Moc ráda jdu ve svých rozhovorech pod povrch, ideálně až hluboko k jádru daného tématu. Proto mě moc potěšila možnost mluvit o adopci s vědomou mladou ženou exotického vzhledu Terezou Šimonovou. Terezka prvních šest měsíců svého života strávila v kojeneckém ústavu, kde ji také poprvé uviděli a vzali do náručí její adoptivní rodiče. Následně pak vyrostla v úžasné, přátelské komunitě malého města na jižní Moravě, kde se cítila přijatá a spokojená. O tom, že byla adoptovaná a o dalších tématech, které se k tomu vážou, začala více mluvit a psát mj. na blogu „Jako liči“. Impulsem k tomu byly její vlastní úvahy o založení rodiny, o dětech. A toto téma se jí tím přirozeně více otevřelo, protože jak bude jednou svým dětem odpovídat na otázky o tom, kdo vlastně je a kde má kořeny?

Terezko, vím, že si nepamatuješ na svůj pobyt v ústavu, ale dokážeš mi říct, jestli a jak tě pobyt v něm zasáhl?

Vidíš, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale je pravda, že mamka mi vyprávěla, že když si mě dovezli domů z ústavu, tak jsem třeba vůbec neplakala, a to ani, když jsem něco opravdu potřebovala. Byla jsem takové to „hodné“ dítě, co nic nechce, neumí si hrát a tak. Myslím, že to bylo tím, že na mě v ústavu nikdo moc neměl čas, nenosil mě, nemazlil… Mamka říkala, že s tátou vnímali, že jsem jiná než ostatní děti.

Mamka se mi hodně věnovala, byla se mnou stále, opravdu 24/7, takže jsem se na ni tak nějak „nacucla“ a hodně dlouho jsem na ni byla opravu silně fixovaná, vlastně dodnes jsem! Takže jsem dlouho nezvládla být nikde bez ní. Třeba na noc u babičky apod. Pamatuju se, jak mi babička vyprávěla. že jsem v dětství na ni často působila jako hodně smutné dítě. Vlastně to mám podobně dodnes, stále čekám to horší. I ve vztazích je to tak, že mi dost trvá, než si pustím člověka opravdu blízko, je za tím velký strach, že ho ztratím, a jak bych to pak ustála. Novinkou pro mě taky je tohle sdílení, většinu problémů jsem si vždycky nechávala pro sebe, aby neměl nikdo příležitost mě do citlivého místa zasáhnout. Myslím, že můj přítel už musí mít hlavu jak balón, velmi intenzivně teď totiž tuhle dlouho potlačovanou problematiku prožívám.

Tvoje maminka byla evidentně úžasně léčivý rodič. Povíš mi, jak jste si doma povídali o adopci? Je to nějakých 20 let zpět, v té době se ještě dost často dětem tato informace zatajovala. Ale u tebe, vzhledem k tvému exotickému vzhledu, myslím, tahle myšlenka rodiče ani nenapadla, že?

Určitě ne. Naši v tomhle byli skvělí! Otevření! Vyprávěli mi, že mi byly asi 4 roky, když si mě zavolali, posadili si mě a řekli mi o tom, jak jsem k nim do rodiny přišla. Ale já sama si to nepamatuju, takže já žiju s tím, že to vím odjakživa. Pamatuji si příběh o tom, jak nemohli mít mamka s taťkou děti, a tak šli do domečku, kde bydlely děti, které tam jejich rodiče odložili. Tam jsem se jim zalíbila, a tak si mě vzali domů. A od té doby jsme rodina. Jednou za čas, se tohle téma otevřelo – buď jsem ho otevřela já nějakou otázkou (u mě to byly otázky hlavně na ten vzhled), nebo o adopci mluvil tatínek. On mi i opakovaně nabízel, že mě rád podpoří v hledání a kontaktování biologické matky, když to budu potřebovat. Ale já jsem vždy odmítla.

Proč vlastně?

Když mi mamka vyprávěla o tom, proč mě biologická matka dala do adopce, tak mi říkala, že to bylo proto, že mě nechtěla. Vlastně tuhle formulaci nepoužívala moc často, ale i tak to stačilo k tomu, že jsem si řekla – fajn, tak když mě nechtěla, tak mě taky nezajímá. A s tím jsem si to v sobě uzavřela a dlouho jsem to tak měla. A kromě toho, víc než potřeba poznat svou biologickou rodinu, mě vždy zajímala otázka mého etnického původu.

Rozumím. Napadá mě, že dnes tuhle formulaci „nechtěla tě“ stále z neznalosti problematiky používá mnoho adoptivních rodičů, když mluví o příběhu se svými dětmi. Máš pro ně tip, jak to sdělovat lépe?

Já myslím, že tam by stačilo tu formulaci jen lehce upravit, neříkat „nechtěla tě“, ale „nemohla se o tebe postarat“. Navíc to je podle mě mnohem víc blíž pravdě. Což jsem pochopila, když jsem vlastně docela nedávno biologickou matku našla a kontaktovala.

K tomu se za chvilku dostaneme. Měli tví adoptivní rodiče nějaké informace o tom, proč jsi šla do adopce? O tom, kdo je tvůj biologický otec (což je ve tvém příběhu velmi důležité s ohledem na tvůj exotický vzhled)?

Právě že vůbec. Mamka mi dala, když jsem se jako dospělá od ní stěhovala, celou tu mojí „adopční složku“, abych se mohla podívat. Ale tam nic podstatného není. Moc mi tam chybí třeba fotky biologických rodičů, a celkově ten příběh rozvinutý do podrobností. Takové to „proč jsem šla do adopce?“. O tom si naši vytvořili nějakou teorii, založenou na kusých informacích, které měli, a nakonec se ukázalo, že to bylo dost jinak.

Tomu rozumím, bohužel podobně je na tom dnes mnoho jiných adoptovaných. Povíš mi, Terezko, jaké pro tebe bylo najít a kontaktovat tvou biologickou matku?

Jsem ráda, že jsem k tomuto kroku přistoupila až teď v dospělosti, kdy mám už něco odžito. Také bylo moc dobře, že o všem věděla moje adoptivní maminka a můj přítel (budoucí manžel), protože mi mohli být velkou podporou. Protože když jsem biologickou matku našla, tak to pro mě bylo hodně těžké. Ona se mnou vůbec nechtěla komunikovat. Nechtěla mě vidět a ani mi nic říct. Jediné, co jsem se od ní dozvěděla, bylo, že nemám v rodině žádná vrozená závažná onemocnění a také to, že jsem vznikla na základě neplánovaného, a také z její strany nechtěného sexuálního aktu. Prý si nepamatuje, kdo je můj biologický otec. Jenže pro mě je to tak důležité…

To muselo být strašně těžké! Zde musím doplnit, že ideální je, pokud se kontakt s biologickou rodinou neprovádí napřímo, ale prostřednictvím odborníka, který zajistí bezpečí a podporu pro všechny zúčastněné strany.

Bylo! Kdybych ji vyhledala a tohle se mi stalo před 10 lety (tj. kolem 20), tak myslím, že bych se z toho psychicky složila. I takhle jsem v první chvíli brečela mamce do telefonu. To bylo po tom, co mi od biologické matky přišel email, kde psala, že se se mnou nechce o ničem bavit. Pak po dalším (telefonickém) kontaktu jsem si ale uvědomila, že ona má velký strach, abych jí nějak neohrozila v současném životě (její současná rodina o mé existenci pravděpodobně neví) a že tam má obrovské nezpracované trauma z té události. Bylo mi jí líto, říkala jsem si, proč jí za ta léta nikdo nepomohl ten zážitek zpracovat?

Teri, moc děkuji, že tohle téma otvíráš! Máš pravdu, problematika biologických maminek je mnohem složitější a křehčí, než si většina společnosti myslí a je schopna vnímat a chápat.

Přesně tak, vůbec není na místě ji odsuzovat. Nikdo nikdy nedá dítě do adopce jen tak, vždy je za tím velký a vážný důvod. Mně je teď mojí biologické matky líto, protože nemá zpracované to trauma, ale protože se mnou nechtěla mluvit a hlavně vůbec nic sdílet, tak se mi k ní opravdu těžko přistupuje na nějaké základní lidské úrovni.

Myslím si, že to je opravdu obrovský nedostatek tohoto systému. Pokud by matky, které se z jakéhokoliv důvodu rozhodnou dát své dítě k adopci, setkaly s podporou a psychologickou pomocí namísto shamingu (odsuzování), a to i od zdravotnického personálu, což mi připadá fatální, možná by byly otevřenější ke svým dětem. Možná by se jim podařilo zpracovat trauma a poskytly by o sobě i o otci víc informací, nevadil by jim tolik kontakt a nemusely by se celý život bát, že jim do něj jednou vpadne dospělák, který prohlásí „Ahoj, já jsem tvoje dcera nebo syn.“

Je dobře, že jsi měla kolem sebe lidi, kteří tě podrželi. K tomu mě napadá, že pro většinu adoptivních rodičů je téma kontakt jejich dítěte s biologickými rodiči moc těžký. Protože je to pro ně nějakým způsobem ohrožující. Bojí se, že biologičtí rodiče nějakým způsobem ohrozí, možná i nahradí vztah dítěte k nim. Co si o tom myslíš?

Že je to nesmysl. Nikdy nemůžu mít takový vztah s někým, koho jsem mnoho let neviděla, kdo se o mě nestaral, neviděl mě vyrůstat, kdo mi nedržel vlasy, když jsem měla střevní chřipku a zvracela jsem… Já jen hledám odpovědi, své úžasné rodiče už mám!

Pokračování rozhovoru najdete zde: https://dobrarodina.cz/2021/01/ano-jsem-adoptovana-nejsem-uplne_5.html