Kvůli tomu jste tam přece byli!?

Hana: Právě. Takže jsme řekli, že jasně! A šli si je ven do kočárku prohlédnout. Moje první věta, když jsem holčičky viděla, byla: „Nazdar holky, vy jste ale krásný!“

Vašek: Holky byly boží! Byly vzhůru a hned se na nás obě nádherně smály.

K rozhodnutí, jestli jsou holky vaše, to ale ještě chvilku trvalo, že?

Vašek: Ano. Měli jsme možnost s holčičkami pobýt několik hodin v místní zasedačce. Tak jsme se pěstounky zeptali, jestli si je můžeme vyndat a odnést do té zasedačky.

Hana: Tam vznikla krásná situace. Nesli jsme každý jednu holčičku a v chodbě před výtahem nás zastavily dvě cizí paní, které nevěděly nic o naší situaci a začaly holčičky obdivovat:„Vy máte tak krásný dvojčátka, celá maminka!“

Byli jste rodiči rychleji, než by člověk čekal!

Vašek: Jo jo, byla to legrace. V té zasedačce jsme si holky mohli dát na zem a hrát s nimi, chovat si je a prostě se jim plně věnovat.

Hana: Pěstounka nám při tom o holčičkách vyprávěla spoustu dalších věci, ale my ji moc nezvládali vnímat.

Vašek: Protože jsme byli oba prostě soustředěný na děti! Někdy během té doby jsem si uvědomil, že jsou naše. Teda, že budou naše. Prostě, že k nám patří!

Hana: Měla jsem to podobně, jen jsme si to v té době ještě s Vaškem vzájemně neřekli a já si nebyla jistá. Pěstounka se nás několikrát ptala, ale my nechtěli odpovědět hned, chtěli jsme si o tom nejdřív promluvit o samotě. Takže jsme jí to na té schůzce vůbec neřekli.

Moc se mi líbilo, jak originálně jste to rozhodování pojali, povězte mi o tom!

Hana: My jsme si pak šli i s tou naší doprovázející pracovnicí sednout do nedaleké restaurace na oběd. A tam jsme přemýšleli, jak to udělat, abychom jeden druhého svým rozhodnutím neovlivnili.

Vašek: Mě pak napadlo, že jeden půjde od stolu pryč, druhý jí zatím řekne své rozhodnutí, a pak si to vyměníme. Verdikt pak řekne doprovázející pracovnice za nás. Kdyby jeden řekl ne, znamenalo by to, že děti nemůžeme přijmout.

Hana: A tak jsme to tak opravdu udělali. Byla to sranda. A ta nezainteresovaná osoba se nám v tu chvíli moc hodila.

Takže jste oba byli jasně pro, je to tak?

Hana: Ano byli.

Vašek: Tam se stala ještě jedna dobrá situace, do té restaurace náhodou přišla na oběd i pěstounka s manželem a našimi holčičkami. Takže jsme se u nich ještě před odchodem zastavili. Zeptali jsme se, jestli si holčičky můžeme ještě pochovat, a hlavně jsme pěstounce řekli, že je chceme!

To je nádhera!Úplně mi jde mráz po zádech. Jaká byla cesta domů – od dětí?

Hana: Už po cestě jsem volala na OSPOD, který měl holčičky na starosti. Oznámila jsem jim, že holky určitě chceme a zeptala jsem se, co pro to máme udělat.

Vašek: Sociální pracovnice nám nadiktovala seznam dokumentů, které musíme doložit k žádosti na soud. Řekla nám, že nám návrh pomůže sepsat a také jsme si domluvili nejbližší možné datum, kdy se kvůli tomu potkáme.

Hana: Bylo to opravdu za pár dnů, takže jsme mezitím měli docela honičku ty dokumenty znovu sehnat. Moc jsme to nechápali, protože některé si mohl vyžádat soud nebo OSPOD sám a některé jsme měli velmi čerstvé ve spisu. Nepotěšilo nás, když nám sociální pracovnice řekla, že soud, který bude o holčičkách rozhodovat, bohužel téměř vůbec nedává děti do péče formou předběžného opatření. Díky tomuto opatření by u nás mohly holky být velmi rychle.

Věřím, že tohle slyšet není nic příjemného.Jak to pak u vás probíhalo dál?

Vašek: Hned o víkendu jsme mohli jet za holčičkami a strávit s nimi téměř celý den. To bylo nádherný.

Hana: A v pondělí jsme pak jeli na OSPOD holek podat žádost o svěření do péče. Ani jsme nezkoušeli na základě doporučení sociální pracovnice žádat o předběžné opatření. Domluvili jsme se, že kdyby se náhodou náš spis dostal do rukou soudci, který ho přece jen dává, tak by nás o tom sociální pracovnice informovala, a ještě bychom ho k návrhu doplnili. Návrh jsme ten samý den odnesli k soudu a podali ho.

Vašek: Asi za týden nám pak volali s tím, že je stanoven termín řádného řízení, a to naštěstí už za měsíc. Což nám přišlo z počátku hrozně dlouho, ale nakonec to bylo kvůli zařízení pokojíčku lepší.

Jaký ten měsíc pro vás byl? Bylo to těžké a dlouhé? Nebo vám to utíkalo?

Hana: Vzhledem k tomu, že jsme to k holkám měli asi dvě hodiny jízdy autem, tak jsme je mohli vidět vždy jen o víkendu. V týdnu by to byla sebevražda.Dvě hodiny cesty tam a dvě zpět, ráno pak vstávat v šest do práce. Takže jsme každý víkend strávili u pěstounky a dětí.

Vašek: Pěstounka nás vždycky nechala přespat u nich ve vyhrazeném pokoji. Přes den jsme mohli být s holkami, brali je na procházky a prostě si je užívali.

Hana: Jednou se ale stalo, že jsme holky neviděly celé tři týdny! Bylo to proto, že jednou nemohla pěstounka, pak jsme nemohli my, a to bylo krutý. Třeba jen kolik vlasů jim zatím vyrostlo nebo co všechno se za tu dobu naučily. Jak moc se změnily.

Vašek: Jednou za dva dny jsme pěstounce volali a chtěli vědět, jak se holčičky mají. Volat každý den nám přišlo moc, a i tohle jsme téměř nestíhali, protože jsme měli spoustu zařizování a nakupování. To, co jsem Hance slíbil a trvalo mi tři roky, jsem teď musel zvládnout za měsíc a tak, no (úsměv).