Jsem moc vděčná za možnost být blízko jednomu úžasnému životnímu příběhu. Příběhu o dlouhém čekání, lásce a obrovském životním překvapení. O svůj příběh se se mnou podělili dva odvážní osvojitelé, Vašek s Hanou.

Vaše cesta za rodičovstvím začala tak nějak stejně jako u většiny párů. Po svatbě jste chtěli miminko, ale všechno nešlo tak jak jste plánovali?

Hana: Ano, snažili jsem se o miminko asi rok a půl a stále se bohužel nic nedělo. Tak jsme se potom obrátili na jedno centrum asistované reprodukce, kde jsme doufali, že nám pomůžou. Lékaři nám na základě provedených vyšetření bohužel diagnostikovali problémy na obou stranách a řekli, že naše jediná šance mít dítě je jen pomocí IVF (umělého oplodnění).

Vašek: Tak jsme jeden cyklus IVF absolvovali s tím, že za pokus nic nedáme.

Hana: Jo a stálo nás to třicet tisíc a nervy v kýblu (smích).

Vašek: Ale vážně, oba nás překvapilo, jak moc neúspěch především s Hankou zamával. Měli jsme pak oba jasno, že touhle cestou už nikdy jít nechceme.

Hana: Já jsem se o adopci začala zajímat už před tímhle neúspěšným pokusem. Přišlo mi – vlastně nám oběma – že adopce je mnohem přirozenější řešení naší situace než umělé oplodnění. Navíc jsme nechtěli čekat do čtyřiceti let na zázrak.

Vašek: Proto mě Hanka docela rychle přesvědčila o tom, že zažádáme o adopci.

Napadá mě, co na to rodina? Kdy jste se se svým rozhodnutím adoptovat svěřili rodině a byly nějaké reakce, případně strachy?

Hana: O celé IVF eskapádě vlastně věděla jen hrstka lidí, ale rodině jsme to neřekli. Neměla jsem sílu na otázky typu: „Jak to dopadlo?” nebo „Kdy jdeš na kontrolu?” Měla jsem co dělat sama se sebou. Takže jsme jim pak všechno naservírovali najednou. U mojí rodiny to bylo o Vánocích, mezi svátky, jindy totiž bylo hodně těžké dostat všechny do jedné místnosti. Reakce vesměs nebyly, otázek taky moc nepadlo a během chvilky se všichni rozutekli. Už od začátku jsme ale byli domluvení, že pokud se to rodině nebude líbit, tak si do toho nenecháme mluvit. Je to přece naše rozhodnutí. Pak se občas někdo zeptal, jak jsme na tom v procesu, ale jinak moc otázek nebylo.

Vašek: Mojí rodině jsme to řekli až po dlouhé době. Chtěli jsme to říct všem najednou, ale nakonec jsme to řekli postupně. Všichni byli překvapení, ale už od začátku bylo vidět, že se těší až to dopadne. A naštěstí nás ani moc nebombardovali otázkami.

A co vy osobně znáte nebo jste znali někoho kdo vyrůstal v náhradní rodině?

Vašek: Já jsem nikoho, kdo vyrůstal v náhradní rodině, z dětství nebo tak neznal. Až v době, kdy už jsme byli téměř schválení a začali jsme o adopci víc mluvit, tak jsem najednou zjistil, že každý zná někoho, kdo má doma adoptované dítě. Třeba kamarádka mé tety adoptovala, kolega adoptoval apod. Tak to bylo takové překvapující.

Hana: Tak to já jsem z dětství znala hned několik dětí, které vyrůstaly v náhradní rodině. Do třídy se mnou chodili dva (asi) romští bratři, kteří byli ze sourozenecké skupiny pěti dětí. Vlastně, už nevím, jestli ty děti byly v pěstounské péči nebo osvojené, ale určitě vyrůstaly v náhradní rodině. Jeden z těch bratří měl obrovský talent a celkově to byl zlatý kluk, kterého jsme měli rádi. Zajímavé bylo, že jeho bratr byl úplně jiný a s ním ta rodina problémy měla, co si vzpomínám.

Vašek: Ale počkej, já jsem vlastně v dětství měl taky jednoho kamaráda, který byl adoptovaný. Naposledy jsem ho tedy viděl v době, kdy jsme oba studovali střední školu a byl to dobrý kamarád.

Měli jste strach?

Hana: My jsme si ty strachy moc nechtěli připouštět. Chtěli jsme věřit, že u nás to celé dobře dopadne. Nechtěli jsme, aby to sklouzlo k takovému tomu „hlavně aby to nebylo tak a tak“. V tom smyslu, že jsme si nechtěli přitahovat to špatné, co by se nám mohlo stát.

Vašek: Já měl mnoho nejistot, hlavně v době, kdy jsem měl mnoho otázek a žádné odpovědi. V tomhle směru mi moc pomohly osvojitelské kluby. Díky nim jsem získal mnoho odpovědí a taky pocit, že tohle rodičovství nebude jednoduché, nicméně, že se dá zvládnout, a když budou problémy, vím, kde hledat pomoc.