Jak se v době karanténních opatření řešily situace, kdy byly děti u přechodných pěstounů už v procesu předávání do náhradních rodin (osvojitelských, dlouhodobých pěstounů)?

Snažili jsme se o to, aby co nejrychleji došlo k předání dětí do náhradních rodin. Musím říct, že máme v naprosté většině případů velmi osvícené pěstouny na přechodnou dobu. Jsou to opravdu úžasní lidé, takže oni se nebránili různým alternativám řešení. Nebylo výjimkou, že s dětmi po předání udržovali kontakt ve formě videohovorů, skypů – prostě všeho možného, tak, aby to dobře fungovalo. Samozřejmě je to individuální, ale ve všech případech se nám, myslím, dobře podařilo zrychlit ten proces předání. Je to krátká doba na nějaké hodnocení, ale zatím se zdá, že vše proběhlo dobře. Zkrátka nám všem nezbylo, než se nouzovému stavu přizpůsobit.

Hodně to také bylo o doprovázejících organizacích, které také odvedly velký kus práce. Naslouchali jsme jim a zároveň i pěstounům a osvojitelům. Vnímali jsme, jak to kdo cítí, a musím říci, že v žádné chvíli jsme se nedostali do sporu nebo konfliktu.

Rozumím. Pak tu byly děti umístěné u přechodných pěstounů, které ale novou rodinu ještě vybranou neměly, nebo předávání ještě nezačalo. Vnímala jsem, že přechodní pěstouni i budoucí adoptivní rodiče v tuto dobu hodně řešili, že tyto děti „zamrzly“ u přechodných pěstounů.

Nás také mrzí, že se trochu zpomalil nebo zbrzdil proces předávání dětí z pěstounské péče na přechodnou dobu do rodin, ale my to chápeme tak, že to bylo nezbytné pro ochranu zdraví nebo života těch děťátek. Takže k tomu takto přistupujeme. Jinak se nám ale dařilo například předávat děti přímo z porodnic, zde k žádnému zpomalení naopak vůbec nedocházelo.

Myslíte budoucím osvojitelům?

Ano, ačkoliv to bylo vždy velmi specifické, mnohdy velmi observatorní. V Praze si šetříme pěstouny na přechodnou dobu. A je-li možnost umístit miminko přímo do finální rodiny, této možnosti vždy využíváme. Je tak poměrně běžné, že budoucí osvojitelé přebírají např. čtyř denní miminko přímo z porodnice. V této oblasti se nám v době koronavirové naopak velmi dařilo a mnoho věcí se povedlo.

Přemýšlím, jak moc dobrodružné a vlastně asi úplně jedinečné muselo pro budoucí osvojitele být přebírání miminka z porodnice právě v této době?

Ano, bylo to vždy velmi jedinečné. A jak říkáte, mnohdy i dobrodružné. Už třeba v tom ohledu, že každá nemocnice měla svá specifická pravidla, např. co se týče požadavků na otestování klientů na koronavirus apod. My máme naštěstí velmi vstřícné osvojitele, kteří jsou ochotni do tohoto rizika jít. Musím říct o jednom konkrétním příběhu, kde jsem před osvojiteli opravdu smekala. Byli to prvoosvojitelé, kteří v době karantény přebírali miminko z porodnice a oni za den a půl zvládli vše potřebné nakoupit a sehnat. V době, kdy byly všechny obchody zavřené a doručování spíše nefungovalo než fungovalo.

Což v době karantény, kdy byly zavřené všechny obchody s oblečením a další zbožím musel být pořádný oříšek!

Právě. Ale když klient chce, všechno jde.

A co děti, které bylo třeba nově umístit k přechodným pěstounům např. z důvodu nevyhovujících nebo ohrožujících podmínek ve stávající rodině, nebo třeba nově narozené děti z porodnic?

My jsme na začátku hodně řešili obavy přechodných pěstounů, protože někteří pěstouni naznačovali, že by v tuto dobu nechtěli přebírat děti. To byly naprosto legitimní obavy. Někteří pěstouni například sdílí domácnost s nějakým seniorem, navíc děti, které jdou do pěstounské péče na přechodnou dobu, pochází mnohdy z velmi rizikového prostředí. Takže jsme řešili i tyto obavy. Jak to celé vyřešit? Vyhodnocovali jsme, co důvodná obava je, co důvodná obava není atd. Pěstounství na přechodnou dobu chápeme jako krizový institut, a proto jsme nechtěli přijmout myšlenku, že by nám PPPD v době koronaviru nefungovala.

To muselo být náročné. Co vám pomohlo to celé sladit?

Hodně nám pomohlo Ministerstvo práce a sociálních věcí, se kterým jsme došli ke konsensu, kdy se to celé nastavilo tak, abychom byli v souladu.

Také nám ještě hodně pomohlo působit na přechodné pěstouny z pozice jejich zdroje, konkrétně přes paní Hláskovou. A bylo to právě o tom, že my máme velmi kvalitně nastavenou komunikaci. Takže když nám paní Hlásková sdělovala ty konkrétní obavy přechodných pěstounů, komunikovali jsme i my náš postoj a jak konkrétně budeme postupovat při umisťování těch dětí. Paní Hlásková pak tuto informaci ze své pozice autority nejzkušenější pěstounky v České republice předala pěstounům na přechodnou dobu. Přestože jsme se v začátku názorově lišili, vzájemně jsme vyslechli svoje argumenty a došli jsme ke shodě, protože nám všem jde přeci o jednu společnou věc.

S žádným pěstounem jsme tak nemuseli řešit situaci, že by nechtěl převzít nějaké děťátko do péče z důvodu obav z nakažení nemocí Covid-19. Vždy vše bylo na vzájemné dohodě a ve vzájemném souladu. Rozhodně se nestalo, že by v Praze nějaké dítě skončilo v dětském centru pouze proto, že byl vyhlášen nouzový stav. Pro to jsme udělali všechno.

To je úžasné slyšet. Jsem ráda, že se toto podařilo. Já ale vím, že se podařila ještě jedna úžasná věc. Během karantény nemusely být ve Vašem kraji zastaveny přípravy budoucích náhradních rodičů (tak, jak se to stalo jinde v republice) a mohly dále pokračovat online.

Ano, my jsme to celé koncipovali jako možnost, jako nabídku. Nešlo o povinnost takto a v této formě ty přípravy absolvovat. Každý klient dostal na výběr, zda chce pokračovat v přípravách v online formě, nebo chce počkat a absolvovat vše osobně v době po karanténě, až to bude možné. Musím říci, že většina klientů do toho šla a máme od nich velmi pozitivní zpětné vazby.

Byla velká výhoda, že jsme k té online přípravě došli až v průběhu přípravy, kdy lidé už měli některá osobní setkání za sebou, takže to nebylo úplně o tom, že by celá ta příprava probíhala online. My hodnotíme pozitivně to, že nám přípravné kurzy nestagnují a pokud prostě chce být někdo zařazen, nebo my chceme, aby byl rychle zařazen, tak nám přípravy běží. Jsme za to rádi. Samozřejmě to má nějaká specifika, ale já jsem si říkala, že i kdyby nám tato situace ukázala, že je to slepá cesta, tak je dobré to vědět.

Tak si říkám, ve kterých oblastech vám vlastně karanténa nejvíce komplikovala práci?

Asi technickou nepřipraveností magistrátní techniky a pak zažitým mýtem, že home office je benefit.

Tak o tom, že home office není tak úplně benefit, jako dvojnásobná máma něco tuším…

Já, než jsem měla dítě, tak jsem si home office představovala tak, že budu mít notebook na stole, budu mít upravenou manikúru, vonící kávu a vedle si bude klidně a spořádaně hrát moje roztomilé batole. Opravdu jsem si to takhle představovala…

Ale ono to asi úplně přesně takhle nakonec neprobíhalo…

Právě, pro mě v podstatě home office znamená práci v noci, kdy přes den udělám opravdu jen to nejnutnější, ale pak, když jde dítě spát, tak řeším to, co nestihnu přes den. V tomhle to pro mě bylo opravdu velké rozčarování. Celkově jsem se to celé musela naučit nějak skloubit, protože jsem měla pocit, že nemůžu dobře zvládnout ani tu práci, když v ní nejsem těch x hodin. Zároveň jsem měla pocit, že nejsem dostatečně dobrá maminka, když třeba zrovna potřebuju například vyřídit urgentní email a dítě „kňučí“, protože vyžaduje moji pozornost. Takže to slaďování bylo velmi náročné.

Co vám naopak pomáhalo a pomáhá, aby mohla oblast péče o ohrožené děti fungovat tak, jak je potřeba?

Na Magistrátu hlavního města Prahy mám opravdu skvělý tým, který, myslím, zafungoval a pomohl v této situaci nejvíc. Kolegové jsou zvyklí spolu intenzivně komunikovat, jsou zvyklí i pracovat v nestandardní denní či noční dobu. Zároveň nám velmi pomohla ochota a spolupráce městských částí. I zde se odrazily kvalitní vztahy, které s městskými částmi máme dlouhodobě nastavené. A pak samozřejmě i odvaha, rychlost a inovace některých neziskových organizací, které se opravdu rychle přizpůsobily situaci.

Je něco, co Vám udělalo v tomto období radost?

Vzájemná solidarita a tolerance mezi lidmi. A pak také vstřícnost zaměstnavatele ke slaďování profesního a rodinného života. To mě opravdu potěšilo a jsem za to svému zaměstnavateli velmi vděčná.

A na závěr mě zajímá, jestli jste v tomto náročném období zažila něco, co Vás rozesmálo?

K tomu mě napadá jeden krásný soukromý zážitek. Byla jsem s naší kočkou u veterináře a byl tam se mnou i můj malý syn. My teď hodně koukáme na pohádku „Krteček a medicína“, takže vše naštěstí proběhlo v pohodě, kromě toho, že veterináři udělil několik cenných rad. Když jsme pak odcházeli z ordinace s kočkou v přepravce, čekalo v čekárně několik psích pacientů. Byl tam i takový malinkatý pejsek a měl košík. Můj syn se zastavil a říká: „Koukej mami, ten pejsek má roušku.“