Poslední téměř dva roky byly pro všechny školní děti kvůli Covid-19 a střídající se prezenční a distanční výuce velmi náročné. Děti vyrůstající v náhradních rodinách bývají s ohledem na svou historii či raná traumata často citlivější na změny, a proto pro spoustu z nich bylo toto střídání ještě náročnější než pro jiné děti. Jak se dětem v této době ve škole žije? Jaké mají strachy, starosti a těžkosti? A hlavně jak jim můžeme konkrétně pomoci vše lépe zvládnout? O tom všem jsme si povídaly s terapeutkou a psycholožkou Zuzanou Šípovou, která se odborné pomoci dětem z náhradních rodin věnuje už mnoho let.
Zuzko, pojďme si na úvod říci, jak děti, které k Vám docházejí, situaci posledních měsíců a vlastně téměř dvou let ve škole vnímají a zvládají? Co přesně se tam objevuje a je to u všech věkových kategorií nebo je to třeba těžké jen pro mladší děti?
Mohu říci, že dochází k celé řadě různých situací a je to napříč věku dětí. S různými obtížemi se setkávám jak u prvňáčků, tak i u dětí starších, dokonce i u středoškoláků. U prvňáčků jsou to často problémy spojené s adaptací na školu jako takovou. Najednou je tam určitý řád, musí vydržet sedět v lavici, udržet pozornost, jsou tam nové děti a vznikají nové vztahy… Je to obrovská změna v životě dítěte a spoustě dětí trvá, než si zvyknou.
U těch větších dětí jsou to spíš obavy a strachy, třeba aby se opět nezavřely školy a nebyla online výuka, nebo aby dítě nemuselo do karantény, nebo z toho, zda se loni při online výuce naučilo dost, jaké bude mít letos vysvědčení. Na druhou stranu jsou i děti, které jsou naopak zúzkostněné tím, že musí do školy zase chodit naživo, protože jim online výuka z bezpečí domova velmi vyhovovala. Pokud bych to měla zobecnit, hodně jde o obavy ze změn a také z náročnějších vztahových situací, což jsou obojí věci, se kterými děti vyrůstající v náhradních rodinách často bojují.
Zuzko, mohu Vás poprosit o nějaký konkrétní příběh, který se Vám s těmito tématy vybaví?
Napadá mě příběh jedné dívky, mojí klientky, která patřila mezi ty děti, jimž vyhovovala online výuka. Když se loni téměř na konci školního roku vrátila do školy naživo, byla z toho velmi vystresovaná, často sdílela obavy z toho, že nerozumí látce, protože se toho v distanční výuce moc nenaučila, měla pocit, že si nerozumí ani se spolužáky, ani s učiteli.
Velmi si přála, aby byla škola zase online, a to i přesto, že se podle svého pocitu nic moc nenaučí, ale zdálo se jí, že při online zkoušení se to „neprovalí“, na rozdíl od zkoušení naživo ve škole. Dokonce měla různé psychosomatické obtíže, ale lékařka nic nenašla.
Co dívce pomohlo?
Na tématu jsme pracovali v terapii a také jsme domluvili dívce doučování, které si sama moc přála. Nyní je situace mnohem klidnější, dívka se do školy naživo dokonce těší, se slečnou na doučování mají hezký vztah, dívka i lépe rozumí učivu. Dostala v podobě doučování podporu, která není jenom o tom, že jí někdo vysvětlí látku a pomůže jí s učením, ale je to i hodně o vztahu, který je v tomhle případě takřka na kamarádské úrovni.
To je skvělé. Napadá mě, co pro děti v tomto můžeme my rodiče udělat ve škole?
To, co klientům doporučuji, je mluvit s učiteli otevřeně. Nebát se sdělit, jak to naše dítě má, co mu dělá potíže, v čem je křehké či potřebuje pomoc. Klidně se pokoušet mluvit s učitelem opakovaně. A domluvit se na pravidelné komunikaci ohledně dítěte a toho, jak se mu daří. Spousta učitelů je tomu otevřená a nakloněná, chtějí dítěti lépe porozumět, zajímají se o to, jaká specifika mohou mít děti vyrůstající v adopci nebo pěstounské péči.
Další možností je nabídnout učitelům odborné publikace nebo kurz, který je zaměřen na specifika dětí v náhradní rodinné péči, aby měl učitel možnost dozvědět se další informace, které mu mohou pomoci pochopit, proč to právě toto konkrétní dítě má trochu jinak. Může to udělat rodič sám nebo přes svého poradce pro rodinu.
Existuje i další možnost, jako je svolání tzv. případové konference, kterou by měl řídit facilitátor či jiný k tomu vyškolený odborník, a jejímž cílem je vymyslet způsoby a možnosti, jak dítěti pomoci s tím, co se mu ve škole nedaří, a jak jej podpořit, aby situaci lépe zvládalo. Takové případové konference se může účastnit např. třídní učitel dítěte, školní psycholog, rodiče dítěte, samo dítě, nebo i poradce pro rodinu atd. Pokud se účastní i samotné dítě, je důležité ošetřit situaci tak, aby byla pro dítě bezpečná, a právě kvůli tomu by měl případovou konferenci vést onen zkušený odborník.
Jenže co když narazíme na učitele, který není otevřený a nakloněný pochopit speciální potřeby dětí vyrůstajících v náhradních rodinách?
Někdy může pomoci i změna školy, pakliže jsme vyčerpali všechny možnosti, jak dítěti pomoci ve škole stávající. Je to velká změna, kterou je potřeba velmi dobře zvážit, protože dítěti se možná uleví, že bude mít vstřícnějšího a chápavějšího učitele, ale může těžce nést, že přijde o kamarády ve třídě, bude si muset zvykat někde jinde, možná to bude mít i dál od domova atd.
Také se někdy u svých klientů setkávám s domácím vzděláváním. To je podle mě také možná varianta, byť už docela krajní. Existují děti, pro které je to to nejlepší možné řešení, protože z nejrůznějších důvodů nezvládají docházet do běžné školy, ani do školy alternativní či komunitní, a plnit její nároky, nebo nezvládají být v kolektivu atd. Ale je pak potřeba hodně dobře zvážit, zda si to já jako rodič vůbec mohu dovolit, protože to pravděpodobně bude „úvazek“ na mnoho let, jestli zvládnu učivo, jestli tím dítě neizoluju od vrstevníků a bude mít možnost se s dalšími dětmi v dostatečné míře setkávat někde jinde, jestli to nenaruší můj vztah s dítětem, protože učivo klade nároky na pozornost, soustředění a spoustě dětí se prostě učit nechce, mají pocit, že je to za trest. Je to tedy celá řada otázek a odpovědi na ně jsou naprosto individuální u každého dítěte zvlášť, nelze to zobecňovat.
Dobré také určitě je, abychom s dětmi mluvili o tom, že známky nejsou důležité a do budoucího života možná také vůbec nic neznamenají, že je milujeme tak, jak jsou, třeba i se čtyřkami…
Ano, určitě. Je důležité vytvářet dítěti pocit bezpečí právě také tím, že nebudeme lpět na známkách, budeme dítě přijímat i s těmi čtyřkami, jak říkáte. To je důležité dítěti sdělit. Také může pomoci, když vytáhneme svá stará vysvědčení a zavzpomínáme spolu s dítětem, co nám moc nešlo, a přitom jsme dnes úspěšní, ačkoliv jsme třeba v osmé třídě měli čtyřku z chemie. Obecně je fajn podporovat dítě v tom, co mu jde, v čem je dobré a co ho baví. A to platí i třeba pro výběr školy a budoucího povolání. Protože mnohem důležitější než známky, je to, aby dítě jednoho dne dělalo takovou práci, která mu bude blízká a bude ho bavit. Na to, jaké známky mělo v páté třídě, se ho v dospělosti už nikdy nikdo nezeptá.
Co když děti špatně nesou zhoršení svého prospěchu, nebo jiné problémy ve škole i přes to, že od nás rodičů nejde žádný tlak na dobré známky, nebo obecně na dobrý výkon ve škole?
To je zajímavá otázka. Někdy ta touha po samých jedničkách a perfektních výkonech totiž skutečně pramení od samotného dítěte. Často to u našich dětí bývá spojeno s pocitem „špatného já“, s nízkým sebevědomím a sebehodnocením.
V praxi se pak tyto pocity buď projevují nejčastěji tím, že dítě si nevěří, moc se nechce do ničeho pouštět, a i známky má díky tomu horší, než jaké by mohlo mít, anebo je na druhou stranu dítě velmi snaživé, perfekcionistické, tlak na to podat skvělý výkon a být nejlepší si vytváří samo v sobě. Je to dvojí různé projevení téhož vnitřního pocitu. Dítě pak může nést neúspěch v podobě špatné známky velmi těžce. Ideální je, pokud k dítěti přistupujeme podle principů terapeutického rodičovství a dítě může získávat opakovaně zkušenost, že ho přijímáme a milujeme, ačkoliv není dokonalé. Protože nikdo není dokonalý.
Pokud je touha po dokonalosti a bezchybnosti u dítěte extrémně silná a máme pocit, že si s tím již doma nevíme rady, určitě mohu doporučit terapeutickou práci, v jejímž rámci lze s dítětem pracovat na pocitu „špatného já“ a vlastní sebehodnoty.
Máte nějakou radu, doporučení nebo přínosnou myšlenku na závěr?
Závěrem mě ještě napadá, že bychom neměli prožívání dítěte bagatelizovat nebo dítě nějak chlácholit, když přinese špatnou známku a je z toho rozladěné. Přínosnější může být přijmout emoce dítěte, ať jsou jakékoliv, protože má právo být smutné nebo naštvané, když dostalo horší známku, než jakou si představovalo. Dítě to pravděpodobně skutečně prožívá a je to pro něj důležité. A potom se zeptat, jak můžeme dítěti pomoci, co pro něj můžeme udělat. Někdy se od dítěte dozvíme, že nic, i to je pak v pořádku, a dobré bude už jen to, že tam s dítětem jsme a nabízíme mu bezpečnou náruč. Jindy se možná dozvíme, že dítě potřebuje něco vysvětlit či doučit, a pak se můžeme aktivně zapojit. Ať už tedy bude odpověď dítěte jakákoliv, důležité je naše přijetí a sounáležitost, zkrátka že tam pro dítě jsme v jakékoliv situaci, ať se zrovna daří i nedaří.
