Do Dobré rodiny vskočila dobrovolnice Paulína Labudová rovnýma nohama. Na své první „misi“ měla během semináře spolu s další dobrovolnicí hlídat pět předškolních dětí, její kolegyně ale na poslední chvíli odřekla, a tak zůstala šéfkou rozjívené party hned napoprvé sama. Neodradilo ji to a v Dobré rodině jako dobrovolnice zůstala. Jak by řekly děti: Jupíí!

Jak to první hlídání nakonec dopadlo?

Za ten den jsem s dětmi vyčerpala veškeré návrhy na hry od mé mamky (mimochodem učitelky v mateřské školce) a také veškeré inovace a blázniviny z mých divadelních kruhů. Prostě všecko, co jsem kdy viděla! Celých šest hodin jsem se snažila o rychlé střídání her a neustálé vymýšlení nových vjemů. Moje zodpovědnost, touha je zaujmout, maximální pozornost k jednotlivcům a také mé zbožné přání, ať si navzájem neublíží, mě na konci „šichty“ stály málem život.

Tomu se tedy říká křest ohněm. Navíc do Dobré rodiny jsi přišla „zvenčí“, neměla jsi s dětmi v pěstounské péči žádné zkušenosti. Co jsi stihla odpozorovat?

Tyhle děti jsou většinou více neposedné, vyžadují mnohem přesnější a hloubavější práci opatrovatelů, někdy jsou agresivní či naopak přespříliš citlivé. Trávení času s nimi je ohromně specifická a nestandardní záležitost. Dobré proto je, že semináře s odborníky jsou kromě pěstounů otevřené i nám dobrovolníkům a můžeme se přiučit. A zvláštností na téhle práci také je, že děti jsou zvyklé říct něco ze své minulosti.

Jakou takovou situaci jsi musela řešit?

Třeba při jedné hře na oslavu řekl asi čtyřletý kluk stejně staré holčičce: „Půjdeme na svatbu a já se pak hrozně opiju a sekyrou ti rozbiju hlavu.“ Já jsem na to řekla: „Ale to není hezké, to se neříká a už vůbec nedělá. A navíc, ty jsi kluk a kluci mají přeci holky chránit a dávat na ně pozor.“ Ale chlapeček mi opáčil: „Nene, někteří tátové můžou bít mámy!“

To tě muselo určitě zaskočit. Jak jsi na to reagovala?

Nemám vzdělání s dětmi a nevím, co všechno můžu nebo nemůžu těmto dětem říct a hlavně jak. Takže jsem to vyřešila intuitivně. Řekla jsem mu, že správné to stejně není, a pasovala jsem ho za krále, který v ten den chrání všechny princezny, tedy ostatní holky ve skupině.

Pracuješ jako herečka v Ypsilonce, dopoledne zkoušíš a večer máte představení. A ty sis k tomu ještě přibrala hostování v olomouckém divadle Tramtárie. Jak můžeš stíhat ještě být s dětmi?

Ano, hraní na opačných koncích republiky je přinejmenším šílenost! Moje práce je časově a energicky dost náročná, nemůžu se proto zapojit do dobrovolnictví tak často, jak bych chtěla, a už vůbec ne pravidelně. Nejlepší ale je, že v Dobré rodině si vážíte každé pomoci. Někdy si hraju s několika dětmi jednou týdně během seminářů pěstounů, někdy, když prostě nemohu, neukážu se tři měsíce. Pro všechno je ovšem pochopení.

Co děláš s dětmi nejraději?

Mé oblíbené jsou individuální, osobní návštěvy, například doučování dítěte v konkrétní pěstounské rodině. Takhle jsem třeba doučovala jednou za dva týdny jedenáctiletého kluka na piáno nebo jsem hlídala pětiletou holčičku, když museli být oba pěstouni naléhavě v práci. Na těchto osobních návštěvách je super to, že se s pěstouny domlouvá dobrovolník sám. Takže, nevyhovuje mi to v úterý, nic se neděje, domluvíme se na čtvrtek.

Teď se chystáš doprovázet jednou týdně sedmiletou holčičku ze školy.

Budeme spolu jezdit ze školy domů, na druhý konec města. Vždyť jsou to takové drobnosti, že? A přitom pro někoho důležité.

Obvykle to bývá první otázka, ale zeptáme se tě na konec: Jak ses vůbec do Dobré rodiny dostala?

To je dlouhý příběh. Pocházím ze Slovenska, z početné a radostné rodiny. Všechny svátky a oslavy trávíme společně, děti běhají, houpají se dědečkům na kolenou, hodně se smějeme, vzpomínáme, navštěvujeme se, pomáháme si navzájem. Ve vedlejší vesnici je dětský domov a já si pamatuju, že jsme se sestrami byly na dospěláky hodně naštvané, že tam své děti „odložili“. Rodiče nám tehdy řekli, že všichni lidé prostě nejsou zodpovědní a ne vždy se dokážou postarat o človíčka, kterého k sobě připoutali. Že je pro ně kolikrát lepší vyrůstat v děcáku než v rodině, která jim ubližuje. Jako malá holka jsem tehdy vůbec nechápala, proč jsou ty děti samy, nikdo na ně nedává pozor, nejde s nimi na výlet, nepeče jim buchty. A tak teď, když jsem dospělá, mám práci a bydlení, rozhodla jsem se, že se přidám k dobrovolníkům.

Jaký ti dává právě práce s dětmi z pěstounských rodin smysl?

Komu jinému dát lásku a péči než bezbranným dětem, které ji potřebují! Naučit je v dětství hodnotám je jediná cesta, aby jejich život měl v budoucnu možnost plnohodnotně narůst. A o to se pěstouni snaží. Všichni do jednoho jsou to odvážní lidé, kteří věří, že to dokážou. Sláva jim.

Moc děkujeme Paulíně a uvítáme všechny další ochotné dobrovolníky, kteří by se k nám chtěli přidat. Je to přesně tak, jak říká Paulína – dětem v našich pěstounských rodinách pomůže i pár hodin měsíčně nebo jednorázová pomoc na našich akcích. Podívejte se na naší stránku pro dobrovolníky a napište nebo zavolejte Šárce Lacinové (dobrovolnik@dobrarodina.cz, +420 727 840 591). Těšíme se na vás!