„A přála sis být někdy bílá?” zeptala se mě jednou kamarádka. „No jasně, že jo! Přeju si to docela často.” odpověděla jsem tehdy.
Říká se, že si člověk přeje to, co nemůže mít. Delší vlasy, být vyšší, mít menší zadek a větší prsa… nebo menší prsa a větší zadek. Mít modré oči a líp se opalovat, mít pihy, nemít pihy, neztrácet se v davu, nevyčnívat z něj a tak dál a dál a dál. Jsme ale jací jsme, a pokud naše konto netíží pěkně macatá suma peněz, moc s tím nenaděláme. Zkrátka jsme se narodili v tomhle těle a nikdo se nás neptal, jak chceme vypadat. Ani mě se nikdo neptal, jak chci vypadat. A že by se menší varování hodilo, třeba: „Hele, narodíš se uprostřed Evropy, v postsocialistické zemičce, seš si jistá, že chceš být míšenka?” To bych si dvakrát rozmyslela. Jenomže se nikdo neptal, a tak jsem tady. Z davu vyčnívám, i když mám metr pade. Takže ano, ráda bych někdy byla bílá a prostě splynula s okolím.
Když tohle řeknu (nebo napíšu) nahlas, často se mi jako bumerang vrátí odpověď: „Ale vždyť jsi výjimečná, buď na to pyšná!” skoro, jako bych se rouhala. Vezmeme to popořadě. Ano, jsem výjimečná. Jsem výjimečná něčím, co nemůžu ovlivnit ani ovládnout, jsem výjimečná jen tím, že se někdo zapomněl a neudržel ho v gatích. Někdy se cítím jako exemplář hodný zkoumání. Radši bych byla výjimečná svými dovednostmi, inteligencí nebo talentem. Když se s někým seznamuju, tak jedna z prvních otázek je: „Odkud pocházíš, jako doopravdy, víš, jak to myslím (mrk mrk).” Namísto: „Jakou děláš práci?”, „Co tě baví?”, „Jakou posloucháš hudbu?” Můj vzhled jako by definoval celou mou osobnost. Takže ano, jsem výjimečná, asi jako motýl přišpendlený pod vitrínou sběratele.
Za druhé: já se za sebe, svůj vzhled nebo původ nestydím. Už ne. To, že bych si přála občas splynout s davem neznamená, že nejsem vděčná za to, že jsem zdravá, mám ruce, nohy a tělo, které mi umožňuje dělat všechny koníčky, žít a pracovat. Ale upřímně, jak dlouho vám trvalo, než jste přijali svoje tělo? Bez výhrad, bez touhy něco změnit? Jak dlouho vám trvalo, než jste našli tolik sebevědomí, aby vás nezajímalo, co si o vás řekne okolí (nebo na vás z plných plic svůj názor zařve), jak se na vás budou dívat úplně cizí lidi na ulici (a jestli si na vás bude dneska někdo ukazovat prstem)? Že tam ještě nejste? To je naprosto v pořádku. Nikdo pak ale nemůže chtít po člověku, který většinu života vyrůstal v prostředí, které ho neustále zpochybňuje, zkoumá a vylučuje ze svých řad, aby se měl bezvýhradně rád a byl pyšný na svou odlišnost, kterou velkou část života vnímá jako svůj největší handicap.
Dřív jsem si často přála být bílá, zapadnout. Teď si to přeju čím dál tím míň – našla jsem a stále nacházím střípky sebevědomí, které mi celý život drtila škola, známí, rodina i úplně cizí lidi. A je to pěkná fuška a není to něco, co prostě najdu při úklidu pod postelí a řeknu si: „Jé, tak tady ses schovala moje sebedůvěro, moje lásko sama k sobě, moje pochroumané sebevědomí, tak už tě mám!” Ne. Je to dlouhá cesta. A pokud jste ji ještě neušli, nechtějte po jiných, aby ji měli za sebou jen abyste se sami cítili líp, když na ně hážete břímě svých nevhodných otázek nebo komentářů.
Přála bych si být někdy bílá a splynout. Přála bych si být někdy obyčejná. Přála bych si, aby se mě lidi ptali, co mě baví a ne, odkud jsem. Ale ještě víc bych si přála, abychom v Česku udělali krok do 21. století a uvědomili si, že svět není bílý, ani černý, že je barevný a pestrý a každý jeden člověk patří právě tam, kde zrovna je.
Autorkou článku je Tereza Navrátil Šimonová
