V minulém týdnu se opět otevřely brány škol a školek. Prvňáčci měli ve škole svou premiéru, ale ani pro ostatní děti to tentokrát nebylo stejné jako předchozí roky. Do lavic se často vracely po půlroční pauze. Jak se co nejlépe adaptovat a dostat do školního nebo školkového režimu? Co můžeme pro děti udělat my dospělí? Na otázky odpovídá Eliška Kotrbatá, speciální pedagog psycholožka a lektorka Dobré rodiny.
Probíhá návrat do školek a škol po půlroční pauze kvůli koronaviru hůř? Jak dítěti přechod nejvíce usnadnit?
Nástup do školek i škol vnímám jako nervóznější. Dítě nasává emoce všech blízkých osob, a my dospělí můžeme být po té náročné době, kdy školy byly zavřené, vyčerpaní a vystresovaní. Do toho si znovu společně zvykáme na pevně stanovený režim, na brzké vstávání… Dětem pomůžeme tím, že se budeme snažit co nejvíce dodržovat denní režim. Zároveň je vhodné dítěti po příchodu ze školy nechat chvíli volna, potřebuje si odpočinout. Teprve potom, třeba za hodinu, začít s úkoly nebo jinými povinnostmi.
Na co konkrétně si mají dát pozor při nástupu a návratu do školky a školy náhradní rodiče?
Děti v náhradní rodinné péči mohou mít posunutý vývoj, tedy i separační úzkost může přijít později než obvykle. Například předčasně narozené děti nebo děti s fetálním alkoholovým syndromem většinou potřebují delší čas na dozrávání některých funkcí. Potřebují tak často více času a větší podporu pečující osoby. V některých případech pak třeba i odsun nástupu do školky nebo školy. Je to ale hodně individuální. Školkové děti mohou být citlivější na odloučení od pečující osoby anebo na změny režimu a situací. Na druhou stranu některé děti z NRP už zažily mnoho změn a umí se jim přizpůsobovat. Doporučila bych se hodně o situaci zajímat a nebrat na lehkou váhu např. psychosomatické projevy – bolesti bříška, nevolnosti a bolesti hlavy. Ty se s nástupem školky nebo školy mohou projevovat častěji a být tak varovným signálem, že je situaci potřeba víc řešit.
Dítě nastoupilo do školky a první týden se neobešel bez pláče a vztekání. Jak takovou situaci nejlépe zvládnout?
Je to úplně stejné, jako když dospělý jde do nové práce. Má také různé obavy, stres a je nesvůj. Jen my dospělí umíme ty emoce potlačit nebo si je racionalizovat. Děti toto ještě neumí, nejsou na to od přírody zařízené. Proto s dítětem o školce takto mluvte. Připodobnění a vědomí, že i rodič toto někdy prožívá, může pomoci. Navíc můžeme s dítětem probrat i to, co nám v takové situaci pomáhá a zjistit tak, co by pomohlo jemu. Pokud dítě pláče při každém předání, nemusí být ještě dostatečně připravené na odloučení od matky / pečující osoby. Není to pro něj příjemné, ale cílem je, aby školka příjemná byla, a mohlo se tak v ní učit novým dovednostem. Co mu může pomoci je například tzv. přechodový předmět – oblíbená hračka, plyšák nebo jakákoli věc, co mu připomíná maminku. Další důležitý bod je rozhovor. I s takhle malinkým dítětem se bavte. Ptejte se, proč pláče, jestli je důvod, proč se mu tam nelíbí, a co můžeme udělat pro to, aby se to změnilo. Co často pomáhá je i domluva s ostatními rodiči, že se po školce společně někam jde, třeba na hřiště, aby se děti skamarádily. Získají tak jistotu, že někoho znají a prostředí už pro ně nebude tak cizí.
Co určitě nedělejte – neříkejte: „Nebreč, vždyť to tam není tak hrozné.“ Neshazujte danou situaci. Dítě má vždy důvod, proč tak reaguje a věci prožívá.
Jak nejlépe zvládnout samotný moment předání dítěte do školky, když dítě brečí, dělá scénu?
Pro rodiče je to strašně těžká situace, ale děje se na denním pořádku. Pokyny paní učitelky budou asi znít tak, že může rodič odejít, že to zvládnou. Ony moc jiných šancí ani nemají a nakonec to určitě zvládnou, ale za jakou cenu? Pokud je vaše dítě v tzv. amoku, určitě ho neopouštějte. Předat silně plačící dítě a utéct není dobré řešení. Láme to srdce vám i dítěti. Představme si to z jeho pohledu – cítí strach a úzkost, jde do nového prostředí, mezi děti, co nezná, a k paní učitelce, kterou vidí poprvé. Bojí se a začne brečet. A ta nejbližší osoba, která tam doposud vždy v podobných situacích byla, uklidnila, pochovala – najednou řekne: „To bude dobrý, to zvládneš, přijdu pro tebe po obědě.“ A zmizí. Pro dítě je to zrada. Radím vzít si dítě, co pláče, stranou, trochu ho uklidnit, popovídat si o tom čeho se bojí, ujistit ho, že tam bude jen na určitou dobu, a pak budete opět spolu. Třeba si rovnou naplánovat, co po školce společně uděláte. Velký pozor si v adaptačních dnech dát na to, že když dítěti něco slíbím, tak to musím dodržet. Například pokud řeknu, že přijdu hned po obědě, tak tam i být. Tak budujeme v dítěti důvěru a pocit bezpečí. Pak nám bude věřit i slova o tom, že to zvládne a že ta školka bude fajn.
Jak se pozná moment, kdy dítě už je zralé na to, aby ve školce chodilo i spát?
To si dítě často řekne samo. Je to přesně moment, kdy už tam má kamarády a cítí se tam dobře. Dobré je zkusit to dítěti nabídnout, že tady taková možnost je, aby o ní vědělo, mluvit s ním o tom. Pokud to jen trochu jde, tak je dobré začínat docházku v kratších časových úsecích a postupně je prodlužovat.
