Posuňme se v čase o kousek dál. Pak vás tedy krajský úřad pozval na psychotesty, že? Jaké to pro vás bylo?

Hana: Já jsem si dopředu na internetu zjistila, co nás asi tak čeká. Tak jsem tušila, že obsahem těch písemných částí je spousta otázek. Dobrou srandou bylo ale malování stromu. Říkala jsem tenkrát Vaškovi, aby mu hlavně namaloval kořeny – tak je poslušně dokreslil (smích).

Vašek: Jo! Protože kdybych je tam nenamaloval, tak by se mě na to pak určitě doptávala psycholožka (smích).

Hana: Mně třeba přišlo legrační, že na vzorech těch testů bylo uvedeno nějaké datum snad z roku 1970. Jinak to byla prostě spousta různých otázek a na konci, protože jsme byli první, kdo měl testy už vyplněné, jsme šli ještě na pohovor k psycholožce. Ten trval asi hodinu.

Po psychotestech přišlo dlouhé čekání, že?

Hana: No právě! To byla asi ta nejtěžší věc, která nás v procesu schvalování potkala! Na jaře jsme dodělali psychotesty s tím, že se uvidí, jestli se vejdeme do následujících příprav, které byly na podzim. Jenže jsme se tam nevešli. Takže jsme vlastně téměř rok čekali na další přípravy, které byly zase až na jaře. A to bylo pro nás fakt moc dlouhé a těžké!

Vašek: Naštěstí jsme si tuhle dobu dlouhého čekání vyplnili vzdělávacími kluby pro osvojitele.

Pojďme si tedy o klubech popovídat. Vašku, co jsi říkal na to, když s tímhle nápadem Hanka přišla?

Vašek: Mě to trochu překvapilo, když Hanka přišla s nápadem jít se podívat na takový vzdělávací klub. Nicméně jsem měl tenkrát mnoho nezodpovězených otázek, co se týkalo adopce, a navíc jsme věděli, že na kraji se dlouho nebude nic dít, tak jsem na tu myšlenku kývl.

Hana: A to jsem se ho občas ptala, jestli má nějaký dotaz, ale moc jich nepřicházelo (smích).

Vím, že na tyhle kluby chodí převážně adoptivní maminky a žadatelky. Mužů tam bývá méně, jak jsi se tam napoprvé cítil?

Vašek: Než začal ten samotný program, tak to bylo fakt strašně divný! Byly tam samé ženy, navíc se některé spolu evidentně znaly, vítaly se, povídaly si a já si tam fakt připadal hrozně! Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jak tlusté sklo je asi v okně a jestli by se jím dalo proskočit ven a utéct (smích). Pak ale začal ten samotný program. Lektorka, která je sama adoptivní máma, s námi začala mluvit k danému tématu a všechno bylo jinak.

Hana: Na kluby jsme pak chodili celou tu dobu, co jsme čekali, až nám začnou přípravy a vlastně i potom… Zpětně můžu říct, že nám kluby daly mnohem víc informací než přípravy.

Na obranu příprav musím říct, že mají jen omezenou hodinovou dotaci, tj. 48 hodin a za tu dobu se musí probrat všechna témata.

Hana: To máš pravdu. Na přípravách prostě nejde jít v těch tématech do takové hloubky. Je to spíš taková ochutnávka z toho, co všechno potřebujeme vědět.

Vašek: Tak hlavně na klubu bylo vždy jedno téma, které se během něj do hloubky probralo a pak byl čas do dalšího setkání, kdy jsme si o tématu mohli pořádně přemýšlet. Doma mluvit, mít otázky a příště se ptát. Zase chápu, že kdyby byly přípravy takhle koncipované u státu, tak by trvaly třeba dva roky. A to je nemyslitelné.

Jak by podle Vás vypadaly takové ideální přípravy?

Hana: Mě napadá, proč by třeba přípravy nemohly být s kluby zkombinovány?

Vašek: Tak já si třeba myslím, že přípravy nemůžou nikdy dosáhnout kvality toho klubu, a to i proto, že tam je ještě jiný problém. Asi to znáš, obecně se člověk lépe učí a vstřebává informace v klidu, a ne ve stresu nebo pod drobnohledem.

Hana: No jo, to je vlastně pravda. Jenže, když jsi na přípravách od státu, tak víš, že tě sledují a hodnotí tvé reakce.

Vašek: Ale na tom klubu, tak tam si člověk v klidu sedne, v klidu si popovídá a prostě vstřebáváš ty informace v úplně jiném rozpoložení a atmosféře. Nejsi ve stresu z toho, že na něco „špatně” zareaguješ a někdo to bude nějak hodnotit.

Hana: Na přípravách musíš být, protože chceš dítě. Na klubu být můžeš a chceš být. Na přípravách musíš dávat pozor na to co říkáš, jak to říkáš a komu to říkáš.

Opravdu jste to takhle měli?

Hana: Měli. Tam to nejvíc bylo vidět asi ve chvíli, kdy jsme dostali za úkol, abychom si vybrali kamínky z velké hromady, kterou před nás vysypali, a z nich poskládali svou rodinu.

Vašek: Začalo to tak, že jsme dostali za úkol nejdřív si vybrat jeden kamínek, který se nám líbí. Následně nám bylo řečeno, že tento kamínek tedy představuje nás samotné. Potom jsme si měli vybrat další kameny, které reprezentují naše rodiče, sourozence, děti.

Hana: Na výběr mezi těmi kameny a kamínky byla taky velká žulová dlažební kostka.

Vašek: A tu nikdo nechtěl!

Hana: No právě, na tom to bylo krásně vidět. Jak se všichni báli si ji vybrat. Sice si ji pak jeden odvážlivec vybral, ale to spíše proto, že, jak potom sám přiznal, nerozuměl poslednímu zadání.

Chápu. Dobře, přípravy byly úspěšně za vámi a vás už čekal jen poslední pohovor s psycholožkou a sociální pracovnicí u vás doma a pak už ten vytoužený dopis o tom, že jste zařazení do registru žadatelů vhodných stát se osvojiteli?

Hana: Přesně tak, asi měsíc po přípravách nás ještě psycholožka se sociální pracovnicí navštívily u nás doma. Byla to taková pohodová návštěva, kde jsme si povídali především o tom, jak se změnily (nezměnily) naše tolerance k přijatému dítěti.

Vašek: Počkej, ještě se řešila jedna věc, ptaly se tě přece na práci.

Hana: Pravda. Ony věděly, že plánuju v dohledné době změnu pracovního místa a chtěly vědět, co bych dělala, kdyby zrovna v té době zazvonil „kouzelný“ telefon. Přišlo mi to zvláštní, protože já to měla jasné – na práci bych se v žádném případě neohlížela, miminko je přece na prvním místě. A to jsem jim také řekla, že bych šla na mateřskou ihned jak by to bylo možné.

Vašek: Ony se Hanky ptaly také na to, jestli se nebojí, že by pak po mateřské díky tomu byla bez práce. Jako že by se pak díky téhle situaci neměla kam vrátit.

Hana: Ale to já se nebála! Pracuju v oboru, kde si myslím, že bude dost práce vždy.

Na druhou stranu, takové situace se osvojitelům dějí. Pro zaměstnavatele není moc příjemné, pokud třeba adoptivní maminka odejde ze dne na den. Ty pracovní vztahy mohou díky téhle situaci utrpět

Vašek: Právě. Řekl bych, že i proto je to zajímalo.