Situace, kterou právě v těchto chvílích zažíváme, je nová. Rodiče malých i větších dětí, které se ptají co se na Ukrajině děje, nikdy podobnou situaci neřešili. Nic podobného nezažili pravděpodobně ani jejich rodiče. Nemůžou proto vycházet z nějakých předešlých zkušeností a to je moc těžké. Rodiče samotní jsou plni různých emocí, nejčastější z nich je asi strach a bezmoc. A do toho všeho přichází děti a ptají se: „Maminko, bude třetí světová válka?“ Jak s dětmi mluvit o válce? Ale co víc, jak je uklidnit, jak uklidnit sebe? Jak můžou rodiče pomoci dětem cítit se v tyto chvíle bezpečně? Kde hledat záchytné body? Co všechno nás situace může naučit? Toto a mnohem víc, se dozvíte v dnešním rozhovoru, který jsem pro Vás připravila s Mgr. Eliškou Kotrbatou, terapeutkou, která pomáhá dětem vyrůstajícím v náhradních rodinách už mnoho let.

Eliško, povězme si na začátku, jsou tu nějaká specifika u dětí vyrůstajících v náhradních rodinách? Může pro tyto děti být situace kolem války v něčem těžší než pro ostatní děti?

Když se nad tím zamyslíme, tak určitě najdeme specifika. Děti v náhradní péči si nesou svůj těžký příběh, který mnohdy obsahuje ztrátu nejbližších osob a domova. Tato situace tedy může mnohem více a výrazněji ovlivnit jejich pocit bezpečí. Mohou cítit velké ohrožení, strach, že znovu mohou přijít o své nejbližší a domov. Druhá věc je pocit bezmoci. Děti v náhradní rodinné péči mnohem intenzivněji potřebují mít svět kolem sebe pod kontrolou. Chtějí přebírat kontrolu nad děním kolem nich a tím získat pocit bezpečí. Opět to souvisí s raným traumatem a událostmi ze začátku jejich života. Jenže události kolem války, nás všechny naopak staví do situací, kdy nad některými věcmi nemáme kontrolu.

Eliško, pojďme si tedy říci, co s tím?

Můžeme udělat mnoho.  U dětí zhruba ve věku mladšího školního věku (6-12 let) můžeme hodně ovlivnit to, jak a v jaké formě se k nim informace dostanou. Začnu tím, co mi přijde úplně nejdůležitější:

• Buďte k dětem upřímní a zároveň se je snažte vždy uklidnit.
• Mluvte s nimi jen o tom, co je teď a tady.
• Nezahlcujte děti zbytečně informacemi.

Pojďme se na každé z Vašich doporučení podívat blíže a konkrétněji.

Snažme se dětem nelhat, podávat jim pravdivé odpovědi, ale ty, které pro ně mohou být děsivé ošetřit uklidněním.

Jako příklad k tomu prvnímu doporučení mě napadá tento rozhovor:

Důležité je, vycházet z ověřených informací a zároveň doplnit uklidňující část.

Nebo:

Děti více, než my dospělí žijí teď a tady. A toho je teď třeba dobře využít. Takže je lepší držet se opravdu toho, co se děje právě v této chvíli a nevytvářet scénáře, co by kdyby. Děti to může spíše děsit.

U třetího doporučení jde o to, aby děti dostaly upřímnou a pravdivou odpověď na to, co je právě zajímá, ale rodiče by neměli jít zbytečně, pokud se dítě neptá, do větších detailů a podrobností než dítě doopravdy potřebuje. Tedy odpovídat na konkrétní dotazy dítěte, které přijdou, a když se dítě doptává dál tak samozřejmě odpovídat, ale nebýt zbytečně aktivní, podrobný a zahlcující.

 Například.

V tomto případě dostane dítě jednoduchou odpověď založenou na faktech, navíc citově nezabarvenou a nedělá si z toho další závěry. Pokud budeme například říkat, že je Putin zlý člověk a ruský prezident, bez dalšího vysvětlení, dítě si z toho může odvodit, že všichni ruští lidé jsou zlí jako on.

K tomu mě napadá, že děti může zatěžovat, pokud budeme mít puštěné zprávy v televizi nebo rádiu. Tam se přece těch informací mohou dozvědět mnohem více, než potřebují a chtějí. Některé je můžou velmi vyděsit.

Přesně tak. Proto bych doporučila rodičům, aby využívali více psaná média (internet, noviny) než třeba zmíněnou televizi. Díky televizi se nám tyto události mnohem více zpřítomňují – je to teď a tady!

Při čtení máme možnost informace dávkovat, filtrovat a přizpůsobit věku nebo povaze dítěte. Je jednodušší vnímat, jak ty informace na dítě působí a kdy jich je už dost. Například, když někde bude uvedeno, že tam zemřelo tolik a tolik lidí, můžu tuto informaci vynechat, ale popsat dítěti co se tam stalo. A další důvod, proč je důležité nenechávat děti tyto události sledovat v televizi je ten, že mají silnou obrazovou paměť. Takže obrazy z televize si více pamatují a záběry, které nám nemusí připadat nijak děsivé můžou děti velmi vyděsit nebo jim něco připomenout.  To může vést k většímu strachu nebo i k problémům se spánkem. Například záběry z metra, které nám nemusí připadat proti tomu všemu, co se tam právě děje nijak hrůzostrašné, mohou v našich dětech zanechat úplně jiné pocity. Děti mohou přemýšlet nad tím, jestli to znamená, že tam takhle teď všichni lidé budou žít, mají co jíst, kde mají děti hračky? Jeslti už se nevrátí domů? Mohou mít mnoho dalších strachů a otázek.

Můžeme naše děti před tím velkým stresem nějak ochránit?

Už jen tím, že si s nimi nebudeme pouštět televizi, ale budeme se na zprávy dívat bez nich hodně pomůže.

Zároveň si dát pozor na to, ať před dětmi o válce mluvíme mimoděk co nejméně. Děti totiž vnímají a poslouchají, i když nám to tak nepřipadá. Co můžeme určitě udělat je, že půjdeme ven, do přírody. Na výlet do lesa. Prostě na chvíli pryč od toho všeho. V domácím prostředí je dobré všechna média vypnout, a i sobě vyhradit jen určitý čas, kdy se tomu věnuji. Informace samozřejmě můžeme sledovat, ale tak, aby to přímo neovlivňovalo i děti (opět je dobré psané médium). Udělejte si chvíli pro sebe, kdy si s dětmi zahrajeme nějakou zábavnou hru apod. Prostě snažit se, aby si od toho všeho děti také mohly odpočinout. Na druhou stranu, děti se můžou na válku zeptat kdykoliv. Během hry, výletu. Pak upřímně odpovězte v ten daný moment. Reagujte hned, dítě nad tím evidentně přemýšlí, nenechávejte otázky viset ve vzduchu. Aby dítě nezůstávalo s tou myšlenkou samo a nebylo zbytečně ve stresu.

Můžeme ale udělat ještě mnohem víc…

Přesně tak. Kromě těchto zásad můžeme a měli bychom ukazovat na sounáležitost, soucit, odvahu a ochotu pomáhat. Tohle je totiž, také výborná příležitost k tomu mluvit s dětmi o tom, že to není jen o těch špatných věcech. Že se děje také mnoho dobrého. Že mnoho lidí, ale také celých států Ukrajině pomáhá.

Je dobré mluvit o tom, co můžeme udělat my jako jednotlivci. Tím, totiž dokážeme jak my dospělí tak děti pracovat s pocitem bezmoci, který nás zasahuje. Díky tomu, že děti mohou „fyzicky“ něco vykonat, mohou dostávat alespoň malý pocit převzetí kontroly nad situací. Pomoc může být opět dávkovaná podle věku dítěte. Ale určitě děti nenutíme, pokud se na tom nechtějí podílet.

Také můžeme s dětmi mluvit o tom, co je pro ně vlastně domov.

Právě. Všude vidíme, že rodiny opouští své domovy, svou zemi. Mnohdy bez všech věcí, skutečně jen s tím, co mají na sobě. S našimi dětmi můžeme otevřít hovor na téma toho, co je pro nás vlastně domov, jak to vidíme a co je to důležité. Totiž, že domov není tolik o tom místě, kde žijeme, ale s kým tam žijeme. O pocitu bezpečí, který díky domovu máme.

Kdo je v našem životě pro nás důležitý, kdo zajištuje náš pocit bezpečí. Domov je o našich nejbližších lidech a že i když jsme zvyklí říkat domov místu, kde bydlíme, nový domov můžeme vytvořit i jinde, když je to třeba. Zde je prostor mluvit třeba i o tom, jak jsme my společně vytvořili domov, který máme rádi.

Napadá mě, jak o válce mluvit s úplně malinkými dětmi třeba kolem 4-5 let? Je mi jasné, že to také silně vnímají. Ale možná se vůbec neptají.

Tím, že je to situace, se kterou jsme se ještě nesetkali, tak se na toto téma mluví např. i s dětmi přímo ve školce. I s takto malými dětmi se můžeme o tomto tématu bavit. Ale v tomto věku dítě moc nevnímá široké okolí, daleko více jsou zaměřeni na rodinu. Proto je třeba je nezahlcovat a spíš ujišťovat, že my jsme jako rodina v pořádku. Samozřejmě platí to, co u starších dětí – hlídat přísun informací přes televizi.

A jak naopak celou situaci komunikovat s puberťáky?

Tam je potřeba si uvědomit, že ti už se k informacím o válce dostanou sami a my nejsme schopni ovlivnit, jaké množství informací se k nim dostane, jakými kanály a o čem se baví se spolužáky ve škole. Nemůžeme to ohlídat a filtrovat. Co ale můžeme udělat je, že si s nimi sedneme, probereme základní informace, rozvedeme hlubší debatu, odpovíme na jejich otázky.

Promluvíme s nimi o tom, že na internetu a z okolí teď mohou slyšet spoustu informací, které nemusí být pravdivé nebo ověřené (např. Facebook). Dobré je jim nabídnout příklady dobrých zdrojů informací, a hlavně jim nabídnout otevřený prostor pro dotazy a diskuzi. Takže se jich například každý večer zeptáme, co se dozvěděly nového? Jestli je něco, co jim vrtá hlavou nebo co by chtěli probrat. Nenutíme je, ale dáme jim k tomu prostor. Vedeme je ke kritickému myšlení.

Eliško, napadá vás k tématu ještě něco důležitého závěrem?

Napadá mě, že v tuto chvíli se mnozí z nás mohou cítit bezradní, ztracení a nešťastní. Je dobré v této době hledat ty dobré věci, dobré příběhy, hledat zdroje energie ve věcech, které nás činní šťastnými. Zároveň přemýšlím nad tím, že náhradní rodiče mohou mít v této chvíli trochu výhodu v tom, že jsou zvyklí mnohem více vnímat a řešit emoce svých dětí. Jsou zvyklí dávat více důraz na zajištění jejich bezpečí, takže vlastně to, co dělají mnoho let a museli se se svými přijatými dětmi mnohdy učit, mohou teď, v tuto chvíli dobře využít. Pokud si to uvědomí, krásně to zvládnou.  Nejsme bezmocní, jak by se na první pohled mohlo zdát.