A pak už jste čekali na ten důležitý dopis, nicméně to čekání nebylo úplně nudné, že? Povězte mi o tom.
Hana: Několik týdnů po tom místním šetření jsem měla telefon z krajského úřadu. Byla jsem zrovna v plném pracovním nasazení, takže jsem na něj neměla vůbec čas a mentální prostor. Sociální pracovnice mi řekla, že sice ještě nejsme schválení, ale že jim přišly nějaké děti z jiného kraje a že ty děti jsou trochu tmavší a co my na to.
Sondovala, zda byste je zvládli přijmout? Co jsi jí řekla?
Hana: Ano. Řekla jsem jí, že nevím, vzhledem k tomu, že jsem ty děti neviděla.
Vašek: Přemýšleli jsme tenkrát jestli je to malá sourozenecká skupina, nebo se třeba jedná o jedno dítě a prostě jí jen přišlo víc různých složek dětí po jednom. Z toho telefonátu nebylo vlastně nic jasné. A vzhledem k našim požadavkům těch možností bylo hodně.
Počkej, a to bylo celé?
Hana: No právě. Nikdo pak už nezavolal a vůbec nic se nedělo. Oba nás to rozhodilo. Měli jsme nad čím přemýšlet. Ale postupně jsme se začali přiklánět spíš k variantě, že to asi nedopadlo, protože jinak by se nám přece zase ozvali.
Zaujalo mě, že během příprav vám bylo sociální pracovnicí kraje nabídnuto, že si můžete pro schvalovací dopis dojít osobně.
Hana: Ano, šlo o to, že pokud si ho vyzvedneš osobně, tak se tam zkrátí nějaké lhůty a jsi jakoby rychleji zařazena v registru žadatelů vhodných stát se osvojiteli.
Vášek: Takže jsme této možnosti nevyužili jen my, ale i několik dalších párů z příprav.
Takže vy jste vlastně nečekali na dopis, ale na telefon?
Hana: Přesně tak. Když nám pak z krajského úřadu zavolali, že jsme schválení a můžeme si dopisy osobně vyzvednout, tak jsme měli velkou radost.
Vašek: Na kraj jsme jeli spolu. Já jsem na to měl v práci domluvenou jen chvíli, Hanka měla ten den zrovna volno.
Jenže ono se to celé trošku protáhlo, viď?
Hana: Trošku (úsměv). Když jsme tam s Vaškem přišli, tak nám sociální pracovnice nabídla, jestli chceme něco k pití. Na to jsem zareagovala tím, že záleží na tom, na jak dlouho schůzka bude. Sociální pracovnice řekla, že možná na dýl, než si myslíme. Tak jsem si o to pití řekla, ať se mám čeho držet. Stejně jsme měli v plánu se na „ty děti“ zeptat.
Vašek: V tu chvíli v nás obou hrklo. Došlo nám, že ty děti z jiného kraje jsou možná stále ve hře.
