Počkej, takže vy jste s dopisem o zařazení dostali ještě takový ten dokument, že jste vytipovaní jako vhodní budoucí osvojitelé pro…

Hana: Půlroční dvojčátka. Zdravé tmavší holčičky, podle všeho poloromské, které byly u přechodné pěstounky téměř od narození. První tři týdny ale strávily v porodnici. To mě trochu vyděsilo v souvislosti s větou ze spisu, ve které stálo, že „zbytečně nepláčou”. Pak se to ale naštěstí ukázalo jako bezpředmětné.

Moc dobře ti rozumím. Když jsou děti dlouho samy v porodnici nebo ústavu, tak plakat přestanou, protože se nedovolají dospělých, když něco potřebují. Je dobře, že holčičky se nakonec ukázaly jako pohodářky, které pláčou, když něco potřebují a jinak jsou rády na světě.

A co fotky? Byly tam nějaké?

Hana: Byly. Jenže upřímně byly velmi nekvalitní. Holčičky tam vypadaly jedna jako druhá.

Vašek: Prostě dvě úplně stejný mimina. Stejně oblečený. S dudlíkama přes půl obličeje. Ty fotky byly tak nekvalitní, že jsme z nich nepoznali ani to, jestli jsou holky jednovaječné nebo dvojvaječné.

Hana: Ptali jsme se na to sociální pracovnice a ona to nevěděla, protože to nikde nebylo uvedené.

Jaké jste měli pocity? Co se tam dělo?

Hana: Já jsem byla totálně na prášky (smích). Víš, my jsme si ty pocity prohodili oproti tomu, jak jsme to měli, když jsme psali tu žádost a bavili se o dvojčatech. Já jsem se začala bát a Vašek mi říká: „A co, tak budou dvě!“ Ten byl úplně v klidu.

Vašek: Když schůzka skončila, tak jsem právě venku Hance říkal, že jsem si myslel, že to budou dvojčata. Že mi to ze všech těch možností po tom telefonátu přišlo nejpravděpodobnější.

V tu chvíli jste ale ještě vůbec nevěděli, jestli to budou vaše děti, jestli do toho jdete, že?

Hana: My jsme se nedokázali na základě těch informací ze spisu, a hlavně těch nekvalitních fotek, rozhodnout. Já jsem se v jednu chvíli přikláněla i k názoru říct ne.

Vašek: Sociální pracovnice nás tam pak s těmi dokumenty a fotkami nechala samotné, aby nám dala čas na nějaké rozhodnutí. Ale to nešlo. Říct ne na základně nějaké nekvalitní fotky? Věděl jsem, že by ve mě ještě dlouho hlodalo, zda jsme udělali správně.

Hana: A tak Vašek navrhnul, že se rozhodneme, až holčičky uvidíme naživo.

Vašek: Sociální pracovnice už pro nás měla naštěstí připravený možný termín, kdy můžeme holčičky vidět. Bylo to za pár dní. A já rád jezdím na výlety i přes půl republiky (smích).

Takže jste odjížděli z krajského úřadu s tím, že za pár dní se pojedete podívat na dvě holčičky, se kterými možná spojíte svůj život. V jakém jste byli rozpoložení?

Hana: Tak my jsme se hlavně s Vaškem hned domluvili, že to nikomu z rodiny neřekneme. Protože mi bylo jasné, že třeba z mé rodiny by mě čekalo mnoho otázek vzájemně propojených (smích). Bylo mi jasné, že na některé z nich bych neměla v tu dobu ještě ani odpověď. Jak mi bylo? Přišla jsem domů a dala si hned dva panáky (smích). Asi tak.

Vašek: Já přijel do práce, tam jsem se o tu novinu podělil s nejbližšími kolegy a dal si panáka tam (smích).

To si dovedu představit. Totální emocionální fičák, že?

Vašek: Přesně. Já se ty následující dny snažil nějak přežít. Aby mi hlava moc nepracovala, hodně jsem se zaměstnával prací. Večer pak samozřejmě do hospody za kamarády, aby člověk pak spal (smích).

Hanka se v ty dny ještě starala o svou nemocnou maminku a ta se jí na adopci vyptávala. Vlastně i moje mamka se ptala. Oba jsme svorně odpovídali, že žádné nové informace nemáme, ale že jsme schválení.

Hana: Bylo strašný nic neříct. Pamatuju si, že jsem od ní na chvíli odešla, a asi hodinu a půl o tom všem hned kousek za rohem telefonovala s kamarádkou. Mně to všechno v hlavě stále dokola šrotovalo. Až jeden večer si říkám: „No co, tak jsou dvě. A jsou tmavší, a co. A nic.“

V tom vnímám takovou úlevu. Ale rozhodnutí přišlo až později, viď? Jaké tedy bylo vidět je naživo?

Hana: Na začátek ještě musím říct, že za holčičkama jsme nejeli sami. Využíváme služby doprovázení osvojitelů a díky tomu s námi mohla jet jedna dobrá podpora – naše klíčová pracovnice. My jsme ji sebou chtěli především proto, že v celé té záležitosti není emočně zainteresovaná, takže je klidná a ví na co se ptát, na co nezapomenout a tak. Stále jsme počítali i s variantou, že řekneme, že tyhle děti nepřijmeme, a v takové chvíli by bylo dobře ji sebou mít. Nakonec se nám její přítomnost vyplatila hned několikrát.

Vašek: Já jsem to ráno byl trošku nervózní, ale cesta naštěstí proběhla v klidu.

Hana: Když jsme přišli na ten daný OSPOD, kde nás už sociální pracovnice čekala, řekli, že pěstounka i s dětmi přijedou později. Bohužel je zdrželo krmení. Tak jsme seděli a čekali a přemýšleli. Naštěstí to zdržení nebylo moc dlouhé. Když pěstounka přijela, byla sama, holčičky nechala spinkat venku v kočárku. Takže nejdřív nám o nich něco vyprávěla a pak se nás zeptala, jestli je chceme vidět.