Pro rozhodnutí vzít si do péče dítě, které není biologicky naše, má každý rozličné důvody. Ale jistě se nejedná o rozhodnutí přes noc a i následovné kroky tento proces prodlužují a znesnadňují. V momentě, kdy se k tomuto kroku odhodláme, vstupujeme do neznámých vod a jsou zde různí lidé, kteří nám na této cestě pomáhají. Ale kdo vám pomůže když „vašemu“ dítěti nerozumíte? Když není lehké najít k němu cestu nebo se s ním propojit? Jak dlouho to může trvat? A změní se to vůbec někdy?
Tyto otázky si mnoho z vás může pokládat a klade si je i spousta biologických rodičů. Vztah rodič – dítě je sice vztah biologický, ale stejně složitý, jako jakýkoli jiný. Musíme druhému porozumět, abychom mohli navázat hluboký vztah, musíme si vzájemně věřit a respektovat se. Ovšem v tomto vztahu jste vy ten dospělý a máte tak složitější úkol. Postarat se o to napojení, usilovně na něm pracovat a budovat ho. A to někdy i donekonečna. Ale proč?
Než se dítě narodí, je na biologickou matku napojeno po dobu 9 měsíců, chtě nechtě si s ní tvoří vazbu a vztah. Dítě je tak naprogramováno přírodou a měla by být i matka. Jenže situace není vždy tak jednoduchá a u dospělého člověka hraje roli i spousta dalších faktorů. Dítě ovšem funguje jen tak, jak mu to nastavila příroda, prozatím. V těchto 9 měsících se z malé buňky stává člověk, ale i dítě závislé na někom dalším aby přežilo. Již v děloze se dítěti vyvíjí čich, aby hned po narození navázalo vztah s matkou a zapamatovalo si její vůni. Již od brzkých měsíců těhotenství poslouchá zvuk matčina hlasu a ten mu po narození poskytuje komfort. To vše a mnohem víc nastavila příroda proto, aby dítě přežilo a cítilo se v bezpečí. Bohužel všichni dobře víme, že ne vždy to dopadne tak jak příroda zamýšlela.
Z různých důvodů se o miminko nemůže starat biologická maminka a ani nejbližší rodina. Tehdy přichází ten správný čas pro lidi, kteří se rozhodli dítěti v takovéto situaci poskytnout domov. Pro vás. Otevíráte dveře svých domovů, srdce a náruč.Jste připraveni přijmout jakékoli dítě a dát mu to, co jiní nemohli. Dát dítěti život je jedna věc, dát mu rodinu druhá. Ani jedno mnohdy není lehký úkol a i přes veškerou snahu někdo není schopen toho prvního, a někdo toho druhého.
Rozhodnutí přijmout dítě a poskytnout mu domov, chce velké odhodlání a odvahu. Jste připraveni přijmout dítě s emočním batůžkem, který si nese od svého začátku. A někdy ten batůžek má velkou zátěž i pro dospělého. Může v sobě skrývat hodně nevyřčeného a to pak vyvolává „neadekvátní“ reakce. Složitost tohoto batůžku je v tom, že mnohdy není vidět. Dítě, které odmítne rodič i ve velice útlém věku, si v sobě nese těžké trauma. To se může, ale také nemusí projevit navenek.
Někdy se u dětí v náhradní rodinné péči objevuje odmítavé chování vůči pečující osobě. Jindy to může být potíž s agresivním chováním či neadekvátními projevy vzteku. Dítě může být přecitlivělé, anebo naopak velice vřelé vůči všem. Pro pečující bývají tato opakující se chování náročná a těžko pochopitelná. Často je odlišné chování i překážkou k úplnému napojení, vytvoření vztahu. Abychom mohli něco změnit, je důležité pochopit základy.
Na jednom semináři položila osvojitelka zajímavou otázku: „A jak to vlastně mají ty naše děti? Ty děti, co nežijí se svojí biologickou maminkou, ty, co zažily odmítnutí.“ Právě tato otázka mě donutila přemýšlet a dala vzniknout i tomuto článku.
Zkuste si teď se mnou představit, jaké to vlastně pro dítě je. Představte si svou první velkou lásku. Ale opravdu tu první pravou. Kdy bez toho druhého nemůžete být. Kdy je pro vás ten druhý tím jediným, s kým si přejete žít, ten koho milujete a obdivujete. Vzhlížíte k němu a každá chvíle s ním je vzácná. Je to čistá láska, nezatížená. Nemáte v sobě ani kousek obavy, protože není důvod, vše je tak, jak má být. Toho druhého znáte skrz na skrz.Vzpomenete si ještě, jaké to bylo? A jak jste se cítili? Při první lásce máme ty růžové brýle, vše je dokonalé, krásné. Cítíme se v bezpečí, milovaní. Jsme šťastní vždy, když je ten druhý s námi a když není, je nám smutno. Myslíme na něj a chceme, aby byl šťastný. Prožíváme pocit štěstí, bezpečí a jistoty. Máme pocit, že tohle nemůže nikdy skončit. Ale ono to najednou skončí. Bez vysvětlení.
Přijde pocit beznaděje, bolest, strach z budoucnosti. Co když už nikdy nepotkám někoho, koho budu tak milovat a on mě? Co když se mi tohle stane pokaždé? Jak můžu ještě někomu někdy věřit?
Do každého dalšího vztahu, už budete vstupovat s touto zkušeností, takže daleko opatrněji. Bude vám déle trvat, než druhému uvěříte, než se mu otevřete, svěříte, a než si dovolíte ho milovat. Protože nikdo nechce znovu zažít ty nepříjemné pocity, bojíte se. Často se do sebe uzavřeme nebo reagujeme v očích druhého neadekvátně, protože nám něco v jeho chování připomnělo naše první zklamání a my se bráníme. Vzpomeňte si na váš příběh a na to, jak těžké pro vás bylo, uvěřit někomu dalšímu. Někdo z vás do toho skočil znovu hned po hlavě, někdo jiný se chvíli bál, ale pak uvěřil, protože přišlo něco jiného, krásnějšího. A někdo možná v sobě nese lehkou obavu dodnes.
Každá naše první zkušenost ovlivňuje pohled na ty následující. A u vztahů je tomu bohužel taky tak. Ale dejte si za úkol na té společné vazbě s dítětem pracovat, i když to může být složitější. Ukažte mu, že vztahy jsou různé, a že i přes první špatnou zkušenost existují i druhé lásky, které mu dají pocit bezpečí, jistoty a nikdy neskončí. Usilovně pracujte na napojení každý den skrz doteky, slova a činy. Ukažte mu, že rodina je tvořena lidmi, kteří se podporují a bezpodmínečně milují a že rodina je dar, který jste se rozhodli mu dát.
Snad vám tento příměr pomůže v pochopení toho, proč je vaše dítě i po takové době uzavřené do sebe. Proč máte chvíli pocit, že už je vše v pořádku a ono se pak najednou stáhne do sebe. Proč třeba z ničeho nic pláče nebo se projevuje trochu jinak. Ono mnohdy samo neví proč. Všichni v životě toužíme po hezkých vztazích, kde jsou naše city opětované. Zvláště u dětí čekáme, že nás tím naplní. A skutečně naplní, jen u některých dětí k tomu nedojde hned a musíme na tom více pracovat. Nejde o to dítě zahrnovat dárky nebo být přehnaně hodný. Ale jde o to naslouchat mu, vnímat jeho potřeby, porozumět mu a někdy mu dát i prostor. Mnohdy je tento proces velice náročný a zdlouhavý a než si s dítětem vybudujeme to naše pouto, tak to trvá. Stejně jako zamilovat se.
Tak vás prosím, otvírejte i nadále dveře svým domovů, náruč, ale hlavně srdce svým dětem. Protože uvěřit znovu v to dobré chvíli trvá.
