Novinky

Milý rozhovor s lektory našich příprav pro budoucí náhradní rodiče

 

Nádherný rozhovor plný moudrých odpovědí a radosti z náhradního rodičovství s lektory našich příprav PRIDE Markétou Švejdovou a Petarem Erakem v aktuálním čísle časopisu Žena a život. Jsme moc rádi, že Markéta a Petar vedou přípravy pro budoucí pěstouny a osvojitele také v Dobré rodině!


Každé dítě by mělo VYRŮSTAT V RODINĚ

17. 5. 2017

Žena a život, str. 69

Speciál Děti

LENKA ŠVÁBOVÁ

Markéta Švejdová a Petar Erak pomáhají lidem, kteří se rozhodli pro nelehkou životní
roli adoptivního rodiče nebo pěstouna. A připravují je na všechna možná úskalí, protože těch je na této cestě víc než dost. Oba vychovávají osvojené děti a rádi se o své zkušenosti podělí. I když se shodují: „Na vše se předem nikdy připravit nelze.“

Jak jste se dostali k práci lektorů přípravy náhradních rodičů?

P: Přestože nejsem odborník – psycholog ani sociální pracovník, ale v podstatě adoptivní rodič amatér, myslím, že mám spoustu zkušeností, které můžu sdílet s ostatními potenciálními náhradními rodiči. Se ženou jsme nemohli mít vlastní děti, a tak jsme před 15 lety požádali o adopci. Absolvovali jsme potřebnou přípravu a půl roku po jejím skončení jsme si z kojeneckého ústavu přivezli sedmiměsíčního syna, kterému je dnes 13 let. M: Kromě dvou vlastních synů vychováváme s mužem adoptovanou dceru a syna v pěstounské péči. V obou případech jsme prošli přípravami a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí. Ale hrozně moc jsme se jich nedozvěděli! Vím, že člověk nemůže být na vše stoprocentně připravený. Objevila se spousta témat, o kterých s námi nikdo nemluvil – třeba co udělá přijetí dalšího dítěte do rodiny s dětmi, které v ní už vyrůstají. Přitom kdyby nám někdo dal předem více informací, rozhodovali bychom se nejspíš jinak a určitě bezpečněji ke své rodině i dětem, které jsme se chystali si vzít. Období, kdy k nám přišel pěstounský syn, bylo hodně složité. Museli jsme omezit své aktivity, soustředit se jen na to, abychom situaci v rodině ustáli. Když jsem pak přišla do styku se systémem příprav PRIDE, došlo mi, kolik informací mi scházelo. Poté, co jsem sama přípravou prošla a doplnila si vzdělání, začala jsem se přípravám náhradních rodičů věnovat i profesně.

Vy jste, Petře, o osvojení druhého dítěte neuvažovali?

P: Uvažovali! Když bylo synovi dva a půl roku, začali jsme hledat víc informací o jeho biologické rodině. Protože kdybychom našli jeho dalšího sourozence, určitě bychom se ubírali tímto směrem. V té době ovšem náš syn vážně onemocněl. Bylo mu diagnostikováno onkologické onemocnění s velmi špatnou prognózou. Následující čtyři roky jsme strávili po nemocnicích. Začleňování zpátky mezi děti nebylo jednoduché pro něj ani pro nás, navíc jsme dál žili v obrovské nejistotě, jestli se nemoc nevrátí. Když opustil nemocnici, bylo mu 6 let a měl jít do školy. Jenže on nechodil, nemluvil. Dnes je mu 13 let, v zimě jsme ukončili všechny individuální plány a programy. Nadále se musí doučovat češtinu a logopedii, ale už nemá žádné úlevy při známkování. Pravděpodobnost, že by se nemoc mohla vrátit, je dnes, deset let od diagnózy, v podstatě nulová a následky léčby jsou naštěstí minimální.

Vědí vaše děti, že jsou osvojené?

M: Samozřejmě. Práce s příběhem dítěte a důraz na biologickou rodinu patří i ke stěžejním tématům našich příprav. Je důležité, aby děti vyrůstaly s vědomím, kým jsou a odkud jsou, to je zakotveno i v Základní úmluvě o právech dítěte. Dítě má právo znát své biologické rodiče a být s nimi v rámci možností v kontaktu. Jak pracovat s biologickou rodinou a jak může kontakt s biologickými rodiči vypadat, důkladně probíráme s osvojiteli i pěstouny. P: Náš syn od začátku ví, že je adoptovaný. Jelikož kamarádíme s mnoha adoptivními rodiči, jako malý si dokonce myslel, že osvojená je většina dětí! Až ve školce zjistil, že je to jinak. Ovšem přestože má tmavší pleť a určité asijské rysy, kdyby tu teď seděl s námi, nepoznala byste, že není náš.

V čem je příprava PRIDE kromě důrazu na poznání vlastního příběhu dítěte ještě specifická?

P: Kdybych měl vybrat jednu věc, pak to, že vždy, od začátku do konce, myslíme na to, že neuspokojujeme potřeby společnosti ani dospělého, který si chce dítě osvojit. Že dítě tu není pro mě, ale já pro něj. A nejen já, ale celý systém, celý svět je tu pro něj. M: Zásadní je, že se připravují dohromady osvojitelé, dlouhodobí i přechodní pěstouni a bourají se bariéry mezi nimi. Všichni si vzájemně naslouchají a například osvojitelé najednou zjistí, že přechodní pěstouni mají pro péči o děti, které se jim nenarodily, úplně jinou motivaci a že to nejlepší, co osvojitele může potkat, je, že dostanou miminko, o které se několik prvních týdnů nebo měsíců někdo dobře staral – třeba přechodní pěstouni. Často se totiž stává, že osvojitelé chtějí do adopce raději dítě z ústavu, aby byli jeho první máma a táta. V přípravách ale zjistí, že malé dítě nezbytně potřebuje individuální péči – a tu ani při nejlepší snaze všech sestřiček a tet v ústavu dostat nemůže.

Co účastníky vašich příprav čeká?

P: Jde o hlubinnou cestu časem do dětství. Vracíme se do doby, kdy jsme my byli dětmi, uvědomujeme si, kdo pro nás byl důležitý, jak jsme se v různých situacích cítili, co se nám líbilo, kdy nám bylo špatně. Snažíme se vžít do situace dítěte, představit si, jak se bude cítit, až přijde k nám do rodiny. M: Přípravy mají jasně danou strukturu, dotkneme se přitom mnoha témat, s nimiž by se náhradní rodiče měli setkat. Probíráme, jak zajistit pro dítě stabilitu, jak s ním mluvit o ztrátách, které má za sebou. Člověk si musí být vědom toho, co se jemu samotnému v životě přihodilo a jak to řešil. Protože dítě, se kterým bude v blízkém vztahu, se na to určitě zeptá. Při přípravách máme prostor na to, abychom podrobně probrali situaci každé rodiny. Bavíme se o detailech, představách a očekáváních, probíráme, jestli mají potenciální náhradní rodiče podporu širší rodiny a dostatečné zázemí, což je naprosto zásadní věc. Připravujeme je na to, že vytvořit si vazbu se starším dítětem stojí mnohem víc času a úsilí, než když si ji přirozeně vytváříme s miminkem, které se do rodiny narodí. Dítě totiž přichází se zkušeností z pobytu v ústavu nebo se zanedbáváním péče. Rodič mu proto musí věnovat spoustu času a energie.

Může si být náhradní rodič po absolvování přípravy jistý, že náhradní rodičovství zvládne?

M: Během tří měsíců příprav budoucí náhradní rodiče uslyší o většině situací, které je můžou potkat. Nemůžeme je připravit stoprocentně, dítě může onemocnět, může vyvstat problém v kontaktu s biologickou rodinou, v komunikaci se soudy… Na začátku kurzu jim dáme příručku, která pojednává o nejdůležitějších tématech spojených s náhradním rodičovstvím, o biologickém vývoji dětí, o tom, jak vypadá chování traumatizovaného dítěte a co s tím dělat. Poradíme, kde hledat pomoc, když se objeví vážné výchovné problémy nebo když se pěstouni a osvojitelé dostanou z různých důvodů do úzkých. O tom, jestli jsou zájemci vhodnými adepty na roli náhradních rodičů a zda budou zařazeni do registru žadatelů o náhradní rodinnou péči, rozhodují po absolvování příprav a psychologických testů odpovědní pracovníci krajských úřadů nebo magistrátů.

Stává se, že během příprav někdo od svého rozhodnutí stát se náhradním rodičem ustoupí?

P: Osvojení je proces. Často se stává, že na začátku mají rodiče před očima vysněnou představu blonďaté modrooké holčičky, ale postupně ji korigují, rozšiřují své obzory a na konci pochopí, že každé dítě je krásné. Že tu nejsou kvůli uspokojování svých představ, ale že to dělají pro to dítě. M: Budoucí náhradní rodič si během příprav ujasní, jakou péči, komu a jestli vůbec je schopen poskytnout. Stává se, že nám účastníci v půlce kurzu řeknou, že už se dozvěděli dost na to, aby zjistili, že náhradní rodičovství není cesta pro ně. Za takové rozhodnutí jsme rádi. Když narazíte na něco, s čím nejste v souladu, nikdy by to nefungovalo.

Kolik příprava stojí?

M: Přípravy se v České republice poskytují zdarma. Je řada krajů, kde již pochopili, že dobře připravení náhradní rodiče šetří státu peníze i čas. Takoví rodiče děti nevracejí, vědí, že projevy chování, které se u nich objevují, souvisí s jejich ztrátou a ústavní deprivací. Vědí, kam se obrátit o pomoc, jak jednotlivé situace řešit i že vzít dítě k psychoterapeutovi není hanba, ale může to být velká pomoc.

Co je největším smyslem náhradní rodinné péče?

P: Péče o cizí dítě je naprosto přirozená věc, stará jako lidstvo samo. Není to žádná nová věda, akorát jsme ji během staletí zanesli nánosy, jako je třeba ústavní péče. Teď se jen vracíme zpátky k přírodním zákonům – máme tady dítě a všichni musíme dělat vše pro to, aby mu bylo co nejlíp. M: Každý den, každá hodina v ústavu dítě nevratně poznamená. Pro dítě je nejdůležitější vyrůstat v rodině, ať už ji defi nujeme jakkoli. Dítěti je úplně jedno, jestli je osvojené, v přechodné či trvalé pěstounské péči. Pro něj je důležité, že má svého dospělého člověka, který mu rozumí a je pro něj bezpečným průvodcem životem. *

Příprava na roli náhradního rodiče PRIDE (Parents Resources for Information, Development, and Education) – metodika vzdělávání a přípravy náhradních rodičů (osvojitelů, dlouhodobých i dočasných pěstounů). Každý budoucí náhradní rodič musí ze zákona projít přípravou v rozsahu 48 hodin (přechodný pěstoun 72 hodin). Školí vždy dvojice: náhradní rodič s vlastní zkušeností (osvojitel, pěstoun, dočasný pěstoun) a odborník (sociální pracovník, psycholog, speciální pedagog). Přípravy probíhají z větší části ve skupině (max. 16 žadatelů), zbytek je vyplněný návštěvami, kdy lektoři jezdí ve dvojici k žadatelům domů. Během domácích návštěv jsou probírána témata, která není vhodné sdílet ve skupině. Kromě příprav musí každý žadatel absolvovat poměrně náročné psychologické pohovory a psychotesty, je posuzován jeho zdravotní stav, sociální i finanční situace.

ÚŘADY V ČESKU loni odebraly z rodin 3841 dětí, celkem sociální pracovníci řešili 9416 případů zneužívání, týrání a zanedbávání. V porovnání s rokem 2006 je to téměř šestkrát více.