Přechodní pěstouni jsou tu proto, aby děti, o které se jejich původní rodiče nemohou nebo nechtějí postarat, nemusely putovat do dětských center (kojeneckých ústavů). Je to krizový institut, jehož účelem je především rychle reagovat na situaci dítěte, které se ocitlo v této situaci a zajistit mu rodinnou péči. Je to smysluplná práce, která má mnoho zajímavých a náročných aspektů, o kterých jsem si mohla povídat s úžasnou přechodnou pěstounkou Vandou. Její rodina poskytuje dětem přechodnou pěstounskou péči už téměř dva roky. Vzhledem k tomu, že bydlí v menším panelákovém bytě, je připravena poskytnout péči dětem do dvou let věku. Vanda zatím pečovala o dvě děti, které předala do osvojení. To druhé předávala budoucím osvojitelům ve velmi složitém covidovém období.
Vando, povíte mi více o tom, jaké to je předávat miminko budoucím adoptivním rodičům v době, kdy celou vaši rodinu zasáhlo onemocnění covid?
Tohle předání bylo hodně specifické. Protože zrovna v době, kdy jsme se měli zúčastnit soudního jednání, kde se rozhodovalo o svěření miminka do předadopční péče, jsme se všichni doma nakazili covidem. Soud tedy proběhl bez mé přítomnosti. První nakaženou v rodině jsem byla já a postupně den po dni odpadávali další členové domácnosti. Ten průběh nebyl sice nijak dramatický v tom směru, že bychom museli být hospitalizování v nemocnici, ale i tak jsme byli strašně unavení, bolela nás hlava a péče o domácnost a děti pro nás v tu chvíli byla velmi náročná. Takže jsme s mou klíčovou pracovnicí, pracovnicí OSPODu a budoucími osvojiteli vymýšleli co nejrychlejší řešení, jak miminko předat. My jsme se už s adoptivním rodiči asi měsíc předtím pravidelně vídali, takže jsme jim zvládli miminko předat během dvou dnů. Ale i tak to bylo zajímavé, protože den před předáním muselo jít také miminko na testy, a v den po předání jsme se dozvěděli, že je covid pozitivní. Naštěstí jsme na tuto variantu byli připraveni a měli jsme domluveno jak s hygienou, pediatrem a OSPOD, tak i s budoucími osvojiteli, že si miminko mohou převzít i tak. Budoucí osvojitelé totiž covid prodělali krátce před tím, a byli tedy již v ochranné lhůtě 90 dní po nákaze.
Tak to bylo hodně speciální předání dítěte! Přemýšlím ještě nad tím, jaký mělo miminko průběh covidu? Co kdyby muselo být hospitalizováno v nemocnici?
To byla další věc, kterou jsme řešili. Miminko už ale bylo svěřené soudním rozhodnutím do péče budoucích osvojitelů. Kdyby se mu přitížilo a muselo by být hospitalizováno, tak už by tam s ním měli být právě oni. To byl další důvod, proč i budoucí osvojitelé souhlasili a mohli jsme jim předat miminko nemocné. Naštěstí průběh covidu nebyl nijak dramatický a péče o miminko se naštěstí dala v pohodě zvládnout v domácím prostředí. Celou dobu jsme navíc byli v telefonickém kontaktu, takže nám kdykoliv mohli zavolat o pomoc, pro radu nebo podporu.
Kdy jste se pak s nimi setkali osobně? Jak miminko reagovalo na členy vaší rodiny a na vás?
Trvalo to celé dva dlouhé měsíce, než jsme se mohli potkat. Protože ve chvíli, když už nikdo z naší rodiny nebyl v karanténě a byli jsme již zdraví, zrovna přišlo velmi striktní nařízení, kdy se nemohlo cestovat ani mezi okresy. Proto jsme se viděli až po dvou měsících, kdy se začalo rozvolňovat. A bylo to skvělé. Já jsem se přece jen trochu bála, jak miminko takhle rychlé předání ustojí a zda bude v pohodě. Ale viděla, jsem, že ty děti opravdu v sobě mají jakousi přirozenou dětskou „moudrost“ nebo jak to nazvat. Prostě to dítě ví, u koho je doma. Návštěva byla moc příjemná, protože na miminku bylo krásně vidět, jak se krásně „navázalo“ na své nové rodiče. A také bylo znát, že si pamatuje i na nás, hlavně krásně reagovalo na naše děti, které si s ním hrály.
Po předání miminka a následné regeneraci přišlo delší čekání na další kouzelný telefon, je to tak? Jaké to bylo?
Celá naše rodina se během těch pěti týdnů regeneračního volna, které jsem od magistrátu dostala, dala zdravotně dohromady. Proto jsem pak byla připravená v pohotovosti na telefonu a čekala jsem, kdy mi bude někdo volat, a kdy už budu přebírat další miminko. Jenže hned první den mé pohotovosti utrpěl náš dvanáctiletý syn na přechodu pro chodce úraz – srazilo ho auto a skončil v nemocnici. Byla jsem tedy ráda, že ten první týden ještě nikdo nevolal, a já mohla každý den navštěvovat syna v nemocnici a být s ním. Stále jsem kontrolovala seznam volných pěstounů a zjišťovala kolik volných pěstounů je v našem kraji, jak se to mění a jestli přibývají, nebo ubývají. Z toho jsem se snažila vyvodit, co asi tak mohu čekat.
A pak vám volali jednou večer…
To už byl syn asi týden doma z nemocnice a další den jsme zrovna měli jet na kontrolu. Večer mi zavolala pracovnice OSPOD. Mluvila o tom, že by k nám chtěli umístit děťátko odebrané z rodiny a že jde o velmi akutní situaci. Já jsem odpověděla, že bychom dítko zvládli přijmout, ale že oblečení a celkově vybavení pro takto starší dítko zvládnu zajistit nejdříve následující den. A také jsem druhý den potřebovala se synem na kontrolu v nemocnici. Naštěstí mi řekli, že jsem jen jedna ze tří vhodných přechodných pěstounek, a tak vzhledem k situaci osloví některou z kolegyň. Takže mi nakonec za hodinu volala, že situaci vyřešili jinak a já jsem zůstala volná.
A od té doby jste stále v pohotovosti?
Ano, od té doby bylo úplné ticho. Nic se nedělo, já jsem sledovala seznam aktuálně volných přechodných pěstounů a asi dva týdny poté jsem zjistila, že mám u svého jména rezervaci, která ale po pár dnech zase zmizela. Když se to po nějaké době znovu opakovalo, tak jsem volala na magistrát a zajímalo mě, jestli se něco děje. Pracovnice magistrátu mi sdělila, že mě mají v rezervaci pro konkrétní děťátko, a že se mi druhý den ozve pracovnice OSPOD s konkrétnějšími informacemi. Druhý den mi opravdu volala pracovnice OSPOD a od ní jsem se dozvěděla, že se jedná o děťátko v batolecím věku, které bude nutno odebrat z rodiny. Ptala se, zda bychom ho zvládli přijmout ihned po soudním rozhodnutí o svěření do péče, protože situace v rodině je velmi složitá.
Jenže ani tohle děťátko se nakonec do vaší péče nedostalo …
Ten případ se u soudu zřejmě nějak zkomplikoval, což se prý stává často. Další den mi volala pracovnice OSPOD s tím, že mi dítě do přechodné péče zatím tedy bohužel být svěřeno nemůže a že se úřady snaží tuto věc rychle vyřešit. S klíčovou pracovnicí jsme dále řešily, zda mě nechají dále v rezervaci pro toto konkrétní dítko, nebo mě bude možné uvolnit pro jiné. Rezervace zatím zůstává a já čekám na další vývoj situace.
Jak jste tuhle situaci prožívala?
Musím říct, že to bylo hodně náročné z více důvodů. Nešlo ani tak o mě, ale o to dítko. My jsme zatím vždy přebírali miminka přímo z porodnice, o která se jejich rodiče nemohli nebo nechtěli starat. Ale tohle děťátko už bylo větší. Přemýšlela jsem nad tím, kde asi je a jak mu asi je? Ten pocit, že mu nemůžu pomoci, nebyl příjemný. Vždyť u nás se už děti z rodin neodebírají jen tak, vždy je tam nějaký vážný důvod. Prostě jsem nemohla pustit z hlavy osud tohohle konkrétního děťátka. Navíc se mi už mezitím podařilo sehnat věci i pro takové větší batole. Všechno jsme si připravili a nachystali, pořídili si také větší autosedačku i lahvičky. A pak když nám pracovnice OSPOD volala, že děťátko zatím přebírat nebudeme, tak jsem položila telefon a jen se dívala na všechny ty připravené, nažehlené věci a říkala jsem si, co teď s tím? Mám to zase uklidit, nebo počkat? Bylo mi z toho hodně smutno, ale nejen mně. Celá rodina se už nastavila na to, že přijmeme větší dítko, a tak jsme vymýšleli, které poličky budeme muset vyklidit. Těšili jsme, že budeme chodit na hřiště a najednou bylo vše jinak.
Jaké to vlastně je být delší dobu v pohotovosti?
U nás to prožívá se mnou i manžel a děti. Ty se chodí ptát, kdy už zase přijde nějaké děťátko. Vnímám, že je tíží i prázdná postýlka, která je připravená a nevyužitá. Syn mi říkal, ať zavolám na úřad, řeknu jim, že jsem volná a že bereme „cokoliv“, hlavně ať už tu zase nějaké dítko je. Při každém telefonátu z neznámého čísla si říkám, že to konečně už může být „ono“. Proto si ani nemůžeme dovolit třeba odjet někam daleko a musím být stále na příjmu. Co kdyby se náhodou zrovna stalo něco akutního?
Také mě trápí to, že v kojeneckých ústavech stále zůstávají umístěny ty nejmenší děti, což je přesně kategorie, kterou my jsme schopni přijmout a dobře se o ně postarat. Proč jsem volná a nemůže mi být svěřeno nějaké takové dítě, které by to potřebovalo?
Moc děkuji za zajímavý rozhovor!
Metodička pro oblast pěstounské péče na přechodnou dobu Alžběta Hlásková dodává:
Být v pohotovosti po dobu několika týdnů je skutečně velmi náročné. Přechodní pěstouni si s sebou berou telefon i do koupelny, aby byli k dispozici. Každé zazvonění telefonu hýbe emocemi, hned se dívají, z kterého čísla jim někdo volá. Pokud je to neznámé číslo, tělem vždy projede obrovská aktivace všech systémů pro případ, že by skutečně měli převzít nějaké dítě. Když je čekání na přijetí dalšího dítěte příliš dlouhé, je dobré se zamyslet, co všechno se těžko realizuje při péči o svěřené dítě a tomu se aktivně věnovat, aby se hlava i tělo mohly zaměstnat jinou činností, naplněním vlastních potřeb, rozvíjením zájmů, aktivním odpočinkem, setkáními s blízkými osobami. Pěstoun si může do kalendáře na každý den dopředu naplánovat, co bude v následujících dnech dělat, aby zachoval klidnou mysl. Případně může kontaktovat krajský úřad a zeptat se, zda může odjet někam na víkend, ev. na několik dnů, např. na chatu.
