Přijmout dítě jiného etnika? Ano či ne? A je vůbec tohle ta správná otázka nad kterou přemýšlet? S Petrou Pávkovou, adoptivní maminkou, která má navíc mnohaleté pracovní zkušenosti s dětmi v adopci a pěstounské péči, jsem se na toto téma měla možnost podívat ze zcela nového úhlu pohledu.
Péťo, začněme trochou teorie. Co je to vlastně etnikum?
Etnikum je definováno jako společenství lidí, kteří mají společnou kulturu a historii. Tito lidé k sobě cítí pocit sounáležitosti, ale, a to je klíčové, nejedná se primárně o genetickou sounáležitost. Vlastně se člověk může sám od sebe k nějakému etniku i přihlásit.
To je hodně zajímavé. Pověz mi víc
! V dubnu 2018 vyšel v časopise National Geographic velmi zajímavý článek, který se věnoval otázce lidských ras. V rámci výzkumu vědci vyšetřili DNA mnoha lidem, kteří si byli jistí, že znají svůj genetický původ. Ovšem až do doby, než viděli své výsledky DNA. Pro všechny to bylo zajímavé a v naprosté většině to neodpovídalo tomu, co o sobě předpokládali. Ten článek popírá stávající teorii rozdělení lidstva na jednotlivé rasy, potažmo etnika. Doporučuji si článek přečíst.
Péťo, ty jsi viděla už mnoho výsledků DNA našich dětí (myšleno dětí v adopci nebo pěstounské péči). Pověz, jak tyto rozbory DNA vypadají?
Například některé děti, které byly umístěny s označením, že jsou romské, mají významnější procento původu z Indie, ale zatím jsem neviděla více než 50%. Dalších 50% bývá velmi pestrých – střední východ, Evropa – Itálie, Řecko, Balkán, Severní Afrika a další. Taková DNA je mnohonásobně pestřejší, zajímavější a možná zdravější, než ta naše středoevropská, která je mimochodem také většinou namíchaná, jen s mnohem menším záběrem.
To tedy znamená, že dělení lidí na rasy a etnika není vlastně vůbec na místě?
Právě. Protože když budeš mít DNA nějakého dítěte, pak kdy můžeš říct, že je toto dítě romské? Pokud bude mít v DNA uvedeno například víc než 50% Indie? Nebo víc než 80%? Nebo budeme za romské dítě považovat dítě, jehož biologická rodina se k romství aktivně hlásí? Jehož rodina aktivně udržuje romské tradice?
Vidíš, to mi přijde mnohem víc na místě. Co bys tedy adoptivním rodičům, kteří takové dítko přijmou, vlastně doporučila?
Aby si zjistili co nejvíc o té původní rodině dítěte. Třeba jde o romskou rodinu, která se k romství hlásí, udržuje romské tradice, ale taky to může být úplně jinak.
Vidíš, k tomu jsi mi vyprávěla jeden moc hezký příběh…
Ano. Znala jsem pěstounskou rodinu, která přijala několik romských dětí. Tihle pěstouni byli velmi poctiví a k romství své děti aktivně vedli. Pro jedno z dětí jsem pak zajišťovala kontakt s biologickou maminkou. Maminku jsme našli a ta sice měla tmavší vlasy a tmavší pleť, ale za Romku se vůbec nepovažovala, ani celá její širší rodina. Tedy její dítě, které vyrůstalo u pěstounů většinového etnika, bylo vlastně víc Rom než ona sama.
Rozumím. Dělat to takhle, to mi moc smysl nedává. Takže opravdu ideál je poznat rodinu dítěte, které přijímám, abych věděla, jaká je a jaké vlastně může být to moje dítě. Abych ho vlastně dokázala vychovávat v souladu s jeho kořeny.
Ano, to je nejlepší cesta. Když náhradní rodič osobně pozná rodiče svého dítěte, mnohem lépe pak svému dítěti rozumí. Mně samotné to moc pomohlo. Biologickou rodinu mé dcery jsme poznali, když bylo dceři 8 let. A pro mě to bylo velké prozření a pochopení, kým moje dcera je. A pomohlo mi to i v dalších letech, jak rostla a dospívala. Měla jsem mnohem větší pochopení pro její odlišnost.
To mi dává smysl. Jen si říkám, že s dětmi do adopce dostaneme tak málo informací o tom, jakým způsobem života žije původní rodina dítěte
. Podle mě by bylo fajn, kdyby se do spisů dětí místo informace „je to Rom” psalo mnohem víc o tom, jak ta rodina vlastně žije. Odkud ta rodina třeba historicky pochází, čím se členové té rodiny živili apod. Pokud tyto informace nemáte, je dobré je dozjistit.
Jak to pak celé vlastně vnímají ty děti, které vyrůstají v náhradních rodinách?
Musíme si uvědomit, že pokud ty jako „bílá” přijmeš tzv. romské dítě, stejně nedokážeš autenticky vychovat Roma. To prostě není možné. Ty můžeš maximálně to dítě seznamovat s tím, co s jeho pravou biologickou rodinou souvisí. V dospělosti to pak bude mít toto dítě pravděpodobně tak, že se spíše bude považovat za „Čecha” a bude se vnímat jako „bílé”. Ale bude schopné si uvědomovat, přijímat a pracovat se svými „romskými” či rodinnými vlastnostmi.
Uvažuji nad tím, jestli vůbec může mít tedy nějaký smysl si psát do „požadavků na dítě”, že chci poloromské, bez znaků jiného etnika a podobně?
Já si právě myslím, že nemá. Protože co ti o dítěti řekne, když se dozvíš, že je Rom? Že jeho rodiče mají tmavší pleť? Že jsou temperamentní? Nebo že udržují romské tradice? Vlastně ani nevíš, na základě jakého zjištění to někdo do spisu uvedl.
Co bys tedy doporučila adoptivním rodičům? Jak vést výchovu v souladu s kořeny jejich dětí?
Myslím, že důležité je přijmout, že adopcí k nám přichází dítě, které bude jiné než my. A my jako rodiče budeme zjišťovat, jaké to dítě je. Jaký má temperament. Co mu jde a co mu nejde. Jaké má talenty. Jak je nastaveno k čemukoliv, co tě napadne. Důležité je podpořit ho a rozvíjet v tom, co mu jde i přes to, že naše rodina to má úplně jinak.
Jeden příklad z naší rodiny – moje dcera mě od chvíle, co začala mluvit, přesvědčovala, že chce koně a chce jezdit. Já byla tenkrát proti. Najít v Praze šikovnou stáj poblíž a ještě ne moc drahou nebylo možné. Kromě toho nikdo z naší rodiny nemá ke koňům vztah, já se jich dokonce trochu bojím. Trvalo několik let, než mě zlomila a začala jezdit přes celou Prahu do stájí za koňmi. Jak jsme se pak divili, když jsme poznali její rodinu a zjistili, že jsou Olašští Romové a navíc Lováre, tedy ti, co po generace handlovali s koňmi. Dcera má ty koně vlastně tak nějak v genech. Dnes vím, že jí koně budou provázet celý život, konec konců studuje už druhou koňskou školu. Kdybych ty informace měla dřív, tak jí v tomto ohledu mnohem více chápu a mnohem lépe podpořím, už od mala. A to je jen jeden z našich rodinných příběhů o jinakosti…
Všechny děti potřebují vnímat, že tak, jak jsou, jsou svými rodiči bezpodmínečně přijímané a milované. Děti, které byly přijaty do náhradní rodiny, toto potřebují vnímat a cítit ještě o něco víc. Alespoň to si z našeho povídání s Petrou Pávkovou beru já. Svět se mění a věřme, že tím správným směrem. Směrem ke světu, kde bude jedno jakou má přijaté dítě barvu kůže nebo vlasů. Kde bude dítě vnímáno ne jako příslušník etnika, ale jako jedinečná a úžasná bytost bez veškerých dalších předsudků a stereotypů.
