Vztahy přechodných pěstounů a osvojitelské rodiny mohou být během předávacího procesu různé od vřelých po velmi studené. Proto je dobré podívat se na to, jestli a jaký smysl má, aby spolu rodiny po předání dítěte dále udržovaly kontakt. Pokud ano, jaký je poté nejvhodnější režim kontaktů pro dítě?

Pro dítě je změna pečujících osob, rodinného zázemí a prostředí domova vždy významnou událostí v jeho životě. Záleží na věku dítěte, jeho historii, počtu významných změn v jeho životě, zda dokáže situaci změny pochopit, atd. Pro osvojitele, kteří dítě do péče přebírají, je důležité, aby byli se všemi aspekty dobře obeznámeni. Zároveň existují různé možnosti, jakým způsobem takto velkou životní změnu dítěti zjednodušit a pomoci mu lépe se na ni adaptovat. Ideálně takovým způsobem, aby dílčích, každodenních změn, bylo po převzetí dítěte do péče co nejméně. Je tedy vhodné zachovat dítěti denní režim, spánkový rytmus, včetně způsobu uspávání, stravu, oblečení nebo třeba hračky, na které bylo zvyklé.

Pro nás dospělé to mohou být zdánlivě nedůležité maličkosti, kterým nepřikládáme větší význam. Nicméně pro dítě jsou velmi důležité, neboť pro něj představují hranice bezpečného a známého. Jsou to jakési opěrné body v průběhu jednotlivých dnů. Platí to zejména u těch nejmenších dětí, kterým nemůžeme celou situaci vysvětlit slovy a logicky zdůvodnit. Malé děti se ve světě hodně orientují podle smyslů, takže roli mohou hrát vůně, fyzický kontakt, ve smyslu doteků, nošení dítěte, atd. Právě u nich hraje podstatnou roli, když se nám alespoň ze začátku po převzetí do péče podaří zachovat maximum možného, na co je dítě zvyklé. Je vhodné věnovat pozornost také tomu, jak si u nás dítě zvyká, jak se adaptuje.

Malé děti nemají mnoho možností, jak vyjádřit strach, smutek či nespokojenost. Většinou mají k dispozici aktivní reakci, jako je např. pláč a křik. Kromě aktivních reakcí jsou zde i pasivní, kdy dojde k tzv. zamrznutí a dítě může působit na první pohled spokojeně, protože nepláče ani nekřičí, avšak reálně je spíše odpojené než spokojené. Prožívá-li dítě zvýšenou míru stresu, můžeme to také pozorovat ve třech oblastech jeho fungování. Mezi tyto oblasti patří jídlo, vyměšování a spánek. Dítě může mít problém s jednou nebo vícero z těchto oblastí.

Ptala jsem se proto na toto téma Alžběty Hláskové, která je v organizaci Dobrá rodina metodička pro pěstounskou péči na přechodnou dobu a jejíž rodina poskytovala přechodnou pěstounskou péči od 2009 do 2018 postupně pro 18 dětí.

Když začneme úplně od začátku, kdy a proč dítě potřebuje vidět přechodné pěstouny po definitivním předání do péče osvojitelů?

Z praxe se ukazuje, že pro dítě je vhodné, pokud může i po definitivním předání zůstat po nějakou dobu v kontaktu s rodinou přechodných pěstounů. Dítě bude po definitivním předání poprvé spát v přebírající rodině, poprvé svěří své noční bezpečí přebírající rodině. Proto je vhodné, když se hned následující den může přesvědčit, zda jsou s tím v souladu ti, kteří o něj do té doby pečovali.

Situace, kdy dosavadní pečující osoba dítěte, kterou je v tomto případě pěstoun či pěstounka na přechodnou dobu, zničehonic zmizí, je srovnatelná se situací, jako by tato pečující osoba zemřela. Dítě tak může prožívat silný stres či šok ze ztráty této vztahové osoby. Dítě většinou této situaci příliš dobře nerozumí a nedokáže ji logicky uchopit a zpracovat, což platí zejména pro nejmenší děti(přibližně do věku tří let). Proto je důležité, aby přechodní pěstouni nešetrně nezmizeli ze života dítěte hned po definitivním předání, ale aby se v životě dítěte ještě nějakou dobu objevovali a kontakty s ní slábly pozvolna a postupně.

Kdy by mělo dojít k prvnímu setkání po definitivním předání do péče osvojitelů?

My doporučujeme, aby dítě nepřespávalo v přebírající rodině dříve, než dojde k definitivnímu předání. Osvojitelé si mohou vyzkoušet uspávání přes den nebo u přechodných pěstounů. Když už tedy definitivně převezmou osvojitelé péči, pak je nejlepší, když se dítě setká s přechodnými pěstouny hned po předání (tj. po prvním dni a noci strávené v konečné rodině). Smyslem takového setkání je, aby dospělí dítě svým chováním ujistili, že je vše v pořádku, i když už dítě spinkalo v nové domácnosti.

Kde by k takové schůzce ihned po předání mělo dojít?

K setkání by nemělo dojít v domácnosti přechodných pěstounů. Může k němu dojít např. na hřišti nebo v domácnosti osvojitelů. K setkání v domácnosti osvojitelů by však mělo dojít jen v případě, že mají rodiny dobré vztahy.

Jak by setkání mělo vypadat a proč?

Obě rodiny by měly bez dítěte předem průběh setkání probrat, aby byly vyladěné. Celkově by návštěva měla trvat do půl hodiny, výjimečně hodinu. Většinou to probíhá tak, že když dítě vidí rodinu přechodných pěstounů, hned se k nim rozeběhne (nechodící kojenci se rozzáří) a chtějí k pěstounům do náruče. Osvojitele to nemusí nijak znepokojit, taková reakce dítěte je v pořádku. Ideální je, pokud ji přechodní pěstouni dobře zarámují: „Tak ty už spinkáš konečně doma, viď? To mám radost!“ A pak si mohou přechodní pěstouni s dítětem chvíli hrát a povídat. Dítě se tak ujistí: „Přestože spinkám jinde, je to v pořádku, když je s tím rodina přechodných pěstounů v souladu.“ Hlavním klíčem ke zvládnutí této fáze je tedy prožívaný a vyjadřovaný soulad obou rodin s průběhem předávajícího procesu.

Po chvíli by měli přechodní pěstouni postupně snižovat svoji pozornost vůči dítěti, mohou se např. bavit s osvojiteli nebo mezi sebou. Když dítě zjistí, že nemá pozornost přechodných pěstounů, zpravidla si jde hrát a opouští bezprostřední blízkost členů rodiny PPPD, příp. vyhledá blízkost osvojitelů.

To je vhodný okamžik, aby rodina přechodných pěstounů odešla. Přechodní pěstouni to mohou doprovázet např. slovy: „To už je hodin. Tak my musíme běžet, ale už se na tebe zase těšíme!“ Pak by měli bez průtahů odejít. Pokud si potřebují ještě něco říct s osvojiteli, je lepší to udělat až poté telefonicky. Pokud se nepodaří včas odejít, dítě znovu obrátí zpravidla pozornost k rodině přechodných pěstounů. Pak je třeba znovu opakovat ještě jeden cyklus (tedy sdílení pozornosti s dítětem a postupné snížení pozornosti) a následně opravdu odejít. Zpravidla není dobré tuto návštěvu dělat delší, aby dítě nemělo v procesu zmatek.

Malé dítě zejména do věku zhruba 1,5 roku ještě nerozumí symbolickému významu slov, a orientuje se v situaci zejména podle emocí, mimiky a gest dospělých jemu blízkých osob. To, jak tedy dítě vnímá situaci návštěvy předávající rodiny, záleží velmi na emočním naladění a výrazu těchto

předávajících dospělých. Měli by být emočně v souladu s tím, co dítěti sděluji slovy. Zároveň je dobré využít situace odklonu pozornosti dítěte k ukončení návštěvy.

Rovněž je vhodné, aby osvojitelská rodina po ukončení návštěvy a odchodu předávající rodiny, situaci pro dítě stručně zarámovala tím, že s pozitivním akcentem situaci okomentuje (např.: „Teta a strejda už odešli a my si teď půjdeme spolu hrát.“) a následně se bude spolu s dítětem již věnovat jiné aktivitě, např. výše avizované hře.

Co když se na takové setkání rodina osvojitelů necítí? Vědí, že by třeba nedokázali být v klidu, bylo by pro ně z nějakého důvodu těžké, emotivní apod.? Jak pak situaci řešit?

My jsme to jako přechodní pěstouni vždy řešili tak, že jsme prostě počkali, až se na to osvojitelé budou cítit. Pro dítě je podle mě velmi důležité, jestli mezi dospělými vnímá klid a soulad. Jen je dobré, aby s tím osvojitelé pracovali. Po jednom předání našli osvojitelé na první setkání odvahu až po sedmi měsících. A pak sami konstatovali, že se poté dítě zklidnilo, rozzářilo, jakoby konečně dostalo odpověď na to, kam jsme se poděli. Litovali, že to neudělali dřív. Ale tohle nejde uspěchat. Proto mi připadá nejjednodušší, udělat toto setkání hned druhý den po definitivním předání, kdy jsou na sebe obě rodiny ještě dost napojené. Myslím, že to je jednodušší než setkání až po delší době, zejména pokud je tam na straně osvojitelů nejistota.

Měly by pak následovat další návštěvy přechodných pěstounů? Pokud ano jak často?

Tady už není jednoznačná odpověď. Zpravidla je užitečné uskutečnit ještě min. jedno nebo dvě setkání po několika dnech. Většinou jde celkově o období několika dnů, ev. týdnů. Bude však hodně záležet na tom, jaké vztahy mezi sebou obě rodiny mají i jak dítě zvládá, když přechodní pěstouni odejdou.

Další udržování kontaktů je ale již na osvojitelích. Pokud jsou s tím osvojitelé v souladu, může to pomoci v tom, aby osvojitelé mohli snadno mluvit s dítětem o období, kdy dítě pobývalo u přechodných pěstounů: „V té době jsi byl u Aničky s Tondou. Pamatuješ si na ně, jak tu byli?“ A pokud dítě projeví zájem, je možné se případně znovu s pěstouny potkat. Někdy vznikají mezi rodinami dlouhodobá přátelství, ale nelze to očekávat u každého předávání, je to spíše výjimečné.

Většina dětí dokáže velmi dobře vnímat emoční ladění mezi dospělými. Pokud by tedy osvojitelé zvali přechodné pěstouny „na zapřenou“, dítě to může vycítit a může cítit zmatek.

Je třeba lepší, aby osvojitelé jezdili na návštěvu k PPPD?

Návštěva osvojitelů v domácnosti přechodných pěstounů je podle mne vhodná až ve chvíli, kdy je dítě plně citově připoutáno k osvojitelům, což může být až po měsících či déle.

Je vhodné, aby přechodní pěstouni byli zváni na narozeniny apod. oslavy dětí? Co když o to sami stojí? Jak správně nastavit hranice?

To, zda se rodiny dále potkávají např. při oslavách, je na osvojitelích. Pokud osvojitelé jsou v souladu s tím, že přechodní pěstouni přijedou, mohou je na oslavu sami pozvat. Pokud jsou mezi rodinami dobré vztahy, pro dítě je přínosné, že díky tomu může lépe chápat svůj příběh. Přechodní pěstouni by však rozhodně neměli jezdit na nevyžádané návštěvy. Důležité je také bavit se s dítětem, zda si to přeje, aby přechodní pěstouni na narozeniny přijeli.

Jak moc důležité jsou další následné kontakty s PPPD pro dítě a co když si rodiny moc nerozumí je vhodné kontakty dále v čase udržovat?

Kontakty obou rodin mají posílit v dítěti jistotu, že je vše v pořádku, i když dítě změnilo prostředí. Pokud rodiny nejsou schopny dávat najevo, že jsou s tím v souladu, je zpravidla lepší kontakty neudržovat, protože by tak dítě bylo dále znejišťováno.

Co když jsou vztahy osvojitelů k přechodným pěstounům naopak velmi vřelé a chtějí se navštěvovat velmi často?

I to je možné, pokud s tím všichni souhlasí. Tam, kde jsme s osvojiteli vytvořili hezké vztahy a zůstali v kontaktu, se pak děti mohly ptát: „A jaké jsem byl/a miminko?“ A já vždycky vytáhla nějakou krásnou vzpomínku.

Stalo se mi ale také, že se jedno z dětí, které u nás bylo docela dlouhou dobu v přechodné pěstounské péči (přes rok), zeptalo: „A proč jste si mě tehdy nenechali?“ Otázka mě trochu zaskočila, ale věděla jsem, jak je důležité, abych na to odpověděla úplně v klidu. Tak jsem řekla: „My už na výchovu dětí do dospělosti neměli, už jsme na to byli staří.“ A dítě na to zareagovalo: „No to máš pravdu, to už starý jste!“ A bylo to. Pak jsme se bavili trochu ještě dál, proč jsme se tedy starali jako přechodní pěstouni o miminka, tak jsem řekla: „Mohli jsme v té době vždycky otevřít náruč dětem, než si je mohli převzít jejich máma s tátou, ale po každém z těch dětí jsme si pak mohli zase chvilku odpočinout.“ Hned jsem o tom mluvila pak také s osvojitelkou, že se mne na to jejich dítě ptalo, protože jsem považovala za důležité, aby tušila, že jsme o tom mluvili. Osvojitelka mi řekla, že jí se na to dítě také ptalo a že jí odpověděla něco podobného. Řekla jí, ať se mě na to klidně někdy taky zeptá. Vyplynulo z toho, že dítě si chtělo porovnat, co jí řeknou oni a my.

Moc děkuji za zajímavý rozhovor! Ještě doplním, že organizace Dobrá rodina nabízí podporu také pro adoptivní rodiny v době předávávání dítěte z PPPD i poté.