Tímto článkem bych ráda navázala na předchozí s názvem „Terapeutické rodičovství pomáhá náhradním rodičům i dětem, aby jim spolu bylo hezky„. Dnes už se spolu s Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci a pěstounské péči věnuje mnoho let, podíváme na pět důležitých principů, ze kterých se terapeutické rodičovství skládá.
Píšu pět principů terapeutického rodičovství, ale ony jsou vlastně čtyři?
Ano, pátým principem terapeutického rodičovství je láska. Ta je úplně základní, a pokud ve vztahu chybí, tak vlastně ty další principy nedávají smysl. Časem přestala být tedy jako pátý princip terapeutického rodičovství uváděna.
Takže prvním principem terapeutického rodičovství je hravost (playfulness). Co je hravost si představit dokážu, ale jak je to myšleno v terapeutickém rodičovství konkrétně?
Jde o to, aby v celé rodinné atmosféře převládala jakási hravost ve vztahu rodič–dítě. Dítě by mělo zažívat, že rodič je s ním rád, baví ho to, užívá si to. Představ si třeba klasickou situaci, kdy se třeba dítě nechce oblékat. Místo klasického hudrování, aby se už konečně obléklo, to zkusíš třeba takto: “Pojď, jdeme se oblékat, dáme závod, ano? Kdo bude první ty, nebo já?” Nebo: „Jéé, ty máš v ruce autíčko, tak schválně, jsem zvědavá, jestli to autíčko proleze rukávem. Prolezlo, myslíš, že když ho dáš do druhé ruky, že taky projde rukávem?“
A to už je ta hravost, která je terapeutickým rodičovstvím myšlena.
Aha a co když nejsem moc hravý rodič? Nejde mi takové věc tak nějak od srdce?
Na to existuje několik úžasných inspirativní her, kterými můžeš začít. A když ti to pak přejde do krve, můžeš začít vymýšlet vlastní hry a pomalu se hravost začne vkrádat i do dalších aktivit. Hravosti se dá naučit, chce to ale mít dost času s dítětem, nepospíchat, ale užívat si ten čas.
Jak si takové hry mám představit?
Třeba taková jedna krásná hra se jmenuje “Hokejové utkání s vatovým tamponem”. Ta se hraje tak, že se položíte s dítětem na zem na břicho proti sobě. Nebo si proti sobě na zem sednete a mezi sebe položte polštář, který bude symbolizovat hřiště.
Vložíte na hřiště míč (vatový tampon) a pokoušíte se dát druhému gól (foukáním se snažíte zasáhnout tělo dítěte, zatímco dítě bude foukat „proti“ vám a bude se snažit zasáhnout vás).
To je krásná hra, tu jsem třeba vůbec neznala! Ale říkala jsi, že většinu takových her vlastně známe z dětství, jen je musíme “oprášit”?
Přesně! To je třeba staré známé “Stavění komínu rukama”, to určitě znáš! Dospělí s dítětem kladou střídavě ruce na sebe a staví „komín“. V terapeutickém rodičovství se třeba používá i varianta této hry, že si ruce namažeme krémem, aby lépe klouzaly. Mazání krémem pak vnáší do hry i prvek láskyplné péče.
Nebo tuhle taky určitě znáš! Jmenuje se “Třínohá procházka”. Dospělý a dítě se postaví vedle sebe a svážou k sobě sousední nohy, tedy nyní nemají nohy čtyři, ale tři, protože vnitřní/sousedící nohy jsou k sobě svázány a tvoří nohu jednu. Aby při chůzi nespadli, musí se vzít okolo ramen. Dospělý pak pokyny řídí společný pohyb: „Teď jdeme doprava!“, „Teď jdeme doleva!“
Ano, tyhle hry znám dobře ze svého dětství, ale říkala jsi, že v terapeutickém rodičovství je třeba dbát při těchto hrách na formu jejich provedení?
Ano, je moc důležité, aby tyhle hry byly příjemné rodiči i dítěti. Aby společně zažívali radost! Také je hodně důležité udržování očního kontaktu. Ono se to nezdá, ale právě ty naše zraněné děti mají tendenci očima uhýbat a vlastně se před dospělým uzavírat do sebe. Pro rozvoj očního kontaktu a pro celkové uvolnění vztahu rodič a dítě jsou tyhle hry skvělé.
Co je hravost, tedy myslím chápu dokonale. Dalším principem terapeutického rodičovství je přijetí (acceptance). O přijetí by se asi dalo hodně dlouho mluvit. Je možné rozvést, přiblížit zcela konkrétně (příkladem) jak je tento princip pojat, myšlen v terapeutickém rodičovství?
Miluju a přijímám dítě vždy takové, jaké je. Ať zlobí, nezlobí, ať je příjemné nebo nepříjemné. I když před chvílí něco provedlo, co mě strašně moc naštvalo. Dítě potřebuje denně zažívat, že vztah rodiče k němu není závislý na tom, zda je hodné nebo zlobivé, rodič ho má rád stále.
Nikdy dítěti neodpírám vztah. V naší společnosti je běžné sdělení: “Naštval jsi mě, protože jsi provedl to a to, běž pryč, takové zlé dítě nechci”. Přijatým dětem tato sdělení ubližují. Vnímají se jako špatné a tato slova je v tom jen utvrzují.
Rodič se potřebuje naučit oddělovat čin, který dítě udělalo, od samotného dítěte. Čin je špatný, ale dítě ne. A rodič má za úkol pomoci dítěti rozeznávat, co je správné a co špatné. Například dítě rozbije sousedovi okno. Ano, to, že ho rozbilo, je špatné, musíme to s dítětem probrat, pomoct mu nést důsledek jeho činu. Ale dítě jako takové špatné není. Takže když se pak dítě přijde přitulit, máme pro něj otevřenou láskyplnou náruč. To je terapeutické rodičovství.
Dalším principem terapeutického rodičovství je zvědavost (curiosity). Co je zvědavost, vím, ale jak je to myšleno v terapeutickém rodičovství? Jednou jsi mi říkala, že to je trochu takové, jako bych si hrála na detektiva…
Trochu se to tak opravdu může zdát. Děti nedokáží většinou vysvětlit, jak se cítí, co přesně prožívají. Takže, když dítě dělá něco, čemu nerozumíme, je třeba pátrat po příčině. Třeba dítě v určité situaci strašně zlobí. Místo toho, abychom se na něj zlobili, snažíme se přijít na to, co se děje a proč.
Jednou jsi mi k tomuhle vyprávěla velmi silný a zajímavý příběh o něčem, čeho se my adoptivní rodiče vlastně strašně moc bojíme…
Myslíš o tom, že naše děti začnou krást? Že se i přes naši „úžasnou a dokonalou“ výchovu projeví ty „špatné geny“?
Ano, tenhle příběh. Jenže je to všechno úplně jinak viď?
Právě. Jeden můj známý adoptivní tatínek mi vyprávěl příběh, který se mu stal s jeho dvěma dětmi. Na jedné rodinné návštěvě tyto děti ukradly nějaké cennosti. Příbuzní naštvaní, tatínek se cítil nejdřív hrozně mizerně. Pak ale zapojil zvědavost a začal pátrat po tom, co se těm dvěma dětem v hlavičkách vlastně dělo?
To, co zjistil, bylo moc zajímavé! Několik dní předtím děti totiž vyslechly (omylem) rozhovor rodičů o tom, že jim na něco chybí peníze. Jenže děti to pochopily samozřejmě tak, že rodina je úplně bez peněz, a začaly se obávat, co bude. Takže když jeli na návštěvu a příbuzný jim ukazoval cennosti, které má, děti se rozhodly, že rodičům pomůžou. Řekly si, že příbuzný ty cennosti určitě nepotřebuje a jejich rodičům by tak moc pomohly.
Děti celou situaci vůbec nevnímaly jako krádež…
To je stejně síla… Jak mohla tahle situace dopadnout, kdyby tatínek neznal terapeutické rodičovství, viď? Tady by tresty a zákazy opravdu nebyly na místě. A hlavně jak moc to mohlo vzájemný vztah pošramotit!
Právě! Tatínek pak dětem vše vysvětlil, uklidnil je, cennosti se vrátily a vše bylo v pořádku..
A posledním principem terapeutického rodičovství je vcítění (empathy). Co je vcítění vím, ale jak je to myšleno v terapeutickém rodičovství?
Představ si ošklivý deštivý den. Jsi doma s dítětem, které se špatně vyspalo a vstalo takzvaně levou nohou. Všechno a všichni jsou špatně. A ty jsi prostě s ním. Naladíš se na jeho pocity. Vnímáš jeho emoce, popisuješ je. Neodmítáš je. Jste v tom spolu. Přijímáš ho i s těmi negativními emocemi. A společně hledáte, co by mohlo pomoci – společné sledování pohádky, kdy dítě je u vás v náručí, pouštění písniček a společné tancování, koupání ve vaně, kde si dítě může hrát a vy jste u něj, a podobě.
To je ale někdy strašně těžké!
Ano, a proto je dobré na sobě jako rodiče pracovat. Abychom dokázali emoce chápat, vnímat a sami se v emocích neztráceli.
Protože dítě od nás také potřebuje, abychom ho uměli z těch emocí dostat ven, pokud už je jich moc.
Moc děkuju za rozhovor! Příště se s Petrou Pávkovou podíváme na jednu velmi zajímavou techniku terapeutického rodičovství s názvem „Miminkování“.
