Poslechněte si rozhovor, který mapuje životní cestu mladé ženy, která své první roky života strávila v ústavní péči. Následně byla přijata do pěstounské rodiny, kde mohla začít pomalu důvěřovat světu. Ale až v dospělosti, díky náročné situaci, do které se dostala, mohla otevřít, zvědomit a začít léčit svá zranění z dětství.

Sandra vyrostla v pěstounské rodině, kam přišla jako pětiletá holčička, která má za sebou ve svém životě už mnoho změn. Její rodiče se totiž v osmdesátých letech seznámili v tehdejším československém Brně tak, že sem každý z nich přijel ze své rodné země za prací. Otec byl z Kuby a maminka z Maďarska.

Bohužel si svých rodičů moc neužila, protože byla umístěna ve třech měsících do kojeneckého ústavu, po dvou letech přestěhována do dalšího ústavního zařízení a následně do dětského domova. Se Sandrou jsme si povídaly o tom, co takové rané zážitky v člověku zanechají tam uvnitř v duši. A jaké pro ni bylo, když si pro ni přijeli náhradní rodiče.

Nebylo tam nic, žádný strach, obava. Prostě jsem v životě od mala zažila už tolik změn, že jsem měla pocit, že je to takhle v pořádku. Plus takový ten nouzový režim, ve kterém jsem tenkrát žila, abych to všechno nějak přežila. Tenkrát jsem to měla tak, že kdyby přijel čert, tak bych s ním klidně odjela.

Povídaly jsme si tom, jak prožívala své začátky života v náhradní rodině. Jak překvapivé pro ni bylo, že měla vlastní postel, skříň, nebo jak velké může být dětské hřiště a co na něm ostatní děti dělají.

Dívala jsem se na ty děti na hřišti a divila jsem se, co to dělají. Hodně jsem se na ně dívala a nejdřív je kopírovala. Postupně během času, jak jsem se v rodině uvolňovala, tak začala ta hra být přirozenější. Mám pocit, že do té doby jsem si ani nehrála. Bylo to, jako by se mi najednou otevřel celý svět.

Moc mě zajímalo, jestli se Sandra začala uvolňovat a navazovat se na své náhradní rodiče a jak se to projevovalo.

Moji rodiče přistupovali ke mně i mým bratrům vždy úplně stejně. A to mi dělalo moc dobře. Nikdy jsem od nich neslyšela, a to ani v hodně těžkých situacích, že by litovali, že si mě vzali. A za to jsem moc vděčná. Protože ten pocit takového bezpodmínečného přijetí, byl pro mě hodně důležitý.

Také jsme si povídaly o tom, jak moc důležité pro ni tenkrát bylo, aby byli rodiče maximálně autentičtí. Protože s ohledem na svá zranění, která si přinesla z kojeneckého ústavu, by špatně rozuměla skrývaným emocím.

Se Sandrou jsme se také věnovaly tématu školy, která pro ni nebyla vůbec jednoduchá. V osmdesátých letech bohužel nikdo nevěděl nic o vlivu traumatu na schopnost učit se. Proto dostala ve škole všechny diagnózy, které byly k dispozici dislexie, disgrafie a další. První třída pro ni proto byla velmi těžká, ale od druhé do páté třídy naštěstí chodila do třídy pro děti s poruchou učení, která byla v té době ve městě zřízena. A tam to bylo jiné. Zažívala tam pocit přijetí a toho, že není jediná, komu učení nejde a naopak pocity radosti, když díky jinému, trpělivějšímu přístupu se jí ve škole začalo dařit.

Tohle období bohužel ale netrvalo dlouho. Od šesté třídy jsem se musela vrátit na běžnou základní školu a tam to zase začalo. Sedmá třída pro mě byla nejtěžší. V té době už jsem chodila za školu a kouřila. Ale nebylo to podle mě ani tak z toho důvodu, že bych se nechtěla vzdělávat. Bylo to spíš o tom, že jsem se cítila nepřijatá a hloupá. Učitelé mi to dávali velmi otevřeně najevo.

Závěrem první části podcastu se dostáváme do období puberty. Mluvíme o tom, jak se doma se Sandrou mluvilo a pracovalo s její identitou a jak svůj příběh dokázala sdílet kamarádům, spolužákům nebo okolí. Zda to pro ni bylo těžké, případně jak se s otázkami dokázala vypořádat.

Jednou jsem učitelce ve škole vyprávěla smyšlený příběh o tom, jak si mě sem přivezli z Afriky lodí, protože pocházím původně z Afriky, z nějakého malého státu. Zajímavé bylo, že ona mi to věřila. A já tenkrát začala chápat, jak velkou sílu má slovo…