Přechodná pěstounka Jitka, původním povoláním úřednice, otevřela svou náruč už několika dětem. V domku u ní obvykle můžete slyšet mňoukání koček, štěkot psa, smích dvou dospělých a spokojené brumlání několikaměsíčního „pěstouňátka“.
Jitka plně respektuje svou úlohu v trojúhelníku poskytování pěstounské péče. V jeho středu je dítě, které od ní dostane veškerou lásku a pozornost, ale pak ho s radostí předá do definitivní rodiny. Pěstounka s oblibou cituje sto let stará slova spisovatele Chalíla Džibrána: „Děti nám nepatří. My jsme jen luk, který děti jako šípy vystřelí.“
Pro nás v Dobré rodině je Jitka krásným příkladem přemýšlivé, optimismem nabité a vyrovnané pěstounky. Dětem věnuje obrovskou energii, ale nezapomíná na svou vlastní duševní hygienu. Zlobí ji složité jednání s úřady, ale starosti odkládá daleko před postýlkou miminka. Trápí ji drogově závislé maminky, ale nikoho neodsuzuje. Ke své práci přistupuje s radostí, ale nechybí jí pokora.
Je to dar smět doprovázet děti při vstupu na tento svět. Přicházejí i těžké chvíle, ale ta radost mnohonásobně převládá. Asi je to pro někoho zvláštní, ale tyto malé děti vnímám jako partnery a učitele.
Nikdy dopředu netušíme, jaký bude mít miminko osud. Může se vyřešit sociální nebo finanční situace biologických rodičů a miminko se vrátí původní rodiny. Nebo dají rodiče souhlas s adopcí a dítě můžeme předat nové mamince a tatínkovi. Z těchto osudů mám vždy velikou radost.
Smutné je, když se dlouho nedaří vyřešit právní situace děťátka. Maminka se třeba o dítě starat nechce, ale přesto nedá souhlas s adopcí. Je mi líto, že u mě pak děťátko tráví měsíce, které by si už mohlo užívat v definitivní rodině. Vždyť to všechno utíká nejen jemu, ale i jeho novým rodičům.
Zažila jsem i dítě, které prožilo prenatální život s drogami. Počátky péče jsou těžší, ale o to je pak radostnější po pár měsících po ránu vidět v posteli radostný úsměv při každém probuzení, úžasné pokroky v komunikaci, ve vývoji. A pak už není ani známka po abstinenčních příznacích, po křečích, pláči.
Trápí mě, jak většina lidí nahlíží na maminky, které berou drogy. Ty maminky přece prožívají velice těžké osudy, drogy neberou z plezíru. Já je nechci obhajovat, je to strašné, co dělají svým dětem. Ale nemůžu je odsoudit, často ony samy prožívají takovou bolest, že jsou pro ně drogy jediným východiskem nebo útěchou.
Asi nejtěžší pro mě bylo vypořádat se s menšinovým etnikem miminka, často jsem se setkávala s rasismem. Z miminka se vyklubal usměvavý tvoreček s velkou vervou do života, který rozdává úsměvy vždy, všude a všem a neřešil, jakou kdo má barvu pleti. Ovšem lidé kolem něj ano. Kamkoliv jsme vkročili, třeba i opakovaně, vždy se rozvinula rasistická debata, jak ta naše práce stejně nemá smysl, protože z něj bude zloděj atd. To mě hodně zasahovalo a bolelo. Děťátko muselo vnímat, že se debata točí kolem jejího etnika, a přesto bylo stále usměvavé. Tak si na jeho úsměv a pohodu vždycky vzpomenu, když donekonečna vysvětluji, že na pleti přece nezáleží. O to víc si pak vážím pozitivních přístupů.
Komunikace s úřady je různá. Je to vše o lidech a chuti hledat společné východisko i ze složitějších situací. Napadají mě slova Alžběty Hláskové z Dobré rodiny, která se mi moc líbí a mnohokrát mi pomohla přenést se přes nějakou těžší situaci. A to, že našim úkolem je svěřené dítě a všechny situace, ve kterých se ocitá, VYMĚKČIT. Není důležité na úřadech či soudech prosazovat něco násilím či být takovým buldozerem, když se nám něco nelíbí nebo jsou činěna rozhodnutí v nesouladu se zákonem a našimi představami o ideální budoucnosti dítka. To by pak ta práce byla o nás a o našem egu.
My tu jsme pro to konkrétní dítko, které se ocitlo v ohrožení a následně v naší náruči. A je fajn vytvářet svým jednáním, postupy, každodenní péči kolem něj takovou měkoučkou virtuální peřinku. A kus té peřinky vnášet i do jednání s úřady a institucemi. Většinou se to vyplatí a věci se pak posouvají kupředu. A v dobré pohodě. A to všichni potřebujeme.
Díky své klíčové pracovnici vím, že na péči nejsem sama. Kdykoliv potřebuji, poradí mi, uklidňuje mě, hledá východiska ze vzniklých problémů, poskytuje mi informace, které bych jinak musela složitě hledat. Nebo mne prostě jen vyslechne, co mě trápí a co třeba ani nemusí souviset s péčí o dítko. Je tu prostě pro mne – vyměkčuje moji situaci.
Dobrá rodina je nedílnou součástí mé práce. Nedovedu si představit, jak bych mohla dobře pro děti fungovat bez této spolupráce. Protože v Dobré rodině platí, že spokojený pěstoun znamená spokojené dítě. Děti jsou velmi citlivé radary a přijímají naše vnitřní rozpoložení. V průběhu péče vznikají složitější situace, kdy díky Dobré rodině mohu zůstat v klidu a klíčová pracovnice mi vzniklou situaci pomůže řešit. Můj vztah s Dobrou rodinou je založený na vzájemné důvěře a spolupráci dvou partnerů, kteří mají společný cíl – během roku co nejdříve získat pro dítko stabilitu a rodinné zázemí.
Další příběhy našich pěstounů najdete tady.
Uvažujete, že byste se sami také stali pěstouni? Zkontaktujte nás, rádi s vámi vše probereme a dovedeme vás k zodpovědnému rozhodnutí.