Jaký pro vás ten proces adopce byl? Začali jste asi klasicky na místním OSPOD.

Hana: Na úplném začátku u nás proběhla nejdřív myšlenka, zda místo adopce nejít do pěstounské péče. Ale to jsme docela rychle zavrhli, Vašek se bál toho, že bychom museli dítě třeba pak vrátit. Takže já jsem si nejdřív na internetu zjistila o adopci, co šlo. Jaké dokumenty asi budou potřeba, na jaké věci se ptají a tak. Takže když jsme přišli poprvé na místní OSPOD (krajský úřad), tak už jsem vlastně docela dost důležitých dokumentů měla s sebou připravených a paní si je mohla jen okopírovat.

Vašek: Následně si nás paní pozvala na druhou schůzku oba dva. Já si kvůli tomu vzal dovolenou na celý den, abych měl na schůzku dost prostoru. Jenže sociální pracovnice si nás zapomněla napsat do kalendáře a musela někam odejít, takže schůzka trvala celých pět minut s někým jiným. To bylo nepříjemné.

Dohromady nás během té části procesu na místním OSPOD měly na starosti postupně hned tři sociální pracovnice. Takže jsme téměř pokaždé jednali s někým jiným. Ale to byly asi jediné dvě nepříjemné věci, jinak byli všichni moc milí, neptali se nás opakovaně na stejné věci a vlastně jsme měli z téhle fáze dobrý pocit.

Jak na vás třeba působilo místní šetření? Nekonala se třeba žádná kontrola skříní a prachu v poličkách, jak se o tom občas na internetu člověk dočte?

Hana: Jako myslíš schůzka u nás doma? Paní přišla, sedla si tu do obýváku, zeptala se nás, jak to máme s hypotékou a zase odešla.

Vašek: Já byl naštěstí v práci.

Zde jen musím doplnit, že místní šetření probíhají v různých krajích různě. Nicméně většinou se prostě jedná o příjemnou schůzku, kde sociální pracovnice provede místní šetření u žadatelů doma a následuje rozhovor o motivacích k adopci.

Takže touhle částí schvalovacího procesu jste úspěšně prošli a pak už tedy byl váš spis předán na krajský úřad?

Hana: Přesně tak. Na kraji po nás chtěli, abychom vyplnili další formuláře. Některé každý zvlášť a některé dohromady.

Vašek: Tam vznikla legrační situace, kdy nám dali vyplnit formuláře s tím, že tyhle máme vyplnit každý zvlášť a tenhle dohromady. Po odevzdání nám ale ten poslední vrátili s tím, že ho máme také vyplnit každý zvlášť, a to i přes to, že to opravdu nedávalo smysl, a hlavně tam bylo velkým písmem napsáno: Žadatelé vyplní společně (smích).

Pojďme si popovídat o takové té obligátní otázce, kterou mají všichni osvojitelé. Jaké byly vaše „požadavky”, nebo za mě lépe „tolerance”, na dítě/k dítěti? Měnily se nějak třeba časem?

Hana: To ani ne. Jen byla legrace, že Vašek to měl celé shrnuto do tří slov a já popsala půlku papíru.

Vašek: Ano, já tam prostě napsal, že chceme zdravé, „bílé“ dítě do tří let, nebo sourozence.

Hana: Tak já to trošku rozvedla. Hlavně jsme oba s Vaškem doufali, že ti sourozenci by nám mohli trošku o pár procent zvednout šance a nemuseli jsme tak dlouho čekat. Víme, že obecně přijetí sourozeneckých skupin je komplikovanější, ale úplně jsme se toho nebáli. Chtěli jsme vzhledem k našim bytovým možnostem nejlépe dvě děti a byli jsme ochotni je přijmout i najednou.

No počkej, to se vám nezměnila tolerance ve vztahu k etnicitě, drogám nebo něčemu dalšímu?

Vašek: Z mojí strany se změnilo hodně. Ale to bylo i tím, že jsem původně ani nevěděl jaké dítě chtít. Teď vím, že spousta věcí není důležitých.

Hana: Vlastně se změnilo jen něco málo ohledně drog, jinak zůstalo vše při starém. Včetně etnicity, kde jsme měli uvedeno „majoritní etnikum, ev. kombinace s jiným etnikem, bez zřejmých znaků”. A přidali jsme podmínku, že pokud bude dítě z ústavu, nechceme starší 6 měsíců. I když zpětně si říkám, že by to asi bylo jedno…

Uvažovali jste třeba i o dvojčatech?

Hana: Ano, ta úvaha tam proběhla, ale byla velmi krátká. Vašek se toho trochu bál, ale já mu řekla: „A co bys dělal, kdyby se nám narodila? Asi bys jedno nevrátil, že?” A bylo jasno.