Spánek není jen biologická potřeba, ale hluboký vztahový proces – zvlášť u dětí, které zažily ztrátu, odloučení nebo trauma. O tom, jak může laskavý přístup a trpělivé budování pocitu bezpečí proměnit neklidné noci v klidný odpočinek, mluví v rozhovoru odbornice na dětský spánek a medicínskou antropologii. Vysvětluje, proč se děti neučí spát samy, ale prostřednictvím vztahu, a jak mohou pěstouni pomoci dětem znovu věřit, že i noc může být bezpečným místem.
Proč je noc pro mnohé děti z náhradní péče zkouškou důvěry? Na naše otázky odpovídá medicínská antropoložka Mgr. et Bc. Lenka Medvecová Tinková.
Kontext a odborné pozadí
Můžete nám stručně představit svůj přístup ke spánku dětí – co znamená „laskavý vztahový přístup“, který prosazujete?
Můj přístup je založený nejen na nejnovějších poznatcích spánkové vědy a vývojové psychologie, ale také na několikaleté praxi přímo v rodinách. Spánek dětí není jenom jejich biologická potřeba, která jim pomáhá dozrávat fyzicky ale také psychicky. Není jen o počtu hodin a už vůbec ne o přesném harmonogramu. Je o vztahu. Miminko se nenarodí do spánkové tabulky, jeho spánek několik let dozrává. To, jaký bude mít v dospělosti vztah ke spánku a usínání v mnohém ovlivňují i jeho zkušenosti z dětství. Proto je důležité vnímat potřeby dítěte a pomoci mu/doprovázet ho při budování si pozitivních zážitků a zkušeností se spánkem a usínáním. Můj přístup tedy není založený na univerzální tabulce, harmonogramu ale na individuálním přístupu, různorodých strategiích dle situace a potřeb rodiny. Často říkám, že kvalitní a zdravý spánek dětí je o vztahu ne o výkonu nebo návodu. Dítě se učí o světě skrze pozorování, zrcadlení a sbírání zkušeností. To nám dává prostor jim pomoci v jakékoliv jejich životní fázi s tím, aby byl jejich spánek klidnější. Stačí naslouchat a vnímat a mít informace o tom, jak spánek funguje a co jej můžeme pozitivně ovlivnit.
Jaké konkrétní poznatky z medicínské antropologie využíváte ve své praxi? Proč zrovna je?
Poznatky medicínské antropologie mi umožňují chápat spánek jako kulturně i vztahově podmíněný jev, nejen jako biologický proces. Díky tomu dokážu nabídnout lidem řešení, která jsou realistická, laskavá a respektující, nikoli mechanická.
Výzkumu spánku v tomto oboru se zabývám již desátým rokem, takže další zásadní věc je také množství informací a dat, která mám z rozhovorů a výzkumů z rodin. Vnímám různorodost v přístupech i v tom, co které rodině pomohlo a proč. Když se to navíc spojí s obecnými poznatky, které máme díky výzkumům v medicínské antropologii i spánkové vědě, tak mám skvělou příležitost vnímat spánek mimo kulturní bublinu a dívat se na něj objektivnějším pohledem. I v naší společnosti totiž dodnes koluje spousta kulturních mýtů o dětském spánku, které rodiče stresují, znejišťují a bohužel ovlivňují péči.
Specifika spánku v náhradní rodinné péči
S jakými výzvami spánku a uspávání se nejčastěji setkáváte u dětí v náhradní rodinné péči?
Když jsem se v minulosti setkala v poradenství s dětmi v náhradní rodinné péči, nejčastěji jsme řešili strach ze tmy, noční běsy nebo časté buzení a hledání přítomnosti pečovatele v průběhu celé noci. Večer a noc je pro člověka obecně nejzranitelnější část dne. Proto se případné strachy, nejistoty nebo traumata objevují často v průběhu večera nebo noci.
Výzkumy na téma spánku dětí v náhradní péči to jen potvrzují. Podle výzkumů mívají děti častěji noční můry i noční běsy spojené právě s traumaty nebo posttraumatickým stresovým syndromem. Kromě traumat má také vliv samozřejmě i změna prostředí případné různé přístupy v institucionální péči před příchodem do náhradní rodinné péče.
Častými výzvami mohou být také: delší večerní usínání, rozhozený spánkový biorytmus, častější noční buzení, noční pomočování. Vše zmíněné souvisí s nejzákladnější lidskou potřebou pocitu bezpečí, který není jen o bezpečném domě/bytě, ale vnitřním pocitu bezpečí. Ten se buduje díky lidem, kterým na nás záleží a na které se můžeme spolehnout/důvěřujeme jim. To je právě velká výzva pro náhradní rodiče – trpělivé a laskavé budování důvěry společné i ve spojení se spánkem a usínáním.
Jak mohou pěstouni či jiné náhradní rodiny přistupovat k uspávání dětí, které zažily separaci nebo trauma?
Děti, které zažily separaci nebo trauma, potřebují při uspávání především znovu prožít pocit bezpečí, jistoty a blízkosti. Uspávání pro ně není technika, ale léčivý vztahový rituál, při kterém se jejich mozek učí, že spánek už není ohrožením. Pomáhá klidný hlas, dotek, předvídatelný sled kroků a přítomnost pečující osoby, dokud se dítě nezklidní. Cílem není samostatné usnutí, ale znovunastavení důvěry, že i ve spánku zůstává někdo nablízku. Rituály, symboly bezpečí a stálost pečovatele jsou účinnější než jakýkoli „nácvik spánku“ – právě skrze ně se spánek stává pro dítě opět bezpečným prostorem.
Pozor však, nejzásadnější je informovanost ohledně předešlých zkušeností dítěte a o tématu traumatu. Pro některé děti, které zažívaly fyzické násilí může být dotek na začátku spojený s negativní zkušeností. Takže ten přístup a obnovování důvěry je potřeba začít pomaličku a vnímat i reakce a chování dítěte. Ty se liší i povahově. Některé zklidňuje hlas, čtení, zpěv, jiné blízkost, dotek, objetí, a jiné mají rády svůj prostor a klid ale potřebují pocit bezpečí doplnit před spánkem společnou hrou a tvořením.
Jak může přechod dítěte z jednoho typu péče do jiné (např. z ústavu do rodiny nebo od původní rodiny do rodiny náhradní) ovlivnit spánkové vzorce dítěte?
Přechod dítěte z jednoho typu péče do jiného může být pro tělo i psychiku silným stresorem, který se často odrazí právě na spánku (závisí ale také na povaze děťátka, každé se s tím naučí vypořádat jinak)
Musíme si uvědomit, že dítě mění prostředí, pachy, hlasy i rytmus dne – vše, co jeho nervový systém dosud považoval za známé. Následkem může být delší usínání, časté noční buzení, noční můry nebo časné ranní probouzení, protože mozek v novém prostředí zůstává ve stavu ostražitosti. I pozitivní změna, jako přechod do milující rodiny, může krátkodobě narušit spánkové vzorce, než se mozek přizpůsobí novým podnětům. Klíčová je proto předvídatelnost, trpělivost a stabilita – stejné rituály, hlas i přítomnost pečující osoby při uspávání pomáhají dítěti znovu si „přepsat“ spánek z pocitu ohrožení do pocitu bezpečí.
Praktické tipy pro pěstouny
Jaké rutiny pro klidnější uspávání doporučujete v prostředí náhradní rodiny? Např. čtení pohádek, masáže, společný spánek?
Myslím si, že je to velmi důležité téma. Každé děťátko je jiné, má jiné potřeby a jiný styl zvládání stresu a nejistoty. Ani tady nelze dávat nějaké obecné doporučení. Závisí od specifické situace a děťátka. Vše zmíněné, pohádky, čtení, masáže, společný spánek může obecně dětem pomoci k znovunalezení důvěry v bezpečný spánek. Je tady ale velké ALE. Zatímco je masáž pro některé děti úžasný způsob zklidnění, pro jiné (trauma z fyzických trestů) může být dotek ze začátku spíše spouštěč stresu. Vždy je nejdůležitější (důležitější než univerzální tipy) vnímání reakcí děťátka na dané rituály. Doporučila bych nebát se zkoumat a objevovat a pokud je děťátko už starší a dokáže věci popsat, komunikovat s ním co má rádo, co ho uklidňuje…
Na druhou stranu, rituál, který moc doporučuji úplně všem je právě čtení pohádek. Společné čtení knih není totiž jen o dané pohádce. Při čtení se také buduje společné poutu a naladění se. Čtenář s posluchačem společně putují příběhem, a právě to je sbližuje. Doporučuji hledat laskavé pohádky s pozitivním dějem. I pro tento důvod jsem do poradenské praxe začala tvořit spánkové a zklidňující pohádky, které najdete v mých pohádkových knihách. Některé vychází přímo ze situací, které jsem zažívala při poradenství, a všechny v sobě nesou komunikaci pozitivního přístupu ke spánku, podporu pocitu bezpečí a důvěry.
Jak při uspávání podpořit blízkost s dítětem a zároveň mu dát prostor, aby se učilo usínat samo?
Uspávání, pokud ho dítě vyžaduje je nejlepší forma, jak mu pomoci překlenout náročné období, přepsat usínání z negativní na pozitivní zkušenost, budovat vzájemnou vztahovou vazbu důležitou pro důvěru, naladit se na potřeby dítěte. Z dlouhodobého hlediska má právě uspávání mnohem více výhod do budoucna než nějaký trénink samoty. Hlavně pro citlivé děti a děti které často měnily domov. Z mého pohledu by nemělo být usínání osamotě nějaká meta a cíl. Tím by mělo být znovunalezení pocitu bezpečí a díky němu dítě postupně začne důvěřovat nám i prostředí. Postupně (podle věku) dozraje i díky naší péči a vztahu s námi k tomu, že se můžeme častěji a více vzdalovat při usínání. Většinou jim pak pomáhá už jen to, že náš slyší nebo že mají otevřené dveře a vnímají světlo a šum z jiné místnosti.
Společný spánek a kontaktní rodičovství
Jak vidíte roli společného spánku u dětí, které prožily narušení rodinného prostředí? V čem může být pro ně podpůrný?
U dětí, které zažily narušení rodinného prostředí nebo ztrátu blízké osoby, může být společný spánek významným nástrojem obnovy vztahové jistoty a pocitu bezpečí. Když dítě usíná v blízkosti pečujícího dospělého, jeho tělo přijímá signály – teplo, dech, vůni, hlas – které snižují hladinu stresových hormonů a umožňují hlubší, klidnější spánek. Společné spaní zároveň posiluje koregulaci, tedy schopnost dítěte zklidňovat se prostřednictvím vztahu. Po zkušenosti odloučení nebo traumatu se právě tyto signály stávají léčivými – učí dítě, že blízkost je bezpečná a trvalá. Pokud je zajištěno bezpečně (bezpečné prostředí kolem postele, zabezpečení proti pádů z postele), může společné spaní fungovat jako terapeutický most mezi nedůvěrou a novým pocitem jistoty. Ve většině případů doporučuji spánek ve společné místnosti a uspořádání například tři postele vedle sebe – aby měl každý člen i dostatek místa ke spánku. I v tomto případě ale závisí na individuální potřebě dané rodiny a dítěte. Společný spánek neznamená jen na jedné velké posteli ale v jedné místnosti. Už jen to dokáže být velmi ujišťující prvek. Pokud to pro náhradní rodiče není z nějakého důvodů možné, moc doporučuji, aby v dětském pokoji byly vždy otevřené dveře, aby děťátko vědělo, že může za rodiči přijít, když potřebuje. Praktické je také mít v dětském pokoji větší postel nebo dvě postele kam si můžeme k děťátku lehnout, když uspáváme nebo nás v noci potřebuje u sebe.
Příběh z praxe
Můžete nám prosím sdílet příběh nějaké rodiny, kde se postupně podařilo spánek dětí vylepšit?
Ano, samozřejmě. Ráda uvedu příklad z praxe (anonymizovaný, ale založený na skutečném příběhu).
Pamatuji si na jedno děťátko, které mělo po umístění do péče velmi problematický spánek. Uprostřed noci se budilo s křikem a pláčem a často dezorientované. S náhradními rodiči jsem probrala, jak pomalými kroky vybudovat opět důvěru v noc a spánek. Děťátku byly čtyři roky a tam se krásně pracuje i s pohádkami. Zapojili jsme tedy víc věcí najednou: přizpůsobení spánkového prostředí (kromě svého pokojíčku, který mělo děťátko rádo) mělo i postel u svých náhradních rodičů vedle jejich postele kam mohl kdykoliv když se bál přijít, pokud by potřeboval (starším dětem velmi pomáhá už jen ta možnost, že mohou kdykoliv v noci přijít, když se bojí a mají se na koho obrátit). Další důležitý pomocník byly večerní rituály, zavedli klidné aktivity před spaním, tvořivé společné hraní, a hlavně čtení pohádek. Pohádky se ukázaly jako skvělá cesta. Děťátko milovalo čtení, a tak jsem mu vytvořila pohádku na míru o zatoulaném štěňátku, které si našlo svůj vysněný domov, ve kterém se cítilo v bezpečí. V průběhu několika dnů ustaly noční běsy a v řádů týdnů i noční buzení. Doteď na tuto rodinu s láskou vzpomínám. Náhradní rodina byla velmi laskavá a trpělivá, otevřená novým věcem, a to byl také jeden z důležitých faktorů, proč jsme to tak rychle zvládli vylepšit.
Autorka článku
Mgr. et Bc. Lenka Medvecová Tinková
Medicínská antropoložka
PhD. kandidát na Durham University, Parent-Infant Sleep Center, UK
Pomáhám rodičům zorientovat se v tématu dětského spánku a najít svoji vlastní cestu, která je pro jejich rodinu ta správná. Klidný spánek a usínání miminek a dětí je o porozumění, jak spánek funguje, podpoře, budování důvěry a hledání společných cest. Vydejme se spolu ke klidnějšímu spánku a usínání celé rodiny.