Rok se s rokem sešel a já mám znovu možnost mluvit s Hanou a Vaškem. O tom co se u nich doma změnilo, jak se holčičky mají a prostě o tom jak se jim to adoptivní rodičovství s dvojčátky žije.
Předchozí rozhovor končil momentem, kdy se z Vás konečně po tom všem stala rodina. Jak první dny probíhaly? Byla na péči o holčičky hned od začátku Hanka sama? Musel jsi Vašku hned do práce?
Vašek: Naštěstí ne, v práci jsem si dopředu domluvil, že budu čerpat otcovskou dovolenou, takže jsme na to od začátku byli dva.
Hanka: Ale já jsem věděla, že ty dva týdny rychle uplynou a pak, už to budu muset většinu dne opravdu s holčičkami zvládnout sama. Chtěla jsem si být jistá, že to bude v pohodě, proto jsme po prvním týdnu s Vaškem udělali dvakrát pokus, kdy Vašek odjel na stejně dlouhou dobu jako by byl v práci, ale byl se mnou v kontaktu, a kdyby se něco dělo mohl do půl hodiny přijet. Psali jsme si, jak to zvládám atd. Zjistila jsem naštěstí, že dobře, takže když se pak Vašek měl vrátit do práce, byla jsem klidnější.
K tomu mě napadá, co na to Vaši zaměstnavatelé? Vyřizování otcovské dovolené (v tu dobu to byla i tak novinka) u adoptovaných dětí mohlo být zajímavé? A co u tebe Hani?
Vašek: Budeš se divit, ale s vyřizováním otcovské dovolené nebyl jediný problém. Ono celkově, já jsem v práci už dopředu avizoval, že budeme adoptovat, takže s tím byli všichni úplně v pohodě.
Hanka: U mě to bylo trochu zajímavější, protože v době, kdy jsme holčičky přebírali, jsem zrovna končila zkušební dobu u nového zaměstnavatele. Vše jsem mu komunikovala, takže jsem se nakonec domluvili tak, že jsme pracovní poměr ukončili dohodou pár dní před tím, než jsme si holčičky dovezli domů. Tam bylo zajímavé to, že ochranná lhůta pro adoptivní maminky, jak jsem zjistila, je pouze týden po skončení pracovního poměru. Znamená to, že kdybych na mateřskou dovolenou nastoupila víc jak 7 dní po ukončení pracovního poměru, tak nemám nárok na čerpání tzv. peněžité pomoci v mateřství-musela bych rovnou žádat o rodičovský příspěvek. Zatím co, kdyby se mi holčičky narodily je tato ochranná lhůta mnohem delší – 180 dní. U nás se naštěstí všechno stihlo, jak mělo, takže jsem nárok na mateřskou měla.
Ano tohle je zajímavé a moc lidí o tom neví, že adoptivní rodiče jsou takto znevýhodněni. Ona i ta délka mateřské dovolené je u adoptivních rodičů kratší. Jak je to vlastně u dvojčat?
Hanka: Pokud by se mi holčičky narodily, tak bych mohla čerpat mateřskou už 6-8 týdnů před porodem a následně ještě 31 týdnů. Tím, že jsou adoptované, tak jsem na mateřskou nastoupila až v den, kdy nám je soud oficiálně svěřil do péče, a od tohoto datumu se počítalo 31 týdnů. Takže je v našem případě mateřská vlastně kratší o těch 6-8 týdnů.
Prostě adoptivní rodiče mají spoustu věcí jinak. Platí to i tady. Napadá mě další otázka, jak dlouho trvalo, než jste začali přijímat první návštěvy? Je mi jasné, že babičky asi byly natěšené přijet se seznámit a pochovat si holčičky co nejdříve?
Vašek: Ano, i my jsme to čekali, proto jsme taky babičky a sourozence prostě všechny dopředu informovali o tom, že se nejdřív potřebujeme sehrát jako rodina. Řekli jsme jim, že až budeme mít pocit, že jsou holky s námi v pohodě, tak se ozveme a rádi je přivítáme na návštěvu. Do té doby jsme prostě jen volali, posílali fotky atd.
Hanka: Tohle bylo fajn, že jsme dopředu věděli informace ze vzdělávacích seminářů pro osvojitele. Byli jsme si díky tomu vědomi toho, jak velká změna to pro holčičky je, a že potřebují čas, aby si zvykly nejdřív na nás, než se budou seznamovat a navazovat další vztahy s babičkami apod.
Vnímali jste, že je ta změna pro holčičky těžká? Vím, že v minulém rozhovoru jsme se bavili o tom, jak holčičky na začátku špatně spaly, ale bylo toho víc?
Hanka: Určitě. Hned mě třeba napadá reakce holčiček na písničku-ukolébavku, kterou jim pouštěla přechodná pěstounka. U nás tohle vůbec nefungovalo. Naopak, jakmile tuhle písničku holčičky uslyšely, tak začaly plakat. Takže jsme jim ji docela rychle přestali pouštět.
Vašek: Taky holčičky reagovaly (pláčem) na pěstounčin hlas v telefonu, když jsme si volali. Bylo vidět, že ho znají.
Vím, že Vaše přechodná pěstounka bydlí dost daleko. Zůstali jste po předání holčiček v kontaktu?
Hanka: My jsme se s Vaškem domluvili, že se budeme snažit jednou za čas pěstounku i s holčičkami navštívit a necháme to dost na holkách, jak dlouho jim ty kontakty budou dávat smysl a budou pro ně užitečné nebo přínosné.
Vašek: Přesně tak, samozřejmě, že si občas napíšeme nebo zavoláme, jak se máme, ale opravdu si myslíme, že by to mělo být především o holčičkách a jejich potřebách.
Pro některé adoptivní rodiče je těžké se po předání vídat s přechodnými pěstouny, jiní adoptivní rodiče s nimi naopak zůstanou v úzkém a přátelském kontaktu. Bývá to hodně různé. Ale myslím, že pokud se to celé řídí potřebami dětí je to to nejlepší nastavení! (více informací o tom, jak je ideální nastavit kontakty mezi osvojitelskou rodinou a pěstouny na přechodnou dobu si můžete přečíst zde)
Takže během toho prvního roku nějaké návštěvy proběhly? Jaké byly?
Hanka: Viděli jsme se dvakrát. Poprvé to bylo, když holčičky slavily své první narozeniny. Tam to bylo takové zvláštní, protože holčičky nedaly vůbec najevo, jestli si pěstounku pamatují nebo ne. Po nějaké chvíli se od ní tedy nechaly chovat atd. Ale nebyli jsme si vůbec jistí, jak to vlastně vnímají.
Vašek: Zajímavé bylo druhé setkání, to už holčičky běhaly-byl jim asi rok a půl. Pěstounka tenkrát přijela a v předsíni rozpřáhla dobrosrdečně náruč s tím, že si myslela, že jí holčičky poběží přivítat. Jenže holky se místo toho běžely schovat do náruče k Hance. Až později po nějaké době, kdy se s pěstounkou holčičky znovu seznámily a otrkaly se, tak se od ní nechaly chovat a tulit.
Z toho mi běží mráz po zádech. Tady je opravdu krásně vidět, jak si děti překlopily vazbu na Vás. Bylo krásně poznat, kdo je pro ně máma a táta.
