Žádáte o adopci, nebo pěstounskou péči a ptají se vás, jestli byste zvládli přijmout dítě s psychiatrickou zátěží v rodině? Drtivou většinu žadatelů tato otázka vyděsí a rychle odpoví, že raději ne. Je jasné, že z psychiatrických diagnóz, mimo jiné pod vlivem nejrůznějších filmů a obrazů z minulosti, cítí většina z nás strach. Napadá mě ale, že častokrát stojí za to si na naše obavy posvítit a podívat se na to, jak je to doopravdy. Vždycky je lepší se zodpovědně rozhodnout na základě faktů, než si ve své hlavě rychle přibouchnout dveře tam, kde třeba mohly zůstat otevřené.

I proto jsem se na psychiatrickou zátěž ptala psychologa a psychoterapeuta Martina Galbavého, který má s psychoterapií dětí v náhradní rodinné péči mnohaleté zkušenosti.

Co si mám vlastně jako laik pod pojmem psychiatrické onemocnění představit?

Pokud začnu úplně od začátku, pak se psychické problémy dají rozdělit na tři základní skupiny – neurózy, psychózy a hraniční poruchy. Celé je to o tom, jak vnímáte sebe sama, vztahy a celkově svět kolem vás.

Neuróza vzniká na základě působení různých obranných mechanismů, které nám mají v životě pomáhat, ale staly se příliš rigidními. Řekl bych, že nějakou máme vlastně téměř všichni. Klasický příklad může být, že chodíme vždy o půl hodiny dřív, protože se v nových situacích cítíme nesví a potřebujeme si osahat dané místo a zajistit si, že se tam budeme cítit bezpečně. Nicméně toto vám většinou v životě žádný zásadní problém nezpůsobuje. Pokud se do nějakého diskomfortu, ale dostanete, je v tomto případě ideální pomoc psychologa nebo psychoterapeuta.

Pokud trpíte psychózou, je to už jiné. Zde dochází k velkému zkreslení vnímání reality, vztahů či i sama sebe. Člověk může vidět či slyšet věci, které neexistují, myšlení a vnímání vůbec nemusí odpovídat běžné realitě. Příkladem takové poruchy je známá schizofrenie nebo bipolární porucha. Například u schizofrenie se člověk vůbec neorientuje ve světě ani sám v sobě. Lidé tím velmi trpí a potřebují odbornou pomoc, ideálně psychiatra, a na místě je také medikace.

A hraniční poruchy jsou někde mezi neurózou a psychózou, chápu to dobře?

Přesně. Tam se vlastně děje to, že člověk je většinu času „pouze“ neurotik. Ale ve chvíli nějakého velkého zatížení nebo stresu se ukáže, že tato neurotická struktura není dostatečně pevná, a člověk se může propadnout do psychotického vnímání světa.

Říkal jste, ale že to celé ještě souvisí s tím, jakou máme strukturu osobnosti. Co to vlastně znamená? Jak si to můžeme představit?

Každý z nás má nějakou strukturu osobnosti. Jsou to vlastně vaše psychické vlastnosti a rysy osobnosti. Všechno to má vliv na vaše myšlení a prožívání životních událostí, které se vám dějí.

Uf, to zní dost složitě. Jak bych to mohla uchopit jako úplný laik?

Já moc rád používám přirovnání k divadelnímu jevišti. Představte si jeviště s herci. Každému z nás se na tomto jevišti odehrává jiná divadelní hra – váš život. Někomu tam třeba hrají Romea a Julii a jinému zase Maryšu.

Pokud je jeviště pevné, bytelné, dobře postavené, je daná hra přehledná a dává smysl, i když může jít o pěkné drama. Pokud je ale jeviště špatně postavené, křehké a jsou tam třeba i díry, pak se herci při hraní jakékoliv hry různě propadají a ztrácí stabilitu. Tak se i z překrásné hry může stát hrůzostrašný zážitek. A tak přesně je to i s naším životem. Jeviště je naše struktura osobnosti a divadelní hra aktuální prožívání našeho života.

Je mi jasné, že struktura osobnosti se tvoří v dětství. A také vím, že drtivá většina biologických rodičů našich dětí neměla vůbec idylické dětství. Naopak. Alkoholismus nebo jiné závislosti, domácí násilí a další. Nemůže být pak diagnóza nějakého psychiatrického onemocnění v této souvislosti trochu zavádějící? Nebo nadužívaná?

Ano, struktura osobnosti se buduje už v těhotenství, v prvních dnech, týdnech a letech života dítěte. Pokud bylo tedy dětství plné velkého stresu, pak je určitě takový člověk v dospělosti mnohem více náchylný k rozvoji různých neuróz či psychóz.

Jenže to, jaké měli dětství rodiče, se bohužel při seznamování se spisem jako budoucí adoptivní rodiče většinou nedozvíme…

Právě. Takže na druhou část vaší otázky bohužel nemůžu úplně odpovědět.

A může nám alespoň něco napovědět? Pokud u biologické maminky taková diagnóza je, na co se třeba mohou budoucí náhradní rodiče ptát?

Víc než diagnóza rodičů by mě zajímalo aktuální prožívání matky. Zda bylo dítě plánované, nebo ne, chtěné, nebo nechtěné, jak matka prožívala těhotenství, proč se rozhodla dát dítě k adopci. Genetická zátěž závažných psychických onemocnění se může projevit a také nemusí. Kdežto aktuální prožívání matky bude mít na vývoj dítěte bezpochyby vliv. Zkrátka by mě zajímalo, co si dítě z tohoto důležitého období odnáší. Dost často je to mnohem důležitější než potenciální genetická zátěž.

Pojďme si tedy říci nějaká jasná čísla. Jak je to tedy s pravděpodobností, že onemocním například schizofrenií?

Pokud nikdo z vašich rodičů tuto nemoc neměl, pak je šance, že vy sama onemocníte, 1:100. Nicméně pokud touto nemocí trpí některý rodičů nebo sourozenců, je ta pravděpodobnost už 1:10.

Tak to zní trošku děsivě. Pokud tedy jeden z rodičů schizofrenii měl, pak by u jednoho z jeho deseti dětí došlo k rozvoji této nemoci? Chápu to dobře?

To právě není úplně přesné. Protože by zde byla pouze zvýšená náchylnost, ale záleželo by právě na tom, v jakém prostředí by vyrostl a jak by byla formována jeho struktura osobnosti. Prostě neznamená to automaticky, že by se nemoc musela projevit a rozvinout.

Mluvil jste o tom, že jako rodiče můžeme tohle právě ovlivnit, o protektivních faktorech. Co to přesně je?

Protektivní faktory jsou věci, které snižují vliv potenciálních negativních vlivů. Patří sem například emocionální stabilita a pozitivní vztah k sobě, ale vás by asi nejvíce zajímali protektivní faktory na úrovni rodiny. Sem bude patřit pozitivní vztah rodičů k sobě, zdravý životní styl rodiny, jasná pravidla a hranice, důslednost ve výchově nebo emocionální podpora směrem k dítěti. Je toho samozřejmě více.

Laicky řečeno, tyto pozitivní věci působí preventivně a zároveň mohou vytvářet takovou vnější kostru, pokud je vnitřní struktura dítěte křehčí.

Napadá mě, jaký život vlastně dnes mají lidé, u kterých byla třeba schizofrenie nebo jiná z těchto nemocí diagnostikována?

Ono je to trochu složitější. Záleží, jakou formou nemoci daný člověk trpí. Obecně jde ale říct, že dnes už velmi dobře umíme tyto nemoci pomocí medikace zaléčit a stabilizovat. Takže takoví lidé pak žijí normálním životem, „jen“ s nějakými omezeními. Mívají rodiny, práci, ale je třeba pochopitelné, že nemohou zastávat například vysoké manažerské pozice, kde by byl na ně kladen velký psychický tlak, a podobně.

Tak tady asi padá jeden z velkých mýtů o tom, že takoví lidé, už nemohou žít normálním životem a musí skončit za branami nějakého ústavního zařízení…

Rozhodně. Není to tak, že dítě rodičů trpících závažnou psychiatrickou diagnózou musí skončit v ústavu, a to ani tehdy, když se u něj takové onemocnění také rozvine.

Uvažuji nad těmi našimi přijatými dětmi, které mají za sebou špatný start do života a mnohdy pobyt v ústavu. Čeho se bát víc? Raného zmrzačení duše, když to tak řeknu, nebo toho, že se v rodině vyskytuje nějaké psychiatrické onemocnění?

Můj názor je takový, že obava z psychiatrických onemocnění je zbytečně velká. Potenciál budoucích výchovných a dalších problémů u těchto dětí vidím zcela jinde. Je v tom, jaký stres si zažily už během těhotenství, jaká traumata utrpěly během pobytu v ústavu. Zde číhají aktuálnější hrozby. Osobně mohu říci, že se ve své praxi setkávám mnohem více s dětmi řešící komplexní vývojové trauma.

Pokud se tedy adoptivní rodiče rozhodnou dítě s psychiatrickou diagnózou v rodině přijmout, co byste jim doporučil?

Aby pracovali na tom, aby oni i jejich dítě zažívali co nejvíce šťastný chvil. Takových těch obyčejných – večerní čtení pohádky, společné hraní a podobně. Vím, zní to jako klišé, ale když se bude dobře žít nám rodičům, bude se dobře žít i našim dětem.