Co se odehrává v nitru dětí, které zažily opuštění? Jak se tento hluboký otisk promítá do jejich života – i dlouho poté, co našly nový domov? Bára, která sama vyrostla v adopci, dokáže pojmenovat něco, co mnoho dětí nedokáže vyjádřit slovy, ale přesto to prožívají. Strach, že budou znovu opuštěny, nevědomé návraty do minulosti, obtížné vztahy. Její příběh pomáhá pochopit, co se děje v dětské duši – a co může pomoci, aby se staré rány začaly hojit.

„Těšíme se na tebe, až přijdeš na svět. Moc jsme si tě přáli. Tohle bude tvoje kolíbka  a koukej, tady ti teta přinesla krásné šatičky. A támhle jde tatínek! No tak pojď, tatínku, pohlaď si bříško, už zase kope!”

Tohle je scénář, kterej bych přála zažít každýmu. Jak už víme, tak v prenatálním období života se nám všechno vpíjí do paměti těla a psychiky. Každá láskyplná emoce maminky nám dává základ k radostnýmu životu. Životu, ve kterým se cítíme vítaní. Naše těla jsou chytrý a jsou jako houby, všechno nasáknou, pamatují si, a věřtě tomu nebo ne, opravdu i z toho bříška. Vím to, žiju to. A vy taky…

Já jsem tento scénář nezažila. Kolem mě lítaly rány, řev a strach z toho, co přijde. „Co s tím teď budeme dělat?” Přišla jsem nečekaně. Na potrat už było pozdě. Prý mě chtěli i prodat. Myslím, že jsem přežila jen díky tomu, že moje máma si přála, abych zůstala a že láska nás pevně spojovala.

Porod.

„Cože? Já jsem teď samostatná jednotka? A kde je máma?”

Postýlka v kojeneckém ústavu. Řev, kterej nikdo neslyší. Máma není.

Řev utichl. Odpojuju se. Je to to jediný, co mě teď může zachránit. Necítím. Jen přežívám v nouzovém reżimu.

Měsíc. Dva. Tři. Půl roku.

Představte si, že celej váš život je půl roku a ten celej váš život nemáte nikoho blízkého. Mihne se tu vžycky jen někdo, kdo zajistí fungování vašeho nouzenového reżimu a zase jde dál. Přichází a odchází. Přichází a odchází.

Jsem dítě štěstěny. Přišli si pro mě rodiče, kteří mi dali nový domov, novou naději na život. Trvá mi, než začnu důvěřovat, že tak jak přišli, tak zase neodejdou. Přepadaly mě chvíle, kdy mě pohltil strach, že mi umřou. Pamatuju si ty probrečený noci, kdy jsem celá schovaná pod peřinou a brečím tak, aby o tom naši nevěděli. 

Přepadne mě to i teď. Je to, jako by vám na pozadí setrvačně běžel program strach ze ztráty. Někdy hlasitě, někdy potichu.

Nejintenzivnější situace, kde se projevil můj strach z opuštění, se stala, když jsem była prcek ve školce. Máma odjížděla do divadla a já chytla hysterickej záchvat, nechtěla jsem ji pustit. Držela jsem se jí za nohu a řvala přes celé sídliště. Máma běžně přicházela a odcházela, jenže tento odchod nebyl z běžného denního reżimu, bylo to pro mě nečekané. Doteď si ten strach, že se už nikdy nevrátí, pamatuju. Každičkej kousek mýho těla si na to vzpomíná.

Když popojdu v čase, tak se dostanu do věku, kdy mám svoje první partnerské vztahy. Tohle je ta největší zátěž, kterou si do nich nosím. Strach, že mě zase někdo opustí. Každej malej výkyv, kdy všechno není harmonický, může znamenat ztrátu a ztráta je ta největší bolest. Když došlo na větší krize nebo rozchody, dostávala jsem se opravdu hluboko do pocitů beznaděje. Nejdřív velká scéna a pak si pamatuju, jak ležím schoulená v posteli, brečím, ničemu nerozumím, jako bych sebou nemohla ani pohnout. Paralýza. V hlavě myšlenky, který začínají rozumět lidem, kteří si vezmou život. Naštěští jsem to sama nikdy neudělala. V tu bolavou chvíli, kdy mi pukalo srdce, jsem była zpět. Zpět na začátku, kdy jsem była oddělena od mámy. V kojeňáku. Až přestanu mít sílu řvát, odpojuju se. Ležím bezvládně a čekám, až to přejde.

Tehdy jsem ani netušila, proč to tak bolí, proč se tak chovám. Dostávala jsem rady od partnerů, ať se jdu léčit. A vlastně jsem i chvíli pochybovala o svém psychickém zdraví. Vůbec jsem si nerozuměla. A časem jsem přišla na to, že jsem si dělala výlety do minulosti. Výlety zpět do té chvíle, kdy mě máma opustila, a taky do té doby, kdy jsem cítila, že na tento svět nejsem vítaná. Moje sebehodnota a úcta vůči sobě samé mi chyběly.

S tímto uvědoměním, mi spadl obří balvan z hrudi. Nejsem nemocná. Já jsem si jen prožila tuhle velikou ztrátu a vzpomínky se vracejí.

Je mi jednatřicet a mám pochybnosti o tom, jestli jsem schopná mít zdravý partnerský vztah.