Puberta je období, které umí zamotat hlavu snad každému. Hledáme sami sebe, zpochybňujeme autority, chceme být dospělí, ale zároveň potřebujeme cítit bezpečí. Když k tomu přidáte fakt, že jste adoptované dítě, může být hledání vlastní identity ještě o něco složitější.

Neříkám, že to tak mají všichni. Každý příběh adopce je jiný. Tohle je ten můj. A kdybych dnes mohla poslat dopis své dospívající verzi – a zároveň i svým rodičům – napsala bych do něj několik věcí.

Tobě, která právě procházíš pubertou.

To, že přemýšlíš o své biologické rodině, neznamená, že své rodiče miluješ méně.

Možná tě budou přepadat otázky. Komu jsem podobná? Po kom mám oči? Proč se můj příběh odehrál právě takhle? Tyto otázky nejsou zrada. Jsou přirozenou součástí hledání vlastní identity. Neboj se o nich mluvit. Nemusíš chránit dospělé tím, že budeš dělat, že tě nic netrápí. Právě sdílení může přinést úlevu.

A ještě jedna věc. Nemusíš být pořád silná a vděčná. Adoptované děti někdy slýchají, jaké měly štěstí. Jenže štěstí a ztráta mohou existovat vedle sebe. Můžeš být ráda za svou rodinu a zároveň cítit smutek z toho, co jsi ztratila. Tyto pocity se navzájem nevylučují.

A rodičům bych dnes řekla…

Děkuji, že jste se nebáli mého příběhu.

Neutíkejte před otázkami. Ani před těmi nepříjemnými. Když dítě mluví o své biologické rodině, neznamená to, že od vás odchází. Znamená to, že vám důvěřuje natolik, že může přemýšlet nahlas.

V pubertě možná uslyšíte věty, které bolí. Možná přijde vztek, vzdor nebo období, kdy vás dítě bude odstrkovat. Neberte všechno osobně. Za mnoha ostrými slovy se skrývá nejistota, strach nebo potřeba ujistit se, že vztah vydrží i tehdy, když není všechno zalité sluncem. To nejdůležitější, co si z tohoto období pamatuji, není žádný konkrétní rozhovor. Je to pocit, že jsem měla kam patřit, i když jsem sama nevěděla, kdo vlastně jsem.

Puberta jednou skončí. Vztah zůstává.

Dospívání není zkouška toho, jestli jste dobré dítě nebo dobří rodiče. Je to období velkých změn, kdy se vztahy často testují. A právě tehdy může být největší oporou vědomí, že láska není podmíněná tím, jak se zrovna chováme.

Kdybych mohla něco vzkázat všem dospívajícím, kteří prošli adopcí nebo jinou formou náhradní rodinné péče, bylo by to jednoduché: nejste sami. To, že hledáte sami sebe, neznamená, že jste se ztratili. A rodičům bych připomněla jediné – někdy dítě nepotřebuje, abyste měli všechny odpovědi. Potřebuje jen vědět, že u něj zůstanete i ve chvílích, kdy samo neví, kdo je.