Co mohou udělat pro snadnější adaptaci rodiče, které nástup dětí do školy/školky čeká příští rok?

Většinou začínáme s adaptací po zápisu nebo daleko častěji poslední týden prázdnin. Začít ale rok dopředu je velmi správné. Můžete děti postupně připravovat na odpovědnost, kterou ve škole budou mít například uklízením hraček nebo pomocí v domácnosti. Učit odpovědnosti dopředu pomůže v tom, aby dítě později lépe zvládlo samostatnou práci ve škole.

Je dobré také včas zavést pravidelný režim dne. Nenechat dítě celé prázdniny spát do 10 hodin, ale postupně si ten režim upravovat, aby se blížil třeba jen půl hodiny od toho, jak to bude během školního roku. A trvejte na tom. Protože i vy sami, když málo spíte a další ráno musíte brzo vstávat, jste v práci unavení a jdou vám věci hůř. A děti jsou na takové výkyvy ještě citlivější. Spánek je důležitou součástí příprav.

Další věc je trénování hrubé a jemné motoriky – hodně choďte na hřiště, plavat, trénujte hmat… Navštěvujte kroužky a větších skupiny dětí. Dítě se učí vstupovat do nového kolektivu a také si zvykne na porovnávání s ostatními. Návštěvu kroužků bych doporučila i maminkám s dětmi, co se budou chystat za rok do školky. Zvyknou si na ostatní děti a ideálně i na kratší časy bez přímého kontaktu s maminkou. Je dobré, aby poprvé bez maminky nebylo dítě až ve školce. I když chápu, jak je to v dnešní době těžké zařídit.

Je pravda, že někdy krize přichází až později? Zdá se, že na začátku vše dítě zvládlo, ale potíže následují až v dalších týdnech?

To se stává velice často hlavně ve škole, ale i ve školce se s pozdějším nástupem můžeme setkat. Tam to bývá způsobeno většinou nějakým incidentem, který dítě zažije nebo při učení se nových a obtížnějších dovedností. Velmi často se to projeví stěžováním si na bolesti bříška, jiným psychosomatickým problémem nebo stavem, kdy se dítě začne chovat znovu, jako když bylo mladší. Ve škole je to jiný případ. Dítě projde zápisem, kde odsouhlasí, že je na školu připraveno. První týdny je vše celkem v pořádku, ale s nástupem učiva a zátěže stoupá i tlak na dítě. Úkoly jsou čím dál složitější a je mnoho nových podnětů v krátkém časovém úseku – první měsíc to dítě zvládne, ale pak už je přetížené. Dítě v 7 letech dokáže udržet pozornost 30 minut, ale hodiny jsou 45 minut. Chvíli to dítě zvládne, ale jak postupně přibývá dalších povinností, dostaví se krize.

Co když se opravdu během školního roku ukáže, že dítě bylo nezralé na školní výuku? Jak takovou situaci řešit?

V takových případech je třeba zapotřebí zvážit všechna pro a proti. A přistupovat k danému problému citlivě a s rozvahou. Měla jsem například dítě, kdy se po nástupu do školy zdálo, že dítě nebylo na školní zátěž zcela připravené. Na konci roku se ukázalo, že dítě nezvládá poznat čísla a ani nezná písmena, škola ho chtěla nechat opakovat ročník, aby vše dohnalo. Byla jsem se na dítě podívat přímo ve škole, a tam se ukázalo, že ono je velmi dobře navázáno na ostatní děti ve třídě a kolektiv je pro něj velice důležitý. V této situaci byla tedy důležitější psychická pohoda, která napomáhá učení – takže se usoudilo, že bude lepší, když v dané třídě zůstane, ale vytvoří se mu individuální plán a dostane podporu asistenta. Naopak, pokud dítě je zralé, ale problémy plynou z kolektivu, bude možná lepší přestoupit ještě do přípravné třídy, navázat nové vazby a kolektiv ho pomůže vynést nahoru. Doporučuji tedy vše zvážit a probrat jak s třídním učitelem, tak s někým kdo stojí i mimo školu. A nezapomenout vtáhnout do rozhodovacího procesu i dítě a jeho názor.

Co v takové chvíli, kdy během roku nastanou obtíže, poradit?

Hodně lidí opakuje model drilu, že když např. nejde čtení, budeme číst pořád dokola. Já ale naopak doporučuji podívat se trochu zpět, na kroky, které čtení předchází, a ty trénovat hravou formou. Namísto čtení celých vět dělat hry s písmenky, pak teprve skládat slova, pak teprve věty. Trénovat základní kroky. A ideálně to proložit pohybem. Například pro funkci čtení je zapotřebí nejen znalost písmen, ale i zraková ostrost, diferenciace – tedy umět odlišit různé tvary, paměť. Proto je dobré trénovat tyto dovednosti. Měla jsem žáčka, kterému jsem dávala písmenka na velkých papírech na zem, on je hledal a skákal na ně jako žabka. Učil se takhle hrou a měl u toho i pohyb, to je vždy lepší, než u učení dlouho sedět. Nebo hledal obrázky, které jsou odlišné, v řadě stejných. To, že budeme dítě drilovat, může prohloubit problém a vystavit dítě většímu stresu. Navíc bude neustále zažívat neúspěch a to ničemu nepomůže. Takže moje doporučení – když dítěti něco nejde, vraťte se zpět, cvičte to hravou formou i s pohybem, v krátkých časových úsecích a začněte jednoduššími úkoly.

Rodiče se někdy trápí tím, že jejich dítěti nejde vše tak snadno, jak by si on přál. Co jim poradit?

Já se vůbec nedivím, že se tak někdy cítí. Naše současná společnost je strašně výkonová a kritická. To jak dítě ve škole exceluje, mohou rodiče brát jako výstup toho, jak se o něj 7 let starali. A vše, co vybočuje z řady, je více vidět. Navíc žádný rodič si nepřeje nic jiného, než aby jeho dítě bylo spokojené a nemělo obtíže. Mohou tak být ve stresu, a to přenášet dál na dítě. Když dítě dělá chyby nebo mu něco nejde, není vždy vizitkou rodičů. Dítě se denně potýká s tisíci vjemy, které na něj působí, a někdy potřebuje na věci více času.

Rodičům, kteří se tím trápí, říkám, že žádný učený z nebe nespadl. Než se dítě naučí mluvit tak, aby mu bylo pořádně rozumět, trvá to 2,5 roku. Než začne chodit, tak třeba 15 měsíců. Čím více na něj budeme tlačit, o to hůř to půjde. Když to budeme chtít uspíšit, tak ono se skutečně může naučit chodit dřív, ale přeskočí důležité vývojové postupy. A když na to nebude připravené, nebude mít správně silné svalové partie a může mít později např. křivá záda. Proto je důležitější k dosažení cíle postupovat pomalu a postupně. My bychom si měli dát za cíl to, že se to bude učit svým vlastním tempem. Takže rodičům, kteří jsou ambiciózní, a moc si přejí, aby jejich děti splnily každý úkol hned, říkám, ať se podívají na učení řeči a chůze. Každé dítě má své vlastní tempo. Každé dítě je jiné. To, kterému trvá se naučit počítat, půjde třeba rychle učení not a hra na nástroj. Důležité je si udržet odstup, nezaměřovat se jen na věci co nejdou, ale nezapomínat vidět i věci, které dítěti jdou. Vnímat pozitiva a chválit ho.

Měli by náhradní rodiče upozorňovat školu na to, že mají děti v náhradní rodinné péči?

To je těžká otázka. Je to vždy na zvážení rodičů a konkrétních případů, ale z mého pohledu to u dětí v pěstounské péči má smysl. Během roku je tam spousta proměnných, které děti může ovlivnit, třeba kontakt s biologickou rodinou. Na ten může dítě reagovat různě. A přesně o takových věcech by měl pedagog vědět, aby například pochopil tyto výkyvy, dítě podpořil anebo přizpůsobil výuku. U adopce je to pro mě složitější. Mohou být opět situace, kdy v tom vidím smysl jako v předchozím případě, například v období puberty a budování vlastní identity. Zde ta informace může pomoci v pochopení dítěte. Ale u obou případů hraje velkou roli také důvěra, kterou k pedagogovi máte.