Byl začátek prosince, na stole adventní věnec, v kuchyni rozvařené jídlo, dcera na gauči přebírala své poklady, v postýlce spalo čtyřměsíční pěstouňátko. A najednou zazvoil telefon z Krajského úřadu. Volali, že pro miminko vytipovali budoucí rodiče. Zdaleka se neumím vcítit do všeho, co prožívají osvojitelé během všech peripetií, které musí podstoupit, než se stanou rodiči. Jsem si ale jistá, že když chtějí a je to technicky možné, mají se s děťátkem potkat co nejdříve.

Je vždycky moc prima, když u prvního setkání je sociální pracovnice dítěte i pracovnice z naší doprovázející organizace, která nám – jako pěstounům – poskytuje podporu. Obě se vždy snaží novým rodičům zodpovědět otázky, přiblížit, jak mohou vypadat následující týdny či měsíce. Před příchodem osvojitelů jsem snažila se z našeho zabydleného obýváku udělat obývák útulný. Než se stihly vynořit mé obvyklé obavy, zda budeme novým rodičům sympatičtí, jak bude miminko na nové lidi reagovat, jestli ho budou vůbec chtít, jak zvládne následující týdny právě tohle dítě, už se otevřely dveře. Po seznámení a prvních pár větách bylo jasné, že si budeme rozumět a mně se moc ulevilo. Ještě jsem to nezažila jinak.

Miminko ještě spalo, tak jsme možným rodičům předávali informace, které jsme měli. Odpovídali jsme jim na otázky, jaký má miminko právě teď režim, jak se nám jeví vývoj miminka, co už miminko umí, co ho baví, jaká jsou u něj rizika. Osvojitelé se totiž nejen rozhodují napořád, ale i v budoucnu může nabýt významu něco, co se teď zdá nedůležité. Do povídání se miminko vzbudilo, rozdalo úsměvy na všechny strany a celkem nezvykle se nechalo od návštěvy spokojeně pochovat. Můj skvělý manžel si brzo všimnul, že návštěva vypadá vyčerpaně. Bylo toho na ně moc. Ještě včera ráno netušili, zda se adopčátka vůbec někdy dočkají a teď ho mají v náručí. Nabídli jsme jim víc možností odpočinku, soukromí, rozhodli se, že se půjdou sami projít a za hodinku se vrátí, protože se ještě nechtějí s miminkem loučit.

Netuším, co venku dělali, ale po hodině se vrátili plní energie a rozhodnutí stát se co nejrychleji rodiči. Z Krajského úřadu odešli s informací, že pokud se rozhodnou o dítě požádat, tak sepíšou se sociální pracovnicí miminka návrh a na Vánoce budou doma ve třech. Podle časových možností rodičů jsme se domluvili na další dvě návštěvy v následujících dnech a rodiče se s fotkami na flashce vydali domů. Na rozdíl od rodičů jsme se my i miminko výborně vyspali. Měli jsme, jako vždycky, z předávání obavy. Především o to, jak to zvládne miminko. Ty vysoce převážila úleva a radost, že bude mít děťátko mámu a tátu, a že je bude mít brzo. Minulé pěstouně jsme předávali po 22 měsících a bylo to pro všechny těžké.

Po dvou půldenních návštěvách u nás, kdy se rodiče dokázali o miminko kompletně postarat, ono jejich péči v klidu přijímalo, se rodiče rozhodli podat návrh na svěření předběžným opatřením k soudu. Sociální pracovnice děťátka si na rozdíl od Krajského úřadu nebyla tak jistá, že soud návrhu vyhoví, takže jsme se domluvili, že intenzivní kontakt pro navázání miminka na rodiče začneme, až budeme vědět, že opravdu můžeme. Vánoce se zatím rychle blížily. Tušení sociální pracovnice bylo správné. Soud návrh rodičů zamítnul. Dokonce dvakrát, protože rodiče udělali i druhý pokus, kdy jim návrh sepsala právnička. O obou zamítnutích jsme se dozvěděli během návštěvy rodičů u nás. Poprvé tři dny před Štědrým dnem, podruhé dva dny před Silvestrem. Byly to nejsmutnější chvíle celého předávání. Soudce, který miminko odmítl poslat k rodičům rychlou cestou, alespoň stanovil termín řádného soudu již za 3 týdny, kdy opravdu rozhodl a dokonce tak, že bylo rozhodnutí hned vykonatelné a my jsme mohli začít rovnou předávat.

Začali jsme tedy s intenzivním předáváním. Do té doby se vídali jen občas. Znovu jsme byli zvědaví, jak rychle se při intenzívních kontaktech zvládne překlopit citová vazba dítěte na nové rodiče. Dávali jsme tomu tak 5 dní, ale nakonec šlo všechno daleko lépe, než jsme odhadovali. Rodiče už si v této fázi brali dítě na celý den a vraceli ho k nám jen na noc.

První den byl návrat miminka k nám večer trochu dobrodružný, protože se rodičům cestou rozbilo auto, takže jsme si děťátko v autosedačce předávali na půli cesty. Nikdy nezapomenu na ten pohled, když se miminko vzbudilo a uvidělo mě. Jasně mi říkalo: „Co ty tu se mnou ještě děláš? Já už patřím jinam.“ Jinak ale bylo úplně klidné, spokojené, v noci dobře spalo.

Druhý den ráno si miminko zas převzali rodiče. Domluvili jsme, že když budou mít během celého dne dál pocit, že už mají zůstat spolu, tak spolu zůstanou, v opačném případě se k nám zas miminko ještě vrátí na noc. Během dne mi přistálo v telefonu pár fotek spokojeného nebo spícího děťátka a odpoledne i zpráva, že už spolu zůstanou napořád. Již za dva dny jsme tedy všichni cítili, že tam má miminko zůstat, že už je doma u svých nových rodičů. Je to vždycky obrovský zázrak, když se to podaří!