1. prosince (závěrečný díl)

Včera večer jsme šli společně i s přítelem naší dcery na slavnostní večeři. Předání je vždycky dobré oslavit. Na večeři jsme se také domluvili, že si prodloužíme víkend a vyrazíme společně do Krkonoš, na pár dní si oddychnout.

V noci jsme se budili s manželem oba dva. Ještě pořád jsme naučeni na režim vstávání k miminku. Také jsme čekali, jestli nebude v noci nějaký problém, takže jsme si nechali zapnuté zvonění. Naštěstí teta s miminkem všechno zvládla.

Ráno jde manžel do práce. Sbírám našpiněné věci po miminku a dávám je do prádla. Uklízím lahvičky, hračky a plínky. Chvíli je nebudeme potřebovat. Dneska se mi ale ještě nechce všechno uklízet a třídit.

Přišla zpráva od tety miminka: „Večerní usínání bylo trošku těžké, ale noc byla celkem dobrá. Jen si musíme zvyknout. Už jsme si po našich dětech na noční vstávání odvykli. V kolik odpoledne přijdete?“ Odepisuji, že se nám to hodí kolem páté.

Píšu na OSPOD (sociálku), že se předání podařilo a že protokol o předání má naše klíčová pracovnice. Píšu na krajský úřad, že jsme předali miminko. Píšu na úřad práce, že jsme ukončili péči, ale že rozhodnutí jim přinesu, až nám vyznačí od soudu vykonatelnost. Píšu paní doktorce, že už jsme předali, tak jen aby se nedivila, kdyby si nová lékařka vyžádala dokumentaci miminka. Uf, snad to je všechno. Do osmi dnů vždycky musíme nahlásit všechny změny.

(…)

Odpoledne si dáváme sraz s manželem na stanici u tety miminka. Když přicházíme k jejich domu, zrovna strejda vykouknul zpoza záclony a hned na nás kýval, že jde otevřít. Miminko už je úplně „jejich“. Jsme tam jen půl hodinky. Vidíme, že předání je dokončeno. Loučíme se. „Zastavte se příště i s vašimi dětmi!“ zve nás ještě při odchodu strejda. „Ať taky vidí, jak se mrňouskovi daří!“

Máme radost. Volám na naši oblíbenou boudu v Krkonoších, jestli mají volno. Paní majitelka je do telefonu veselá: „Jé, to jste vy? Určitě, pro vás mám volno vždycky! A máte nějakýho broučka doma?“

„Ne, akorát jsme předali.“

„To je škoda, těšila jsem se, že se trochu pomazlim. Ale to je dobře, že už má rodinu. Tak si u nás

aspoň odpočinete!“

(…)

Zase se to podařilo. Tentokrát to bylo celkem snadné. Miminko u nás bylo krátce, sociální pracovnice i soudkyně byly úžasné a rychlé, takže všechno běželo jak na drátkách. A rodina, kam miminko odešlo, byla moc fajn. Vždycky to tak snadné není…

Žádné předání není jednoduché, ale moc mi pomáhá, když vím, že všichni chceme pro děťátko to nejlepší. Chceme, aby mělo rodinu, aby mělo svou rodinu jen pro sebe, místo, kde ho budou milovat a chránit.

Naše miminko takovou rodinu našlo. A i když se nám po něm stýská, je nad tím krásný pocit, že jsme mu pomohli překlenout období čekání. Tak, že ani jediný den nezůstalo na světě samo.

Teď si s manželem a dcerami pár dní odpočineme a zařídíme vše potřebné. A potom budeme připravení pomoci zase dalšímu dítěti. Náruč máme otevřenou.

#dětidorodin

Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Moc rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.

První díl (Čekáme na miminko) z 25. září

Druhý díl (Jedeme do porodnice) z 26. září

Třetí díl (Z porodnice domů) z 27. září

Čtvrtý díl (První neklidná noc doma) z 28. září

Pátý díl (Poprvé k doktorce) z 30. září

Šestý díl (Papírování okolo miminka) ze 2. října

Sedmý díl (Uleví se ti, broučku) ze 6. října

Osmý díl (Maminka děťátka brala pervitin) z 12. října

Devátý díl (Jak zvládnout absťáky) z 18. října

Desátý díl (Miminko se poprvé usmálo) z 2. listopadu

Jedenáctý díl (Půjde miminko k tetě?) z 16. listopadu

Dvanáctý díl (Teď rozhodne soud) z 24. listopadu