Vím, že zjistit, kdo byl tvůj biologický otec je vzhledem k tvému vzhledu velmi klíčové. Proto sis nechala udělat také testy DNA. Posunulo tě to někam?
Určitě. Mně tam vyšly nejvýrazněji dvě oblasti, a to Západní Afrika, z níž nejvýraznější je Sierra Leone, a druhá půlka byla Skandinávie a Balt. Z té Afriky jsem měla obrovskou radost, protože tam mě to celý život tak nějak intuitivně táhne. Vždy mě v dětství přitahovala jejich africká hudba a celkově kultura a prostě cítím, že tam někde moje kořeny opravdu budou.
Jak takové testování vlastně probíhá?
Jedná se o domácí testovací sadu DNA, kterou nabízí několik světových laboratoří. Když si test objednáte, přijde poštou krabička s podrobnými instrukcemi. Odeberete vzorek slin a ten pošlete do laboratoře, která je zpracuje a porovná s dalšími vzorky ze světové databáze. Jednak se tak můžete dozvědět etnické složení svého DNA (to bych doporučila všem, kteří „nejsou rasisti, ale..“, protože opravdu každý je mix různých etnik) a taky vám test odhalí shody DNA. Já jsem takto například našla bratrance z druhého kolene.
Je bezva vědět, že tahle metoda může být přínosná pro naše adoptované děti, protože vím, že testy DNA jsou dnes už dobře dostupné. O tom, jaké trable se svým vzhledem někdy zažíváš, píšeš na svém blogu „Jako liči“. Je to legrace, ale pod povrchem je cítit, jak těžké je někdy žít v naší společnosti a být jiná.
Uvnitř se cítím bílá, taková jako všichni tady v Čechách, ale zvenku jsem hnědá (tak jako to ovoce, po kterém se jmenuje můj blog – liči). V dětství to bylo „jen“ na úrovni takového toho dětského pokřikování: „Černoušku Bubu, máš černou hubu“ apod. Ale v době, kdy jsem šla na vysokou, jsem zažívala různé velmi nepříjemné incidenty – reakce na můj vzhled docela často. Ono to bylo v době, kdy všichni šíleli z migrantů, takže tím to bylo celé umocněné. Ale já se kolikrát fakt bála.
Co ale cítím nejsilněji v tomto ohledu, je to, že se setkávám s reakcemi, které popírají moji vlastní zkušenost. A to i z řad mých nejbližších, nepřejí si, aby to byla pravda. Je mi nepříjemné, když přijde někdo, kdo se nikdy nebál o život nebo přinejmenším o zdraví jen kvůli svému vzhledu a radí mi, jak se mám cítit. Nebo že nemám přehánět, že tak dramatické to není, jinde je to horší, nebo že ta a ona skupina zase útočí na jinou skupinu lidí. To ale neznamená, že jakékoliv útoky jsou v pořádku. V Česku je rasismus. Je to malé procento lidí, ale jsou hodně slyšet a umí velmi ublížit.
Tomu věřím. Vím také, že otázky o tom, zda jsi adoptovaná, ti kladli cizí lidé, nebo známí, kteří prostě nepatřili k tvým blízkým přátelům, kterým bys tak intimní věc chtěla sdělovat.
Ano. Tohle téma bych tu moc ráda otevřela. Adopce není citlivé téma jen pro samotnou adopci – řekla bych, že teď je plno možností, jak založit rodinu a skoro všechny jsou fajn. Je to něco, co do určité doby a míry prožívá rodina jen v úzkém kruhu. Vždyť koho by napadlo se zeptat: „Pořídili si tě vaši ze zkumavky?“ Adopce pro mě byla dlouhou dobu intimní téma, o kterém jsem si chtěla povídat jen se svými nejbližšími kamarádkami nebo rodiči. Když jsem ale začala víc pátrat po svých kořenech, najednou jsem si uvědomila, že mám kolem sebe super lidi, kterým můžu věřit.
Blog „Jako liči“ o rasismu v Česku a adopci jsem začala psát jako autoterapii a jsem hrozně příjemně překvapená, jak pozitivní mám ohlasy, že to, co píšu, lidem může i pomoct. Není to tím, že by adopce přestala být citlivá, jen je kolem ní hromada nedorozumění, a ty bych chtěla svými texty eliminovat. Lidé mají občas potřebu mě (nebo kohokoliv jiného) litovat nebo naopak povzbuzovat větami typu: Jste výjimečná, když jste adoptovaná, já bych z toho udělala přednost. Obě reakce jsou ale absurdní. Ano, jsme adoptovaní, nejsme úplně normální, ale jsme v pohodě.
To se lidem často těžko chápe a pořád cítí potřebu nacpat všechny lidi do nějakého normativního hledáčku, ale takový svět jednoduše není. Snaží se vyvracet moje zkušenosti s tím, že rasismus přece v Česku není, že neomalení lidé nejsou, aby se nemuseli konfrontovat s nepříjemnými fakty. A je to těžké, i mí rodiče s tím mají problém. Byli by raději, kdybych ve svém vyprávění přeháněla a kdybych si některé psychické problémy vymýšlela (protože je na mě přece oni nevidí). Je pro ně velmi těžké, že nejsem „normální“ (ale kdo je!), nebo že se občas setkám s rasismem. Ale dokud mě prostě budou brát i s těmito nedostatky, tak jsem a budu vždycky v pohodě. Už jenom proto, že je mám.
Terezko, máš nějakou radu pro rodiče dětí, kteří uvažují, že by přijali dítě jiného etnika? Jak nejlépe jinakost svých dětí komunikovat k okolí – sousedům, kamarádům ve škole apod? Tak aby se dítě necítilo kvůli svému původu vyčleněné z komunity? Aby ho komunita lépe přijala..
Myslím si, že u nás bylo hodně důležité to, že jsme měli kolem sebe plno fajn lidí. Co si pamatuju, tak rodiče byli hodně společenští a mezi dětmi jejich přátel jsem byla benjamínek, takže se o mě všichni starali, hlídali mě, hráli si se mnou. Možná by mě naši opravili, ale z toho hodně útlého dětství do 6 let si nepamatuju, že bych si uvědomovala svoji etnicitu v nějakém negativním světle.
Co vnímám jako důležité teď zpětně, je přijetí etnicity v té nejužší rodině. A to se opět dotýkáme té snahy o nějakou normativnost. Pokud jsou oba rodiče většinového etnika (nerada dělím svět na bílí X černí), nikdy zcela nepochopí pocity odlišujícího se dítěte. To je fakt, se kterým by se měli adoptivní rodiče jednoduše srovnat. Mohou být ale dítěti skvělou oporou. Ze své zkušenosti bych vynechala prohlášení typu: „Nepřeháněj to.“ „Vždyť jsi jako všichni ostatní.“ nebo „Nesmíš si to tak brát.“ nebo obligátní „Tak si toho nevšímej.“ To jsou pro mě věty, které mi dávaly (a dávají) najevo: Nevěřím tvým pocitům, nejsou validní, nevěřím tvé zkušenosti, potlač to. Pokud se dítě etnicky liší, je to prostě tak, a zavírat před tím oči a snažit se, aby bylo normální, aby prožívalo stejně jako většina mu jen ubližuje.
Pro mě osobně byla a je velmi důležitá osobní identifikace. Takže věřím, že si romské dítě užije romské pohádky a hudbu, protože je to jeho součástí, stejně jako já jsem milovala všechny příběhy o Africe, africká zvířata a později i africkou hudbu, aniž by to u mě rodiče nějak podporovali.
Zde musím podotknout, že je důležité, aby si náhradní rodiče opravdu byli jistí např. na základě výsledků testů DNA skutečnou etnicitou dítěte a k ní citlivě dítě směřovali.
Druhá věc je otázka rasismu, ten je a bude a je otázkou, jak se k němu postavit. Rozhodně by se dítě, ale ani dospělý člověk, neměl cítit sám, tak, že mu nikdo nevěří. To je nejhorší. Podpora, důvěra a upřímnost, to je podle mě důležité. Nechat druhého člověka upřímně prožít své zkušenosti, věřit mu a podpořit ho. Potom je mnohem snazší to komunikovat i k širšímu okolí.
První část rozhovoru najdete zde:https://dobrarodina.cz/2021/01/ano-jsem-adoptovana-nejsem-uplne.html
