Určitě jste někdy viděli film, jehož příběh vás velmi zasáhl. Možná vás někdy i napadlo, že by se stejný příběh mohl stát i vám. „Je to jen film,“ řeknete si, a přestože ve vás jeho příběh nějaký čas může rezonovat, časem na něj zapomenete. Anebo ne. Jako Vanda.

Vanda se jednou večer dívala s manželem na film o handicapovaném chlapci, který se dozvěděl, že je adoptovaný. Tenkrát měla Vanda malou dcerku a pod vlivem hormonů se nad filmem intenzivně dojímala. Její manžel už to dále nevydržel a Vandě prozradil, že když jí bylo 14 dní, byla sama adoptována.

Vandu nikdy nenapadlo, že je adoptovaná, měla mladší sestru, maminku viděla s bříškem a prožila krásné a bezstarostné dětství. V pubertě se občas nějaký ten mráček objevil, ale než se Vanda dozvěděla pravdu, nějaké to neporozumění s rodiči a sestrou jí zpětně přišlo úměrné věku. Nejvíce se Vanda cítila sama, když jí bylo 13 let, bylo těsně po sametové revoluci a její rodiče spolu sice bydleli, ale už netvořili pár. Každý z nich mohl v nové době realizovat své plány, byli méně doma a Vandě bylo smutno. Měla pocit, že nikam nepatří.

Zpráva o tom, že je adoptovaná, přišla pro Vandu velmi nečekaně. Postupně zjistila, že celé její okolí pravdu vědělo. Proč ona ne? Přemýšlela nad tím, kolikrát jí lidé kolem ní museli lhát nebo neříkat pravdu. Vzpomněla si na dotazník, který jako těhotná kvůli genetickému vyšetření vyplňovala se svojí adoptivní mámou. Myslela na to, komu je podobná, komu se budou podobat její děti. Snažila se pochopit, proč jí pravdu její adoptivní rodiče neřekli, a téměř dva roky trvalo, než se v rodinně vztahy normalizovaly.

Vandin tatínek si poté našel novou partnerku, která pořádala terapeutická setkání žen. Vanda tato setkání začala navštěvovat a díky nim postupně poznávala samu sebe a nacházela odpovědi na své otázky. Po čase se  Vanda rozhodla začít pátrat po své původní rodině. Ze setkání se svou původní maminkou si Vanda odnesla pro ni velmi důležitou informaci: nebyla nechtěná, ale okolnosti neumožňovaly její mamince ani její rodině se o ni postarat. V pátrání po své původní rodině Vanda nepolevila ani poté. Setkala se se svou babičkou, která ji i její rodinu velmi vlídně přijala a v kontaktu jsou na rozdíl od biologické maminky dodnes.

Vanda věří, že ji její příběh už od dětství směroval k pomoci dětem. Vzpomíná, že když během pobytu v lázních chodila na procházky kolem kojeneckého ústavu, kde byla na terase miminka v kočárcích, z nichž některá  plakala, těžce to nesla. Chtěla je utěšit, pochovat. I proto se poté, co ji odrostly vlastní děti, rozhodla být přechodnou pěstounkou a pomáhat na počátku dětem s nelehkým osudem. Na její práci ji nejvíce hřeje fakt, že se díky ní miminka vyhnou ústavní péči a může je velmi brzy zahrnout péčí a láskou.

Přestože Vanda neměla do života ten nejlepší start a dlouho se vyrovnávala s realitou, ve které vyrůstala, je svým adoptivním rodičům za vše velmi vděčná. A ostatním náhradním rodičům Vanda vzkazuje, aby svým dětem říkali pravdu od útlého věku, aby je zahrnuli láskou a péčí a aby jim vždy byli oporou při hledání jejich  kořenů.

Proč Vandě adoptivní rodiče neřekli pravdu? Jak reagovalo okolí, když se Vanda o adopci dozvěděla? Jak probíhalo setkání s biologickou maminkou? Vše se dozvíte v našem Dobrém podcastu.

Tento článek vznikl na základě podcastu z roku 2022, který si můžete poslechnout zde: