Za poslední rok a půl strávily naše děti více času doma na on-line výuce než osobně ve škole. To je velmi dlouhá doba pro ztrátu učebních návyků, jasného denního režimu, ale často bohužel i motivace k učení. Ačkoliv se téměř na konci školního roku děti do škol vrátily, než si stihly opět zvyknout, čekala je dlouhá pauza v podobě letních prázdnin. Pro děti, které vyrůstají v náhradní rodinné péči, může být tato situace ještě o něco těžší, a proto jsem si tomto důležitém tématu povídala s terapeutkou a psycholožkou Zuzkou Šípovou, která se specializuje na pomoc dětem vyrůstajícím v náhradních rodinách.
Zuzko, blíží se nástup do školy po prázdninách, ale hlavně po školním roce, jehož většina proběhla v online formě. Proč může být tato situace pro děti těžká a je to jiné u dětí v NRP?
Děti si postupně zvykly na úplně jiný režim a způsob fungování, když škola probíhala on-line, než jak tomu je, když chodí do školy „naživo“. Pro spoustu dětí to bude nyní velká změna, když budou zase denně do školy docházet či dojíždět. Změny obecně jsou pro děti v NRP často náročné, mají z nich obavy, protože když se věci v jejich životě často nebo výrazně mění, mají pocit, že nad tím ztrácejí kontrolu, svět kolem nich pro ně začíná být chaotický, nepřehledný a nebezpečný, a mohou začít panikařit nebo být úzkostné či rozladěné. Mohou se jim tak nevědomě vracet staré vzpomínky či zkušenosti, když byly v raném věku odkázány na péči dospělých, a nemohly svůj život, v němž se často děly nepěkné věci, samy ovlivnit, neměly ho pod kontrolou.
Jak tedy můžeme děti na návrat do škol nejlépe připravit? Co pro ně můžeme udělat? Mohou mít třeba strach z toho, že po měsíci opět skončí doma na online výuce, jak s tím pracovat?
Důležité je s dětmi o všem otevřeně mluvit, připravovat je na změnu, podpořit je tím, že je v tom nenecháme a budeme jim nápomocni, ať už se situace bude vyvíjet jakýmkoliv směrem. Podstatné je, aby děti cítily, že v nás mají oporu. Možná bude dítě potřebovat více naší pozornosti, času a péče, i s tím je dobré počítat a zkusit si alespoň na začátek školního roku zařídit svůj program tak, abychom měli na dítě dostatek času.
Je také dobré věnovat pozornost tomu, co nám dítě říká, z čeho konkrétně má obavy, jeho strach nebagatelizovat ani nad ním nemávnout rukou s tím, že to přejde. Dítě to může prožívat skutečně hluboce. Také je dobré počítat s tím, že dítě bude potřebovat na změnu čas, aby se zadaptovalo, přizpůsobilo nové situaci. To může trvat několik dnů či týdnů, u citlivějších dětí třeba i v řádu několika měsíců. Dítěti pomůžeme také tím, když budeme dodržovat denní režim, můžeme do struktury dne zařadit např. každovečerní rituály, ať už to bude čtení pohádky nebo povídání si o tom, co dítě ten den prožilo. Měli bychom rovněž dávat pozor na to, abychom dítě příliš nezahltily množstvím kroužků a volnočasových aktivit. Zde více než kdy jindy platí pořekadlo, že „méně je více“. Pokud například dítě v první třídě bude mít pouze jeden kroužek týdně nebo dokonce vůbec žádný, a volný čas po škole bude trávit společnými aktivitami s rodičem či rodiči, může to pomoci lépe a klidněji vplout do nové životní etapy.
Co můžeme první dny, týdny školní docházky čekat? K čemu máme být citliví, ostražití?
Jak jsme již mluvily o adaptaci či přizpůsobení se, zvyknutí si na novou situaci, v rámci ní může být dítě více unavené, rozmrzelé, plačtivé, úzkostné nebo také hněvající se až agresivní. Může být najednou více citlivé na další změny, které během týdne nastávají, např. víkendové odjezdy na chatu. Některé děti jdou ve stresu do regrese čili se začnou chovat mladší, než ve skutečnosti jsou, mohou mít najednou problém se sami obléct nebo najíst, i když to předtím již běžně zvládaly. Také se mohou objevit problémy se spánkem, kdy bude dítě obtížně usínat, budit se v průběhu noci, může mít ráno problémy se vstáváním. Může se objevit i nechutenství nebo problémy s jídlem jako takové. U některých dětí se ze stresu z nové situace objevují také různé psychosomatické obtíže, velmi často to bývají stížnosti na bolesti bříška nebo hlavy, které však nemají objektivní tělesnou příčinu. Může se vyskytnout také ekzém nebo třeba potíže s vyprazdňováním, jako je průjem či zácpa. To je vždy důležité konzultovat s pediatrem.
My rodiče můžeme našim dětem pomoci tím, že budeme tyto signály značící stres a přetížení jednak registrovat, a také na ně vhodně reagovat.
Jak vypadá taková vhodná reakce?
Měli bychom se pokusit dítěti ulevit, nevyvíjet na něj ještě další tlak svými požadavky. Když přejde dítě do regrese, tak jej opečovávat, klidně znovu začít krmit či oblékat. Zkrátka být tu pro dítě v roli pečujícího laskavého rodiče, který je pro dítě oporou. Pokud máme pocit, že nic nepomáhá a nezabírá, je dobré se nebát říci si o odbornou pomoc, což nemusí být hned psychoterapie, ale pouze třeba poradenství, kdy nám zkušený sociální pracovník, psycholog či terapeut pracující v oblasti NRP může poradit, jak dál.
Co když dítě v předchozích letech mělo ve škole problémy a do školy se vůbec netěší?
V takovém případě je dobré zaměřit se na to, co dítě ve škole přeci jenom alespoň trochu bavilo a těšilo, i kdyby to měly být maličkosti. Také je dobré vědět, co byly v minulosti spouštěče toho, proč mělo dítě ve škole problémy, nebo proč se do ní netěšilo. Pokud to jenom trochu jde, tak tyto spouštěče zkusit eliminovat. Když například víme, že dítě mělo často poznámky, že si zapomíná a nenosí školní pomůcky, je dobré v tom dítě podpořit a pomoci mu třeba prostřednictvím každodenní kontroly s tím, aby mělo všechny věci v pořádku nachystané. Nebo když víme, že naše dítě má stres a hrůzu z ústního zkoušení, což se mimochodem u dětí v NRP objevuje často, může pomoci, když se nám podaří s učitelem třeba i ve spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou vyjednat dítěti výjimku z ústního zkoušení, které bude nahrazeno písemnými testy.
Jak o tom, že je dítě v náhradní rodině a má specifické potřeby mluvit s učiteli?
Já osobně ze své praxe a zkušeností klientů doporučuji mluvit s učiteli o tom, že dítě je v náhradní rodinné péči, a že s tím souvisí i jeho určité specifické potřeby. Aby učitel porozuměl tomu, proč naše dítě některé věci hůře zvládá a mohl ho v nich podpořit. Jinak se bohužel setkáváním třeba s tím, že když učitel nerozumí tomu, kde jsou příčiny chování dítěte, může ho považovat za líné, rozmazlené nebo hyperaktivní.
Co když máme doma prvňáčka? Máme ve škole ihned od začátku roku komunikovat to, že je to dítě vyrůstající v náhradní rodině? Pokud ano, co máme po učitelích vlastně chtít, co jim říkat?
I u prvňáčků se mi z praxe jeví jako lepší říct učitelům hned na začátku školní docházky, že se jedná o dítě vyrůstající v náhradní rodinné péči a že má určitá svoje specifika. Velká změna však nečeká pouze prvňáčky nastupující do první třídy, ale také děti, které jdou na druhý stupeň základní školy, anebo které nastupují do prvního ročníku střední školy. Také u nich bychom měli být více ostražití a věnovat dostatek pozornosti tomu, jak se jim přechod na náročnější stupeň studia daří a zda náhodou nepotřebují více naší péče a pozornosti. Rovněž je vhodné i u těchto dětí komunikovat otevřeně se školou a učiteli. Nejde o to, aby učitelé dítě litovali a ve všem mu dělali ústupky. Jde spíš o šanci pochopit, proč to zrovna tohle dítě může mít v některých oblastech trochu jiné, proč je pro něj například náročnější zvládat konflikty se spolužáky, proč někdy nevydrží sedět tiše a klidně celou vyučovací hodinu v lavici, nebo v čem by mu mohlo být prospěšné, pokud je ve třídě asistent pedagoga, a mohl by se věnovat i našemu dítěti.
Rovněž se ukazuje jako funkční, když se rodič domluví s učitelem, případně dalšími osobami (např. školním psychologem) na užší spolupráci, aby bylo možné včas zachytit obtíže, které se u našeho dítěte mohou objevit. Taková spolupráce může být například formou krátkého informativního telefonátu či emailu jednou týdně apod. Většina učitelů chce dětem porozumět a umět jim v případě potřeby pomoci, jen si někdy nevědí u našich dětí rady, jak vlastně na to, proto je dobré s učiteli spolupracovat tak, aby to bylo dobré a přínosné pro naše děti.
