“Tyjo, vaši jsou fakt skvělí, že si tě vzali!”  

“To jsi dobrá, žes vystudovala.” 

“Jsi adoptovaná? To mě mrzí.” 

“A jak s vašima vycházíš? Máte normální vztah?” 

Tyhle a plno dalších dotazů nebo prohlášení padlo, když jsem začala otevřeně mluvit o své zkušenosti. Ano, jsem adoptovaná, ale jinak jsem úplně normální. Za svůj život jsem prošla svým příběhem několikrát a taky jsem několikrát přehodnotila svou perspektivu. Někdy v pubertě jsem se cítila ublížená, cítila jsem se jako oběť okolností, jako vadnej kus, kterýmu vlastně nikdo nerozumí a ani nemůže. V mladé dospělosti mě štvalo, že se na mě ostatní dívají jako na oběť a odvozují od faktu, že neznám svou biologickou rodinu, moji identitu. Jako bych měla nějakou mentální poruchu, nedostatečnost nebo handicap, kvůli kterýmu jsem vyřazená z běžnýho života. Jasně, makala jsem na tom, abych byla vzdělaná, abych měla dobrou práci, abych se prosadila. Ale ne víc ani míň než jiní s podobnýma ambicema. Teď už vím, že moje pocity, i pocity všech, kteří vlastně neví, jak se na informaci o tom, že někdo vyrůstal v náhradní rodině, dívat, pochází z jednoho jedinýho temnýho koutu naší společnosti – vytváříme z adopce tabu.  

Bořme tabu kolem adopce 

Když jsem si uvědomila, že problém není (jen) v tom, že mi rodiče některý věci neobratně komunikovali (“Maminka tě nechtěla.”), ani v tom, že lidi obecně jsou tupani a ptají se na nevhodný věci nebo vypouští nevhodný poznámky, dost se mi ulevilo. Problém je totiž v tom, že ADOPCE je v západní společnosti vykreslovaná třemi způsoby: 

První: Celebrity jako HRDINOVÉ adoptují děti ze zemí třetího světa a tím je zachraňují. 

Druhý: Lidé, kteří selžou ve své reprodukční roli se MUSÍ uchýlit k adopci, chtějí-li založit rodinu.  

A třetí: Děti, které vyrůstají v náhradní rodinné péči jsou OBĚŤMI nevhodného zacházení, jsou zaostalé, nezvladatelné a problematické.  

S tím se setkáváme v médiích, na sociálních sítích, o tom nám vyprávěli, když jsme byli malí. Sbírámepro děti do dětských domovů plyšáky, o Vánocích jim posíláme krabice od bot plný materiálních dárků, který v lepším případě nejsou jen laciný šunty, co se nám doma do teď jen válely, nosíme dětem pastelky a omalovánky… Naše představa dětí v děcácích kopíruje fantazie o Oliveru Twistovi a dalších Dickensových postav. Teď už konečně začíná prosakovat realita, která jasně říká, že děti vyrůstající v ústavní péči potřebují především lásku, rodinný prostředí a péči. A to je velkej, celospolečenskej problém: jak se jako společnost stavíme k ohroženým dětem, proč toto téma není politickou prioritou a proč už dávno nemáme zákony, který by toto efektivně řešily? I to přispívá k atmosféře, kterou si hýčkáme: děti, který nevyrůstají doma jsou oběťmi, oběťmi, které z nich děláme svým přístupem a neochotou změnit systém.  

Pojďme měnit atmosféru ve společnosti 

Zpět ale k tomu, jak můžeme tuhle atmosféru měnit jako jednotlivci. Adoptovat dítě je určitě náročný, je potřeba být připraven, poučen a vzdělávat se. Rodičovství není snadný a u přijatých dětí je to vyšší dívčí. Má plno specifik a situací, ke kterým je potřeba se stavět obzvlášť citlivě. NENÍ to ale hrdinství. A jestli jo, veškerý rodičovství je pak hrdinství, protože na to bitevní pole podělaných plín a prvních lásek musí chtě nechtě všichni pečující rodiče. Děti, který byly adoptovaný, měly ohromný štěstí, že se vyhnuly kulce zvané “ústavní péče” a mohly/můžou vyrůstat v plnohodnotné rodině. Nejsou to oběti, chudáčci, na který musíme mluvit pomalu a srozumitelně. Jsou to děti, který chtějí žít v bezpečí a lásce. Adopce není selhání, není to ostuda, není to z nouze ctnost. Je to jedna z cest, jak založit rodinu.  

Jak na to, když jsem zvenčí? 

Až se teda někdy potkáte s někým, kdo byl adoptovaný nebo sám adoptoval, myslete na to, že není potřeba to hodnotit. Dotyční nečekají na metál, nepotřebují ujistit ve svém rozhodnutí – už ho totiž udělali. Pokud se vám někdo, kdo má s adopcí co dočinění, svěří, je to proto, že vám věří nebo z toho nechce dělat zbytečně nafouklou věc. Je to pro ně prostě normální způsob, jak založit rodinu. Svým hodnocením a uznáním je z tohoto normálu vyčleňujete.  

Je v pohodě se zajímat a ptát se, pokud o to náhradní rodiče nebo adoptovaný stojí. A je fajn se zeptat prostě narovinu: “Vždycky mě tohle téma zajímalo, nevadí, když se na něco zeptám?”, “Ještě jsem nikoho s podobnou zkušeností nepotkal, chceš se o tom bavit?”, “O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlela, jaká byla vaše zkušenost, jestli ji chceš se mnou sdílet?” Možná se budou chtít bavit, možná je to pro ně ještě bolavý. To je něco, co je potřeba pochopit. S adopcí se na obou stranách často pojí pocity nejistoty, vlastní nedostatečnosti nebo studu. Pokud to rodiče nebo dítě nemá zpracovaný, přináší s sebou téma plno emocí. A ty je potřeba respektovat, ať už jste sebezvědavější. Nikdo vám totiž odpovědi nedluží.  

Pokud ale prostě nevíte, co na to říct, samotných se vás to dotýká, nechcete litovat ani chválit, nemáte otázky nebo nechcete položit nějakou nevhodnou, je úplně v pohodě, když na to řeknete jen: OK, usmějete se, kývnete. Nikdo od vás nečeká, že najednou naskočíte na vlnu zájmu, že s tou informací budete hned komfortní. Je v pohodě, pokud to pro vás není téma a je v pohodě, pokud se o něm nechcete bavit.  

Kdo koho teda zachraňuje?  

Pamatujete si na závěr filmu Pretty Woman? Kdo koho tam vlastně zachránil? V případě osvojení můžeme klidně říct, že se tři lidé zachraňují navzájem a pořád dokola. Dítě zachraňuje rodiče, ti zachraňují dítě i jeden druhého.. prostě se potkají tři zranění lidi na hrbolaté křižovatce a od toho okamžiku jdou po jedné cestě spolu. Adopce je zkrátka uvědomělej, poučenej, a především zcela rovnocennej způsob, jak založit rodinu. Je načase, abychom ji tak začali vnímat.