Řada dětí, o které původní rodiče nemohou nebo nechtějí pečovat, má v lékařské dokumentaci uvedeno, že je mohla matka během těhotenství nebo po porodu infikovat žloutenkou typu C. Jedná se většinou o děti drogově závislých maminek. Co vlastně žloutenka typu C znamená do budoucího života? Je to onemocnění, které děti a jejich rodiny nějak ohrožuje? Nebo je to všechno jinak? Pojďme si na toto téma více posvítit s metodičkou pro pěstounskou péči na přechodnou dobu organizace Dobrá rodina, Alžbětou Hláskovou. Ta se o toto téma více zajímala a konzultovala ho s lékaři z fakultní nemocnice Motol a IKEM, kde se na léčbu tohoto onemocnění specializují.

Alžběto, jak si mám vlastně žloutenku typu C představit? Co toto onemocnění způsobuje?

Jedná se o virové onemocnění, které způsobuje zánět jater. Pokud nemoc není léčena, může vést k poškození jater – cirhóze, případně až k rakovině jater.

To zní trochu děsivě. Jak se vlastně tohle onemocnění přenáší?

Obecně se nemoc přenáší zpravidla krví, v zanedbatelném procentu také sexuálním kontaktem. Pokud matka není s touto žloutenkou léčena, může se někdy na miminko přenést toto onemocnění během těhotenství nebo při porodu, a to přibližně ve 4 – 13%.

Ale to není zase tak vysoké procento. Takže, když máš doma dítě s tímhle onemocněním, není vůbec snadné to od něj nějak chytit, chápu to dobře?

Přesně. Infekce od dětí se žloutenkou typu C se nedá dostat jinak než přímým kontaktem krve dítěte s krví další osoby (což se běžně neděje). Jiný přenos např. přes lůžkoviny, podáním ruky, objetím, polibkem nebo sdílením nádobí není pravděpodobný.

Co to tedy v praxi znamená, že přenos na dospělého nebo jiné dítě není pravděpodobný?

Je to tak, že na vzduchu ani v textiliích virus nepřežívá. Třeba plenky je možné prát úplně běžně a žádná zvláštní opatření lékaři nedoporučují.

Pravděpodobnost nákazy u rodinných příslušníků je velmi nízká, pokud jsou dodržována základní hygienická pravidla. Také záleží na množství viru v krvi dítěte, které obvykle nebývá vysoké. Proto se každodenní péče o dítě s tímto typem žloutenky vůbec neliší od péče o zdravé děti.

Ještě se vrátím na úplný začátek. Zavolají mi tedy z krajského úřadu, že pro mě mají dítě od závislé maminky, které má ve spisu napsáno, že je pozitivní na žloutenku typu C. Na co se mám ptát?

První důležitou informací je, zda se v těle dítěte prokázala přítomnost viru této žloutenky nebo pasivně přenesené protilátky.

Pokud má dítě v těle “jen” protilátky, pak jde v naprosté většině případů o přenesené protilátky matky. Což znamená, že s největší pravděpodobností miminko nebude bude mít žloutenku typu C.

Pokud je v těle dítěte přítomen vir této žloutenky, ještě stále to vůbec neznamená, že miminko bude tuto nemoc mít. Většina dětí neonemocní, případně se viru zbaví vlastní imunitou, což se ukáže po několika měsících sledování.

Jak vlastně probíhá sledování takového dítěte v čase?

Pokud má matka žloutenku typu C, mohou mít děti do jednoho roku pasivně přenesené protilátky od matky.

U dětí, které jsou určeny k osvojení, je možné již ve čtyřech měsících vyšetřit množství viru v těle a předběžně se k případnému přenosu infekce vyjádřit.

Vyšetření protilátek je doporučeno až po jednom roce, nejlépe v 18 měsících. Přetrvávání protilátek proti žloutence C déle než 24 měsíců i bez zjištění viru v krvi znamená, že dítě infekci od matky dostalo, ale se jí záhy zbavilo. Tyto děti pak zkontroluje jaterní poradna. Pokud další vyšetření virus neprokáže, není třeba je dále sledovat.

Velice vzácně se zjišťuje přítomnost viru v krvi, aniž by dítě vytvořilo protilátky. Proto je doporučeno při poslední kontrole vyšetřit nejen protilátky proti žloutence C, ale i vyšetření přítomnosti viru, abychom bezpečně infekci vyloučili. Zákeřné je u této nemoci, že bývá odhalena později, protože dlouho nemá žádné projevy.

U dětí v náhradní rodinné péči se ale vyšetření dělá standardně, takže léčba bývá zahájena včas.

Rozumím. Jak se dnes tohle onemocnění vlastně léčí? Pokud vím, tak dříve byly nasazovány léky se spoustou vedlejších účinků a léčba byla dost náročná.

Dříve se považovala nemoc dokonce za nevyléčitelnou. To již cca 20 let neplatí. Nejdříve se používaly léky, které byly nespecifické a měly značné vedlejší účinky (lék s názvem interferon). Nyní již existuje velmi účinná léčba. Jsou to přímo působící antivirotika, která nepůsobí na jiné viry, pouze na HCV. Jsou netoxické a pacienti léčbu proto velmi dobře snášejí. Nejdříve se zastaví množení viru a pak se zbytky viru úplně zničí, takže během 8, maximálně 12 týdnů je pacient úplně vyléčen.

Jako že se nasadí antivirotika a maximálně za 12 týdnů je člověk zdravý? To je přece skvělé!

Právě. Díky téhle moderní léčbě mají i děti, u kterých byla tahle nemoc diagnostikována, prognózu na plnohodnotný kvalitní život.

U malých dětí se léčba odkládá, protože se musí nejdříve zjistit, jestli má dítě skutečně vir žloutenky typu C. Dokud se používal interferon, odkládala se léčba dětí i proto, že měla značné vedlejší účinky. Antivirotika na HCV mají zatím studie až na dětech od 12 let nebo od 35 kg váhy. Novou léčbu u dětí musí schválit pojišťovna (s tím ale nebývá problém), úhrada pojišťovnami je zatím běžná pro dospělé pacienty (tedy nad 18 let). Pacientům s HCV se věnuje Fakultní nemocnice v Motole, Centrum pro léčbu virových hepatitid.