Kdo tohle od svých rodičů nikdy nezaslechl, ať po mně hodí tím největším kamenem v dosahu. Každý rodič se totiž bojí o budoucnost svého dítěte a každý rodič si přeje pro své potomky jen to nejlepší. V mé generaci (dětí 90. let) jsme často slyšeli ještě: “Dobře se uč, ať se máš v životě dobře.” nebo “S takovýma známkama tě nevezmou na vysokou.” a zlatá klasika: “Když budeš takhle flákat školu, budeš zametat chodníky.” A to všechno v obavě, aby z nás něco bylo.

Ale co je to něco, co z nás má být? Měli bychom být všichni úspěšnými právníky, lékařkami, učiteli, obchodnicemi…? Co je to NĚCO, čeho máme v životě dosáhnout? A jak poznáme, že už z nás NĚCO je? Až složíme maturitu nebo státnice? Omyl. V tu chvíli jsme na trhu práce naprosté nic. Tak až dostaneme první práci? Povýšení? Až o nás budou psát v novinách? Až vyděláme na dům? Tak co, milí rodičové, kde je ta meta, ke které svou nadpřirozeně silnou vůlí ženete své děti? 

Když jsem studovala a našla jsem si zajímavou práci v oboru, na fakultě to byla nevýhoda. Jsem přece studentka, měla bych se soustředit jen na školu. Potom jsem pracovala v Rakousku, pak jsem se rekvalifikovala do oblasti technologií a AI. A víte co? Nikdo se mě za těch 6 let nezeptal, jaké jsem měla ve škole známky, jak jsem se učila, jestli jsem byla ve škole pozorná nebo co jsem měla v šesté třídě na vysvědčení. Nikoho vlastně ani nezajímal můj vysokoškolský diplom nebo titul, který používá jen moje sestřička na gynekologii. Neříkám, že mi škola a vzdělání nic nedalo, jistě bych bez něj nebyla tam, kde jsem. Ale proč se stresovat, jestli budu mít ze staročeštiny za A, když vím, že budu pracovat v médiích a hlavně, že to NIKOHO nebude zajímat? Doba, kdy nejvyšší dosažené vzdělání kastovalo lidi a bez diplomu bylo těžké překročit vlastní stín a pracovat ve vysněném oboru, jsou pryč. (Jasně, pořád jsou profese, kde to bez patřičného vzdělání nejde, ale v mnoha oborech víc, než papíry rozhodují skutečné dovednosti a osobnostní rysy.) 

Představte si zkrátka… ne, vzpomeňte si, jak vám bylo, když vám bylo patnáct. Vaše tělo se mění, hormony jdou do vývrtky, jste mnohem náchylnější k úzkostem a depresivním myšlenkám. Jste zase nový člověk, se kterým se sžíváte a řešíte, jestli se nechováte trapně, jestli někdy najdete lásku, jak to vlastně máte se sexem a kdo vlastně jste, jaká je vaše identita. Vyrůstáte v náhradní rodině? Otázka identity nad vámi visí jako Damoklův meč. A do toho přijdou moudří starší, kteří jsou taky ve stresu, protože panikaří “Co z vás, proboha živýho, bude?”, když vás víc zajímají kluci/holky/tanec/videohry… Protože pod tlakem vznikají diamanty, že? Nebo taky zlomení lidé, kteří svá rozhodnutí zakládají na přáních ostatních. 

V tomhle věku instinktivně hledáme svoje místo na světě, snažíme se srovnat sami se sebou a otázka, co budeme dělat, za dalších 15 let, za dobu dlouhou jako celý náš dosavadní život je absurdně abstraktní a vzdálená. Někdo ví, kam směřuje a je to super, někdo nemá tušení a je to taky v pohodě. Na jednu stranu se k puberťákům chováme jako k nerozumným dětem, na druhou po nich chceme na prahu života zásadní rozhodnutí a úvahy nad tím, jak bude zbytek jejich života vypadat, pokud z matiky dostanou trojec.  

Kdybych teď měla odpovědět na otázku “Co z tebe bude?”, řekla bych, že doufám, že ze mě bude empatický dospělý člověk, který pomáhá slabším a zajímá se o svět kolem sebe. Že doufám, že ze mě vyroste žena, která si sama sebe bude vážit bez ohledu na to, co bude v životě dělat za profesi, jestli se vdá a bude mít děti a kolik bude vydělávat. Odpověděla bych, že doufám, že ze mě bude člověk, který se jednou dokáže zdravě vypořádat se svými traumaty a najít svou identitu a místo ve světě. Řekla bych, že doufám, že ze mě jednou bude šťastný člověk.  

Není tohle to NĚCO, co chceme pro své děti víc než jedničky, diplom a plnou peněženku? A co vy rodičové, je z vás NĚCO?  

Autorkou článku je Tereza Navrátil Šimonová