Mnoho dětí vyrůstajících v náhradních rodinách prožívá opoždění v psychomotorickém vývoji. Pro náhradní rodiče bývá velmi těžké nalézt vhodný způsob podpory nebo cvičení a zároveň rozvíjet bezpečný vztah s dítětem. Vztah, který je u těchto dětí klíčový. Rodiče si dnes naštěstí mohou vybrat z mnoha různých přístupů a typů terapií právě tu, která jim a jejich dítěti bude nejlépe vyhovovat.
Děti přicházející do náhradních rodin mají za sebou složitý vstup do života, bývá proto časté, že také jejich psychomotorický vývoj není v prvních měsících a letech života úplně hladký a takzvaně tabulkový jako u jiných dětí. Pokud nejsou náhradní rodiče sami odborníci na psychomotorický vývoj, může být pro ně řešení těchto situací a hledání těch správných odborníků nebo obecně cest, jak dítě správně podpořit, velmi náročné a stresující. Rodiče mohou mít velký strach o dítě a jeho budoucí kvalitu života. Mohou cítit pocity bezmoci. O tomto tématu si budeme povídat s Mgr. Eliškou Kotrbatou, která má sama svůj velmi silný osobní příběh.
Elišce se v útlém věku projevilo progresivní svalové onemocnění s nejistou prognózou do budoucna. Na toto onemocnění není lék a cvičení je jedna z mála věcí, která může celý proces přibrzdit. V jejím příběhu se maminka nevzdala a hledala všechny možné cesty, jak Elišce pomoci tak, aby se prognózy nenaplnily. Vyzkoušeli celou řadu metod i přístupů a dodnes hledají nové možnosti. Během své cesty se setkali s řadou odborníků a u mnohých nenašli pochopení, podporu nebo naději na pokrok. I kvůli svému příběhu se ve své profesní dráze Eliška věnuje podpoře dětí a rodin s opožděným a nerovnoměrným psychomotorickým vývojem.
Eliška byla také blízko mého vlastního příběhu. Mladší dceru jsme přijali jako zdravé miminko z porodnice. V půl roce se vývoj její hrubé motoriky začal opožďovat a následná cesta ke zdravé chůzi byla velmi dlouhá a trnitá, i když nakonec úspěšná.
Eliško, povězte nám prosím o tom, jak složitý vstup do života, který je u dětí v náhradní rodinné péči velmi častý, ovlivňuje jejich následný psychomotorický vývoj?
Stejně jako u biologických dětí je předpoklad, že se budou vyvíjet podle tabulek, je tomu tak i u dětí v náhradní rodinné péči. Všichni máme stejný biologický program. Ten ovšem může být ovlivněn spoustou životních událostí. Ať už je to v prenatálním stádiu stresové těhotenství, užívání návykových látek nebo po porodu nemoc dítěte, zanedbání a nepodnětné prostředí. S těmito faktory se mohou potýkat jak biologičtí rodiče, tak rodiče náhradní.
Ovšem u dětí v náhradní rodinné péči je ještě jedna zásadní událost, která ovlivňuje mnoho sfér života dítěte. Odloučení od biologické matky. V takové situaci se dítě potýká se silnou emoční ztrátou a někdy se může stát, že energii, kterou by dítě mohlo věnovat na psychomotorický vývoj a jeho rozvoj, věnuje přežití a emočnímu navázání na další osobu. Schválně říkám může, protože to není pravidlem. Také střídání pečujících stylů je „zátěžovým“ obdobím a může zapříčinit opoždění i ve vývoji motoriky.
Můžeme jako náhradní rodiče udělat pro naše děti něco preventivně? Já jsem byla první měsíce v úplném klidu a říkala si, že každé dítě má svou rychlost a tempo vývoje. Vlastně jsem si to miminko moc užívala.
To se není čemu divit. Náhradní rodiče mnohdy čekají dlouho dobu, než dostanou dítě do péče. A v prvních dnech a týdnech je skutečně nejpodstatnější vytvořit vzájemný vztah, zvyknout si jeden na druhého. A ano, každé dítě má své tempo vývoje. Sama vždy říkám, že by se tabulky měly brát jako orientační a spíš jako ukazatele toho, jakou dovednost máme u dítěte rozvíjet a podporovat.
Ale pokud je opoždění znatelné, může později ovlivňovat i další funkce a dovednosti. Proto je dobré snažit se opoždění eliminovat. V případě, že je opoždění už v řádu měsíce a více, zaměřila bych se na dovednost, kterou má zvládat a cíleně ji podporovala. Například přetočení ze zad na bříško. Toto by dítě mělo zvládat od 3 do 6 měsíců věku. Poměrně široké časové rozpětí. V případě že chybí snaha a náznaky natočení během tohoto období, můžeme dát kolem dítěte hračky, které má rádo. Když leží na zádech, kolébat ho ze strany do strany a naznačovat mu tak chtěný pohyb, umisťovat ho několikrát za den na bříško a za každou snahu projevit dostatečné nadšení. Takže jako prevenci můžeme dítěti dopomoci rozvíjet jeho pohybové vzorce. V případě že nám to doma nejde, oslovila bych v první řadě pediatra.
Nás pediatr poslal v osmi měsících kvůli opožděnému vývoji hrubé motoriky na rehabilitaci. Tam jsem také slyšela první diagnózu. Z mé strany tam byl strach, co bude dál. A také pocit velkého tlaku od rehabilitační sestry. Dcera u některých cviků plakala a to pro mě bylo moc těžké. Co s tím?
V první řadě to chce klid. Rehabilitace je většinou první cesta, jak dohnat motorický vývoj. Je důležité si uvědomit, že dostaneme doporučení, ale to ještě neznamená, že si nemůžeme vybrat fyzioterapeuta, který nám bude vyhovovat a bude respektovat naše potřeby. Koneckonců jdeme za někým, kdo má nám i dítěti pomoci. Stejně jako když půjdeme ke kadeřnici a ta nám nebude vyhovovat, porozhlédneme se po jiné.
Je potřeba si také uvědomit, že fyzioterapeut nemusí znát „problematiku“ náhradní rodinné péče, proto je třeba dobré hned na úvod říct, jak to máme a že cvičit s dítětem, které pláče, není příjemné jak nám, tak to není moc vhodné ani pro vztah, který spolu budujete.
Eliško, dnes vím, že není jedna správná a jediná cesta, kterou se při podpoře svého dítěte mohu v takovém případě vydat. Jenže jako laik jsem to nevěděla. Povíte nám k tomu víc?
Určitě je dobré hledat, ptát se lidí s podobnou zkušeností a hlavně zkoušet. Protože to, že jedna určitá metoda vyhovovala sousedce a jejímu dítěti, nemusí znamenat, že bude vyhovovat nám. Je dobré vědět, že existuje spoustu různých cest, jak lze dosáhnout cíle. Ve většině případů se s miminky bude cvičit Vojtova metoda, je dobrá, vyhlášená, zná ji snad každý lékař. Proto to bude i první, co doporučí. Bývá ale pro pečující hodně psychicky náročná a většina lidí ji vzdá a posléze i jakékoli cvičení.
Když je ale dobrý fyzioterapeut, zkouší s námi hledat cesty, jak cvičení pro nás udělat příjemnější, odvést pozornost dítěte, anebo využije jiné metody. Existuje například Bobath koncept, senzorická stimulace, neurovývojová stimulace, skvělé je i plavání. To je jen zlomek možností. Je ovšem vždy dobré poradit se s odborníkem, jestli by to bylo vhodné vzhledem k diagnóze nebo zda to pomůže našemu problému.
Fyzioterapeut prochází po škole řadou kurzů a většinou umí více metod než jenom jednu. Proto je dobré hledat jiná řešení nebo jiného terapeuta, pokud nám ten náš nevyhovuje.
Během našeho příběhu jsem byla postavena před takovou „Sofiinu volbu.“ Lékařka mi v jednu chvíli dala jasně najevo, že pokud nebudu s dcerou cvičit 5x denně i přes její obrovský odpor a pláč, je pravděpodobné, že nebude nikdy dobře chodit. Jenže já tam velmi jasně vnímala, že takové cvičení by velmi narušilo náš vztah. Říkala jsem si, co je důležitější – vztah nebo zdravá chůze?
Tohle je samozřejmě nesmírně složitá a těžká volba. V případě obou rozhodnutí budete cítit velkou zodpovědnost. Ale na Vašem příkladu jde krásně ukázat jedna věc. Pokud se rozhodnete necvičit, můžete cítit výčitky, když bude s chůzí něco špatně a neustále budete přemítat, jestli to byla ta správná cesta. Na druhé straně, pokud cvičit budete a ona bude pokaždé 5x denně plakat, bude Vás to také vnitřně ničit, trápit a budete se stresovat, že za 15 minut musíte zase dítěti „ubližovat“. Takže ani jedna cesta v tomto případě není ideální. Proto je hodně důležité najít v tom všem rovnováhu.
To, co cítíme my, se přenáší i na dítě. Pokud tedy se cvičením nejsme v souladu nebo se dokonce trápíme, cítí to i dítě. Může se dokonce stát, že tím, jak přestaneme cvičit, opadne stres, začneme trávit „jiný“ čas s dítětem a ono udělá za nějaký čas pokrok samo. Ale to neberte jako doporučení, jen tím říkám, že existují i takové případy a je to vždy souhra okolností. Určitě bych raději doporučila hledat jinou formu cvičení, se kterou budeme více v souladu.
Můj příběh naštěstí dopadl dobře. Dcera začala chodit. Bylo to sice až po druhém roce jejího života, ale zdravě, bez ortéz, které jsme už měli doma. Následně jsme ale řešili opoždění v řeči. Nejdříve jsme se dostali k logopedce, která specifika dětí v náhradní rodinné péči neznala, a proto nám diagnostikovala opoždění v řeči 1,5 roku. Což nakonec bylo úplně zbytečné stresování mě i dcery. Eliško, povíte nám prosím víc o tom, jak souvisí vývoj motoriky s vývojem řeči?
Jak už jsem říkala, všichni se rodíme s pohybovým programem, vzorcem, díky kterému se vyvíjíme. Zjednodušeně lze říci, že jsme naprogramování k posloupnosti určitých pohybů – nejdříve se dítě přetáčí, leze, začne si stoupat a posléze chodit. Aby ale zvládlo všechny tyto úkony, jsou tam i další mezi úkony. Všechno, co děti dělají, má nějaký smysl. Díky rozvoji motoriky se může rozvíjet i řeč. Dítě si strká ruce do úst, poté dokonce nožičky. Následně chytá hračku do rukou a strká si ji do úst. Objevuje tím okolní svět, ale i svoje možnosti a procvičí si mluvidla, obličejové svaly a pozice jazyka.
Jde proto říci, že díky rozvoji hrubé motoriky se rozvíjí i řeč, ale samozřejmě nejen díky tomu. Právě u dětí s opožděným vývojem řeči často využíváme hrubé a jemné motoriky k posunu v řeči. Takže například slabiky dítě vyslovuje během skákání atd. V těle je vše propojené, protože máme jedno hlavní ústředí a tím je mozek.
Eliško, máte k tomuto tématu nějaká doporučení, rady, myšlenky závěrem?
Určitě bych ráda všechny rodiče podpořila v tom, aby se nebáli ptát, pátrat, ozvat se, pokud je to třeba. Hledejte různé metody a to, v čem se budete cítit dobře vy i vaše děti. I když je někdo specialista v určitém oboru, neznamená to, že ví a zná všechno.
Vždy hodně záleží na tom, koho na naší cestě potkáme a kam nás ten dotyčný nasměruje. Mnohdy nám může pomoci metoda nebo člověk, od kterého bychom to nečekali, ale díky jeho přístupu se třeba uklidníme. Je ale zapotřebí být i objektivní v tom, že někdy může být cvičení našim dětem nepříjemné, nemusí je bavit anebo se jim prostě ten den nechce cvičit. Nemusí to být chybou terapeuta nebo nás, ale i nám se někdy nechce něco dělat. Cvičení s miminky, ale i staršími dětmi, je mnohdy náročné a zdlouhavé. Ráda bych ale všechny rodiče podpořila v tom, aby hledali pro ně vhodnou cestu, třeba i ve chvilkové pauze od cvičení. Protože i malá chvilka může stačit na hluboký nádech, díky kterému můžeme fungovat dál.
