Jak moc vás tohle období zasáhlo z hlediska financí? Přece jen, během toho měsíce jste museli pořídit prakticky všechno, co taková malá miminka potřebují. Postýlky, výbavu, dvojkočárek…
Hana: Upřímně? Za ten měsíc jsme utratili asi padesát tisíc. Dokonce se nám podařila taková zajímavá věc, a to, že jsme zvládli za jeden jediný den za nákupy pro holky utratit dvacet tisíc. Přitom ne všechno jsme pořizovali nové, hlavně oblečení jsem hledala pěkné, ale z druhé ruky.
Tak to je velký zásah do rodinných financí. Přemýšlím nad páry, které jsou po opakovaných IVF pokusech finančně totálně na dně. Jak jste to ustáli vy?
Vašek: My jsme naštěstí měli vytvořenou finanční rezervu, díky které tohle nebyl žádný problém. Vlastně jsme v tomhle adopci vnímali jako plánované těhotenství. Tam si přece taky vytvoříš rezervu na výbavu a všechno další co dítě potřebuje.
Každopádně to byl náročný měsíc ve všech směrech. Také jste to v té době už mohli oznámit rodině a přátelům. Podělíte se o reakce?
Vašek: U nás doma, když jsem to mamce a ségře oznámil a ukázali jsme jim fotky holek, tak to bylo až dojemný. Mamka se dokonce rozplakala.
Hana: Pro mě je o tomhle těžké mluvit. Většina rodiny byla z holčiček taky nadšená jako u Vaška. Ale setkala jsem se bohužel i s opačnou reakcí. Moc o tom nechci mluvit, velmi mě to tenkrát zasáhlo.
Tomu úplně rozumím. Ono přijetí dítěte do rodiny není vždy jen euforické a jednoduché. Na druhou stranu je úžasné, že jste tuhle situaci s Vaškem dobře ustáli. A taky vím, že dnes je situace úplně jiná a všichni z rodiny holky moc milují. Což bych řekla, že je to nejdůležitější.
Posuňme se v příběhu o kousek dál. Přiblížil se termín soudního stání, na kterém jste věděli, že dostanete holky konečně do péče. Jak jste to celé prožívali?
Vašek: Soudní jednání nám nařídili na pátek, takže jsme za holkami jeli už víkend před tím. Udělali jsme si z toho takový prodloužený víkend a vlastně už tyhle dny byly součástí předávání. Když jsme se pak sešli s pěstounkou u soudu, byl jsem hrozně nervózní. Vůbec jsem nevěděl, co mám čekat. Byl jsem u soudu totiž úplně poprvé ve svém životě.
Hana: Soudkyně byla naštěstí v pohodě. Vyslechla mě, Vaška a nakonec pěstounku. Následně přečetla zprávu z místního šetření, které u nás provedl místní OSPOD.
Vašek: Jo, to bylo srandovní. Oni u nás byli na šetření asi dva dny po tom, co jsme se s Hankou rozhodli holky přijmout. A hned se ptali, co už máme koupené pro děti. Jenže co stihneš za dva dny pořídit? Měli jsme cestovní postýlky a dvojkočár, jinak nic (smích). Tak se nás tam soudkyně ptala jestli, už máme všechno ostatní, což jsme mezitím samozřejmě zařídili.
Takže „obávaných” soudů se nebylo proč bát?
Hana: Přesně tak. Jediné co nevyšlo tak, jak jsme chtěli, bylo, že rozhodnutí o svěření holčiček do naší péče nabylo právní moci až doručením všem účastníkům řízení (tj. nám a pěstounce). Takže jsme doma potom čekali netrpělivě na dopisy ze soudu. My jsme po soudkyni chtěli, aby nabylo právní moci dnem rozhodnutí, ale v tom nám bohužel nevyhověla. Díky tomu bychom měli holčičky doma dřív. Nicméně, dopisy přišly velmi rychle, takže se nakonec jednalo opravdu asi o dva nebo tři dny navíc.
Vašek: A pak byla nepříjemná ještě jedna věc. Když jsme pak po doručení soudního rozhodnutí byli s Hankou na soudě, aby nám tam úřednice vyznačila na rozhodnutí vykonatelnost, ptali jsme se, jak to máme udělat, aby náš spis poslali k soudu, který máme mnohem blíž našemu bydlišti. Abychom příště, až se bude o holkách rozhodovat, nemuseli jet takovou dálku a vůbec řešit celodenní hlídání dětí a tak. Bohužel nám bylo řečeno, že to není možné, že spisy u nich nepředávají jinam.
Což je dost zvláštní, protože znám mnoho adoptivních rodin, kde tohle v pohodě šlo.
Vašek: Právě. I proto nás to dost zaskočilo.
