Vím, že pro některé děti dostávají adoptivní rodiče od personálu v porodnici, ústavu nebo od přechodných pěstounů speciální kufřík. Ten je většinou plný úžasných věcí a moc rodičům pomáhá s otevřením tématu historie dítěte…

Rozhodně všem osvojitelům doporučuji, aby shromažďovali dítěti všechny drobnosti, které mu mohou pomoci v přijetí jeho příběhu – pásek z ručičky z porodnice, první dudlíček apod. K tomu vznikl projekt Život v kufříku, který právě pomáhá, aby děti tyto drobné předměty měly zachované od prvních dnů. První věci do takového kufříku může vložit původní rodina, sestřičky v porodnici, přechodní pěstouni a pak i osvojitelé. Více viz: https://www.youtube.com/watch?v=eR5ps_42M1Ihttps://www.emimino.cz/clanky/projekt-zivot-v-kufriku-pomaha-opustenym-detem/

Mají děti dostat všechny informace hned od začátku?

Myslím, že toto je dost individuální. Důležité je, aby se stále všichni cítili bezpečně. Připadalo mi důležité, aby děti dostaly informace bezpečně, mohly je hned probrat s námi, nehledaly si to samy. Proto když byly větší, vstoupili jsme ještě do užší spolupráce s odborníky. Pomohli nám dozjistit informace, které zrovna děti zajímaly. Nejdříve jsem se toho hodně bála. Ale moc mi pomohlo ujištění, že nás nikdo nepředběhne, že si každý krok odsouhlasíme. Překvapivě právě tímto ujištěním opadl téměř úplně můj strach a najednou jsem byla otevřená celkem všemu.

Jak si mám lépe představit, co to to „bezpečí pro všechny“ v rámci tohoto procesu přesně znamená?

Myslím, že osvojitel potřebuje mít možnost si celý tento proces řídit tak, aby tato témata zvládl sám zpracovat. Teprve potom to může dobře zpracovávat s dětmi. My jsme dětem nedali zpočátku všechny informace. Myslím, že dneska se nedá uhlídat, aby dítě nezjistilo informace např. ze sociálních sítí. Na to stačí znát jméno a příjmení. Proto jsme se snažili reagovat v každém období na to, co děti potřebovaly. Zpočátku tedy od nás nedostaly informaci o příjmení rodičů, ale spíše informace o jejich příběhu, v rámci kterého potřebovaly hlavně vědět, jak se dostaly k nám. Pak potřebovaly ujistit, že máme pořád radost z rozhodnutí si je osvojit, že toho v žádném ohledu nelitujeme. Pak chtěly vědět, jak rodiče vypadali nebo vypadají. A hlavně si potřebovaly ujasnit otázku, proč se o ně nepostarali, proč šly děti do osvojení. Pak zase chtěly zjistit přesnou hodinu narození. Teprve daleko později začaly zvažovat, zda by se s nimi chtěly potkat. Zatím na to ale nedošlo.

Musím říct, že mě samotnou překvapilo, že každé dítě reaguje na vyprávění svého příběhu jiným způsobem. Máš s tím podobnou zkušenost?

Mám stejnou zkušenost. Každé z našich dětí přijímalo informace jinak, každé se cítilo jinak. U dětí může nastat uvolnění, když informace dostanou. Ale také to v nich může vyvolat tenzi. Teď jsem si ale uvědomila, že stejným procesem procházím i já. V jednu dobu dokážu ocenit přínosy mých rodičů nebo sourozenců a jindy se na ně trochu zlobím, že některé věci nedělali nebo nedělají jinak.

Poradíš nám třeba nějaké konkrétní věty, jak o adopci mluvit s těmi úplně nejmenšími?

Např. “Moc jsme se s tatínkem těšili na miminko, ale to pořád nepřicházelo. Jinde zas byla maminka, která měla miminko, ale nemohla se o něj postarat, a tak hledala cestu, jak dítěti najít rodinu, která by se o něj mohla postarat, protože neměla kde bydlet, byla na to sama, sotva zvládala postarat se o sebe. A tak na úřadě spojili tyto dva příběhy. Když nám zavolali, byl to nejšťastnější den našeho života. Když jsme tě poprvé viděli, byl/a jsi úžasné miminko, hned jsme se do tebe zamilovali. Koukal/a jsi na nás zvědavýma očima (a připojí další podrobnosti z prvních dnů).”

Také může být adoptivní maminka kreativní a vymyslet nějakou pohádku, kterou začne dítku vyprávět před spaním… My jednu měli, ale zjišťuji, že už ji asi nepotřebujeme.

My jsme jako pohádku používali podobný příběh, který jsem popsala výše. Děti hlavně chtěly slyšet, jak jsme byli nadšení, když jsme je viděli, jak byly úžasné. A pak jsem dětem dělala velmi pečlivě alba. To byla další brána k tomuto tématu. Vyprávěli jsme si o prvních dnech s nimi nad fotkami, kde je vidět i další naše blízké osoby, u nichž jsou děti v náruči. Občas jsme využívali známých příběhů a pohádek, protože téma dítěte, které vyrůstá u někoho jiného, než u původní maminky, je v pohádkách překvapivě časté: Budulínek, Sněhurka, Popelka, Smolíček Pacholíček, Harry Potter, Hledá se Dory a spousta dalších. Tím jsme dětem ukazovali, že se to prostě občas stává a že není za co se stydět nebo proč o sobě kvůli tomu pochybovat.

To máš pravdu, téma dětí vyrůstající v náhradní rodině najdeme v mnoha pohádkách. Jen někde je uchopeno lépe a jinde to není úplně ono. Také z vlastní zkušenosti vím, že reakce dětí na takové pohádky můžou být dost různé.

Takové pohádky jsou fajn. Jen jsem u nich nemohla děti nechávat samotné. Sledovali jsme takové příběhy vždycky společně. Bylo zajímavé je při tom mít třeba na klíně a cítit, jak jim různě pracuje napětí a uvolnění svalů. A pak jsme na to mohli dobře navázat.

Z vlastních zkušeností vím, že nestačídítěti o adopci jen jednou říct a je po starostech. Je potřeba to téma přirozeně opakovaně otevírat jak dítě roste a mění se jeho náhled na situaci. Je třeba přidávat další podrobnosti, pokud je víme. Je potřeba mnohem víc.

To je pravda. I když už jsou naše děti velké, pořád to je téma, kterého se nějak dotýkáme. Stačila návštěva nového lékaře. Vždycky se ptali na moji zdravotní anamnézu a já musela vysvětlovat, že to asi nebude tak podstatné a sdělovala jsem, že jsou děti osvojené. Když jedna z našich dcer začala randit, ptala se mě, jestli to má tomu klukovi říct, že je osvojená. V tu chvíli jsem věděla, že jí nesmím dát odpověď, že si ji musí najít ona sama. Ale byla jsem s ní a jen jí kladla otázky: „Čeho se bojíš, kdybys mu to řekla? Proč myslíš, že bys mu to měla říkat? Bojíš se, že by se mohl naštvat, kdyby se to dozvěděl až později?“ Sama si tak přišla na řešení. Ale neskončí to ani v budoucnu. Až budou mít svoje vztahy, budovat svoje domácnosti, zakládat svoje rodiny, pořád se nám to téma bude objevovat. A my ho budeme s láskou pomáhat dětem přijmout.

Na závěr jsem se tě chtěla, Alžběto, zeptat, jestli slavíte doma přivezeniny? A jaký máš na tento zvyk názor?

Měli jsme to v plánu, ale pak se nám to nedařilo úplně pokaždé. Až když děti začaly chodit do školy, měli jsme takové pravidlo, že na narozeniny do školy nemusí. A tak se ony samy začaly ptát, jestli by to nemohlo platit i na přivezeniny. Dneska to je tak, že v ten den napíšu nějakou hezkou zprávu „oslavenci“ na mobil, např. „Dneska je to 15 let, co jsme si tě přivezli. Jsem šťastná, že můžeme být spolu. Je to to nejlepší, co se mi v životě stalo.“

První díl rozhovoru najdete zde: https://dobrarodina.cz/2020/09/jako-o-osvojeni-mluvit-s-prijatymi.html