S Iškou jsem se seznámila na víkendovém setkání dobrovolníků působících v oblasti náhradní rodinné péče. Išce tehdy bylo 16 let a působila na mě velmi mile a trochu stydlivě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Iška sama vyrůstá v pěstounské péči. Přišlo mi to skvělé, protože věřím, že nikdo nemůže pěstounským dětem rozumět lépe, než lidé, kteří sami v pěstounské péči vyrostli. Když jsem na konci setkání zjistila, že Iška svůj život navíc otiskuje do básní, řekla jsem si, že by byla věčná škoda, kdyby tato díla zůstala schovaná v šuplíku. Právě Iščiny básně mohou být pro mnohé lidi zdrojem nejrůznějších podob. Pro děti, které vyrůstají v náhradních rodinách, mohou být zprávou o tom, že v tom nejsou samy. Že někdo další možná prožívá podobné pocity. A že je v pořádku tyto pocity cítit.

Náhradní rodiče si při jejich čtení zase mohou uvědomit, jak velkou roli v životě svých dětí hrají, ale také s čím se jejich děti každý den potýkají a jak se se svými zraněními vyrovnávají. Pro biologické rodiče zase mohou přinášet důležité poselství o tom, že pouto mezi rodičem a dítětem je něco natolik silného, že ho nedokáže zcela přerušit ani sebedelší odloučení. A sociálním pracovníkům mohou dodávat víru v to, že dělají správnou věc, když se ze všech svých sil snaží dostat děti do rodin.

Dnes je Išce 18 let, je to krásná mladá žena, která si toho ve svém mladém životě už hodně prožila. V příštích týdnech postupně zveřejníme pět básní, které Iška napsala. V tomto článku se s námi podělí o svůj životní příběh, ze kterého veškerá její poezie vychází.

Iško, můžeš prosím popsat svoji životní cestu? Svůj příběh, od malička až doteď…

Vyrůstala jsem do pěti let se svými čtyřmi bratry u své mamky. Tátu jsem nikdy nepoznala, nemám ho uvedeného ani v rodném listě. Když mi bylo pět let, musela jsem se svými dvěma mladšími bratříčky přejít do Klokánku, kde jsme společně strávili dva roky, až na půlroční přestávku, kdy si nás mamka vzala dočasně zase k sobě. Já si vlastně ani nic moc ze života před tím, než jsem se dostala do nové rodiny, nepamatuju. Jednu věc vím ale jistě, nebyl to dobrý život. V sedmi letech jsem se i s dvěma nejstaršími bratry dostala do poručnické péče – k rodičům, kteří už měli v péči jednoho adoptovaného syna. Byl to pro mě velký krok. Když si nás mamka s taťkou vzali, získala jsem novou rodinu a naději, že můžu žít jako normální dítě.

Rodiče, kteří si mně vzali, jsou moc hodní a milí. První rok v nové rodině byl skvělý. Ve druhé třídě jsem se ale začala částečným přičiněným nevlastního bráchy měnit, až to dospělo do fáze, kdy jsem skončila v psychiatrické léčebně. Byla jsem tam asi pět týdnů, a když si tam pro mě taťka s bráchama přijeli, aby mně odvezli domů, nechtěla jsem odtamtud odejít. A od té doby jsem asi trošku jiná. Nikdy jsem nebyla moc oblíbená, takže tím to bylo taky docela složité. Udělala jsem spoustu chyb, hloupostí a průšvihů, kterých lituji. Naši mě ale vždy ve všem podpořili a společně jsme to vždy zvládli a ustáli. Úspěšně jsem skončila základku a teď jsem na střední škole.

To muselo být mnohdy velmi těžké. Jaké to pro tebe bylo, vyrůstat v pěstounské péči?

Já nemám moc srovnání, protože si toho z doby, kdy jsem vyrůstala u biologické mámy, moc nepamatuju. Ale myslím, že to vcelku stejné jako když vyrůstáš v normální rodině, jenom na tebe dohlíží více sociální pracovnice. Alespoň já to tak vnímám.

Jak na svou biologickou mamku vzpomínáš? Viděly jste se od té doby, co jsi u vašich?

Ano viděla jsem se s ní, ale jen jednou a potom už se neobjevila. Teď nikdo neví kde je. Občas na ni myslím. Někdy si o ní povídám i s rodiči. Napsala jsem jí i jednu ze svých básniček, pro mě asi tu úplně nejdůležitější. Sama se smiřuju s tím, že na ni prostě už nemůžu být naštvaná a že je důležité, abych ji odpustila, že se na ni nezlobím. Ale vím, že bych nebyla schopna jí to říct do očí.

To proto jsi začala psát básničky?

No já ani nevím… Prostě jsem začala psát, když jsem byla smutná nebo osamělá. Pomáhá mi to tyhle pocity ze sebe dostat a nějak si je zpracovat. Začala jsem s tím asi před rokem, to jsem byla v prvním ročníku na střední škole.

A jakou školu studuješ, Iško?

Chodím do školy v Moravské Třebové – sociální činnost. Až udělám maturitu, chtěla bych jít na vysokou školu a na obor Speciální pedagogika a psychologie. V budoucnu bych potom chtěla buď pracovat jako logopedka nebo pracovat s lidmi, kteří mluví znakovou řečí (to se pomalu učím, něco už trošku umím).

To je super, že máš takové krásné cíle! Myslíš, že tě tvůj život navedl k tomu, že chceš pomáhat lidem?

Ano. Určitě je to do značné míry tím, že můj život nebyl jednoduchý, naopak byl pro mě samotnou někdy dost děsivý. I proto jsem se rozhodla pomáhat ostatním lidem, kteří v životě neměli moc štěstí.

A co dělá šťastnou tebe? Co ráda děláš?

Můj největší koníček jsou knihy. Miluju čtení, čtu už od doby kdy jsem se to naučila. Knihy jsou moji největší přátelé. Také ráda kreslím, zpívám (i když falešně☺) a taky ráda koukám na filmy. No a taky zbožňuji spánek (jsem schopná usnout kdekoliv a jakkoliv☺).