Pojďme si povídat o samotném předávání. Moc mě zajímá, co vám běželo hlavou, když jste se dozvěděli, že holky na vás nečekají v ústavu, ale už od porodnice o ně pečuje pěstounka na přechodnou dobu?

Vašek: No my jsme byli moc rádi! Z klubů i z příprav jsme věděli, že je to pro holčičky mnohem lepší, než kdyby byly celou tu dobu samy v ústavu. Věděli jsme, že nebudeme muset řešit následky citové deprivace a další problémy, které by se časem mohly ukázat. Byli jsme moc rádi, že holky celou dobu měly toho jednoho svého člověka.

Hana: Přesně. My jsme už v „požadavcích na dítě” uváděli, že nechceme, aby bylo v ústavu déle než šest měsíců. Dnes vím, že by byl mazec takové dítě vychovávat a zároveň léčit.

Takže pro tebe nebylo vůbec těžké, když holčičky byly viditelně navázané na pěstounku? Když ji hledaly očima, třeba pokud se jim něco dělo nebo se jim chtělo spát? Že jsi to nebyla od prvního dne ty nebo Vašek?

Hana: Věříš, že nebylo (úsměv)? Já jsem věděla, že to tak nějak bude a že je to dobře. Protože to byl důkaz toho, že holky jsou na pěstounku dobře navázané a že se tam prostě měly fajn. Že o ně bylo dobře postaráno, což pro mě bylo moc důležitý!

Jak jste si vlastně s pěstouny rozuměli? Byly tam nějaké obrovské sympatie nebo naopak antipatie?

Vašek: Já myslím, že ani jedno. Ten vztah byl někde mezi. Oni byli o generaci starší, nicméně hodně věcí, co se týče péče o holky, jsme naštěstí vnímali stejně nebo hodně podobně. Takže tam těch třecích ploch naštěstí vznikalo minimum.

Hana: Ono bylo náročné u nich bydlet v době předávání, protože člověk nebyl ve svém. Představ si, že jsi na takové dlouhé několikadenní návštěvě u přátel nebo spíše u známých. Chvíli je to fajn, ale po několika dnech už je to prostě dlouhé. Nicméně pěstounka se nám opravdu snažila dát prostor, abychom mohli o holky co nejvíc pečovat sami a ji měli nablízku, kdyby něco. Snažila se nám také předat co nejvíce informací o dětech – co mají rády, co nemají rády a podobně. Takže to prostě šlo docela dobře.

Napadá mě, existují různé tipy jak dětem ulehčit přechod od přechodných pěstounů k adoptivním rodičům. Třeba nakoupit totožné hračky, které mají u pěstounů, začít prát ve stejném pracím prášku, nebo si dokonce může adoptivní maminka koupit tu samou vůni, kterou používá pěstounka. Jak to bylo u Vás? Podpořili jste nějak tak přechod holčiček k vám?

Vašek: Moc stejných hraček jsme nekupovali, ale začali jsme prát ve stejném prášku jako pěstounka to ano. To nám dávalo smysl.

Hana: O vůni jsem neuvažovala, navíc pěstounka je o generaci starší paní, která používá vůni přiměřenou svému věku. Přišlo mi divné kvůli tomu měnit něco, co mě charakterizuje po pachové stránce. Říkala jsem si, že bude lepší, když si holky rovnou zvyknou na tu moji.

Dostali jste od pěstounky domů nějaké fotky, fotoalbum nebo třeba knihu života?

Vašek: Znáš projekt “Život v kufříku”?

No jasně! To je projekt, díky kterému dostanou děti, které si z porodnice z jakýchkoliv důvodů neodnáší jejich biologická maminka, ale většinou právě přechodná pěstounka, s sebou domů takový speciální kufřík.

Vašek: Přesně! A my jsme tyhle kufříky dostali hned dva. Pro každou holčičku jeden.

Hana: Ty kufříky obsahují nádherné věci! Jsou tam nějaké fotky holčiček z porodnice a od pěstounky. Jsou tam oblečky, které holčičky měly poprvé na sobě, když jsme je s Vaškem viděli. Jsou tam přáníčka od sester, které se o holčičky staraly v porodnici. A taky obtisky jejich nožiček z porodnice a ještě další dárečky.

To je nádherné. Vzpomínám na přijetí mé starší dcery, která je z ústavu a tam jsme při přebírání nedostali vůbec nic. Ani oblečení, ve kterém byla oblečená, hračku, prostě nic. Jednou si tohle budete s holčičkami prohlížet a budete mluvit o tom, jak to na začátku života měly.

Hana: Přesně tak.

Vyprávějte mi o tom, jak se s vámi a hlavně s dětmi rozloučili přechodní pěstouni a nejen oni…

Hana: Tak na začátek je potřeba říct, že pěstouni jsou věřící a patří do takové té komunity stejně naladěných přátel, kteří se mimo jiné potkávají jednou za týden v kostele na mši. Takže když jsme domlouvali plán předávání holčiček, a den, kdy budeme s holkami odjíždět domů, poprosila nás pěstounka, jestli bychom nemohli odjet až po nedělní rodinné mši, která byla tak jako tak plánovaná. Byli jsme na ni i s holčičkami zvaní.

Vašek: A ta mše byla vlastně taková forma rozloučení se celé té komunity s holkami. Pan farář část mše vlastně věnoval našim holčičkám. Bylo to krásný a moc dojemný. A to my ani jeden s Hankou nejsme vůbec věřící! Jednou o tom budeme holkám vyprávět!

Nádhera! A pak jste sedli do auta a vezli si holčičky domů…

Vašek: To byl tak nádhernej pocit! Konečně jsou naše! Konečně jsme rodina!

Hana: Fakt nádhera. Tenkrát jsem si to fotila. Holčičky nám totiž hned po vyjetí usnuly a spaly téměř celou cestu. Ty první dny jsme strávili s holčičkami jen my dva sami. Vašek hned nastoupil na otcovskou dovolenou, což bylo moc fajn. Nebyla jsem na to v těch prvních dnech sama a hezky jsme si na sebe všichni zvykli.

A bylo to jednoduché?

Vašek: Bylo to náročné, ale to jsme přece čekali. Naopak třeba mě přišlo, že zase až tak moc šílené nebylo. Překvapilo mě, že třeba snad už za dva týdny po přijetí holčiček jsme to tak vychytali, že to tu Hanka s holkami zvládla jednou večer sama a já mohl jít na pivo s kamarády. Vůbec jsem nečekal, že by to tak brzo mohlo přijít!

Hana: U holčiček se ta velká životní změna, která se jim stala, projevila hlavně ve spaní. První noc nespala většinu noci jedna a druhou zase druhá. Pak začaly naštěstí obě spát v noci dobře. Ale se spaním přes den jsme bojovali měsíc určitě. Holčičky byly viditelně unavené, ale uspat je bylo nad moje síly. Pak si to naštěstí začalo postupně sedat. Mně třeba moc v tomhle období pomohl šátek.

Jak se prosím tě šátkují dvojčátka?

Hana: No to je jednoduché (úsměv). Nejdřív si uvážeš a uspíš tu, co je unavenější a dělá větší „bordel”, a pak tu druhou. Na úvazy obě najednou jsem si nikdy netroufla, to ne. Ale i tak tohle moc pomohlo.

V tuhle chvíli Vám moc děkuju za rozhovor. Příště si budeme povídat o tom, jak probíhaly první měsíce života Vaší nové úžasné rodiny. O tom co bylo nové, krásné nebo také překvapivé nebo těžké. Prostě o tom jaké tohle rodičovství je.