Plno adoptovaných dětí a dospěláků jsou tak trochu citlivky. Některé situace prožíváme jinak, hlouběji, citlivěji. A nezasvěcený přihlížející má hned jasno: přecitlivělý mamánek, hysterka, sněhová vločka. To, proč prožíváme některé věci jinak má ale svůj důvod. Já, sama adoptovaná v 6 měsících, nejsem odbornice, dětská vývojová psycholožka ani neuroložka, ale možná vám naše prožívání dokážu trochu víc přiblížit na vlastním příkladu. Jsem adoptovaná a životem mě provází vysoká citlivost.
Co se děje s dětským mozkem
Začnu přece jen s trochou odborných termínů, ať jsme na stejné lodi. Ale vezmu to velice zjednodušeně, pokud budete mít zájem studovat tohle téma víc do hloubky, doporučuji na start například článek z webu Šance dětem Attachment a emocionální vývoj dítěte pohledem neurovědy nebo jiné odborné texty, které se věnují vývoji dětského mozku a emocí. Takže k věci. To, jací budeme, máme do určité míry dané geneticky – jaký bude náš temperament, budeme se rychle učit, budeme mít sklon k některým duševním problémům? Další významnou částí je nepochybně výchova – jaký bude náš žebříček hodnot, budeme se za sebe umět postavit, budeme empatičtí a vlídní? A mezi geny a výchovu se ještě staví prostředí. Pro většinu dětí je prostředí spjato s výchovou, protože se narodí do rodiny, kde okamžitě začíná taky výchova. Děti, které ale první dny, týdny, měsíce nebo roky strávily v ústavní péči, ale musely nutně absolvovat taky tento mezikrok.
Pokud se dítě vyvíjí v bezpečném, milujícím prostředí, má primární pečující osobu a citovou vazbu, vyvíjí se jeho mozek normálně. Pokud mu ale tyto věci chybí, vznikají odchylky a vývoj je pomalejší. A je to logické. Představte si situaci, kdy už v břiše mámy zažíváte stres, protože ona zažívá stres (nikdo se nerozhodne odložit miminko z plezíru, vždy je za tím velice vážný důvod). Narodíte se a místo máminy náruče putujete z ruky do ruky a pak do kojeňáku mezi další děti. Jste sami, nevíte, co se děje a máte strach.
Profesionální péče není všechno
V ústavu sice dělá personál první i poslední, aby zajistil péči o všechny děti, ale rodina to prostě není. Není možné dát lásku, něhu a pocit bezpečí všem dětem. Je jasné, že se mozek a celý organismus bude víc soustředit na přežití než na rozvoj. Protože takto malé dítě skutečně může zažívat pocity boje o život. Časem si zvykne, že ho nikdo nehladí, nepřijde na první pobreknutí, nepřebalí ho okamžitě, nenakrmí ho, dokud není čas. Časem přestane plakat. Mozek takového dítěte se nutně musí vyvíjet jinak než mozek dítěte, které má veškeré podmínky pro zdravý emocionální rozvoj.
Takový start do života může způsobit psychické potíže, které se ale v dětství budou projevovat jinak, než jak je známe u dospělých nebo různé abnormality. Například právě vysoká citlivost. Třeba já sama jsem si, pravděpodobně vlivem pobytu v kojeňáku, do dospělosti přinesla úzkosti a deprese, a právě taky hypersenzitivitu.
Vysoká citlivost je prokletí i dar v jednom
Lidé s vysokou citlivostí se, stejně jako je to u mnoha dalších odchylek, pohybují na spektru. Není to tedy tak, že jste buďto citlivka nebo trouchnivějící pařez. Každý má určitou míru citlivosti, se kterou vnímá svět kolem sebe. My, vysoce citliví lidé a děti vnímáme některé věci mnohem intenzivněji, například zvuky, světlo, vůně, textury či chutě. Rychleji nás zahltí pobyt ve společnosti (i když se projevujeme jako extroverti!), velmi nás zasáhnou tragické zprávy nebo těžce neseme odchod lidí z našeho života. Naopak oplýváme velkou mírou empatie (až do té míry, kdy nás to samotné ničí), máme výbornou intuici, dokážeme nacházet potěšení i v drobnostech, dojímají nás dobré zprávy atp. O vysoké citlivosti vyšly v posledních letech super knížky, například Citlivka od Aleny Wehle.
Pamatuji si sama sebe jako dítě, když jsem listovala knížkou pohádek, kde byla roztomilá kreslená zvířátka. Byla tak roztomilá, že mě to rozplakalo. Nedokázala jsem zkrátka ten zahlcující příval emocí zpracovat. Podobné věci se mi v životě stávaly (a stávají) často. Někdy si musím dát pauzu od zpráv a sociálních sítích, protože už nesnesu to všechno, co se děje na světě. Je pro mě velice těžké pochopit, když má někdo potřebu ubližovat nevinným lidem, dětem, zvířatům nebo přírodě. Je pro mě absolutně neuchopitelné, když někomu chybí empatie. (Například, když někoho požádám: Tohle, prosím, nedělej/neříkej, vadí mi to. A dotyčný to shodí, a ještě se mi vysměje.) Někdy je pro nás, vysoce citlivé lidi svět zkrátka tak nějak moc.
Věřte svým dětem
Jako dítě jsem často slyšela, že jsem “přecitlivělá”. Nesnášela jsem to. I když je to vlastně synonymum odborného pojmenování “hypersenzitivita”, v našem prostředí má prostě “přecitlivělost” negativní konotaci. Rodiče, kamarádi, širší rodina a později i partneři mi opakovali: “To si nesmíš tak brát.”, “Nebuď tak hysterická.” nebo “Tebe se všechno dotkne.”, “Nebuď pořád tak smutná, netvař se tak.” Vím, že mi tím chtěli říct: Nedělá nám dobře vidět tě v tak silných emocích, když ti nemůžeme nijak pomoct. Ale co mi tím vlastně říkali? Něco s tebou není v pořádku, vnímáš věci špatně, tvoje emoce nejsou validní. Nejsi NORMÁNÍ. A s tímto pocitem jsem rostla a vstoupila do dospělosti.
V době, kdy jsem vyrůstala ještě nebylo tolik zdrojů, jako máme dnes. Mnoho odborníků stále věřilo, že dítě nemůže traumatizovat to, co si nepamatuje. Takže věci jako primární opuštění a zranění, neurologický vývoj mozku a podobně se prostě neřešily (nebo jen hodně málo). Vysoká citlivost byla vnímaná jako nízká odolnost, rozmazlenost a nedostatečnost. Dnes ale víme, co všechno dítě prožije už na samém prahu svého života a co si z tohoto období přináší do dospívání a dospělosti.
Věřme proto svým dětem, opečujme jejich emoce a nabídněme jim bezpečný prostor, kde budou moct svoje výbuchy i propady prožít a zažít. Nevychováváme tak rozmazlené sněhové vločky, ale dospělé, kteří uvěří sami v sebe a budou mít menší pravděpodobnost, že se stanou oběťmi manipulátorů, kteří budou jejich zkušenosti a emoce vyvracet. Vysoce citlivé dítě je sice někdy oříšek, uvnitř má ale tolik citu, že by objalo celý svět.
Zajímají vás i další témata z oblasti adopce? Navštivte náš blog.