českých nemocnicích včetně dětských oddělení? Nepochybuji o tom, že by své uplatnění našli velmi rychle. A pokud by chtěli zůstat v systému pomoci dětem, pak i zde mají cesta otevřenou. Protože ani v ní není dostatek těch, kdo by chtěli pomáhat. Podobná je situace v případě ústavů pro starší děti. I jejich zaměstnanci by bezesporu práci bezpečně našli. A že se obávají ztráty současných výhod a zhoršení příjmů? Změna, o které se bavíme, by ušetřila nejméně desítky milionů korun měsíčně. Ty by bylo možné dát zpět do systému – třeba na platy a benefity pro všechny, kdo dětem v ohrožení pomáhají. Sjednocení jejich podmínek by bylo ostatně také na místě. A především by takto ušetřené peníze bylo možné dát do primární péče v samotné rodině, na její sanaci (rozumějte záchranu) tak, aby děti od své rodiny nemusely vůbec odcházet. V tomto ohledu máme velký prostor na zlepšení.
Stejně smysluplně se bezesporu dají využít budovy. Neobávám se toho, že by zůstaly opuštěné a chátrající. A vlastně – i kdyby – nemůžeme odpovědnost za budovy přenášet na děti a jejich budoucnost.
Tedy – pokud se dnes politici zaštitují dětmi a potřebou „pomoci jim“, pak by měli myslet v první řadě na ně. Nikoli je a jejich budoucnost zatěžovat závazky, které by měli vyřešit sami.
Zdeněk Soudný, ředitel Dobrá rodina, o. p. s.