Ať už jste zájemci o pěstounství, adopci, nebo už dítě osvojené nebo v pěstounské péči máte, určitě jste se v rámci procesu prověřování a příprav setkali s dotazem na etnický původ dítěte, které byste rádi přijali. Pro někoho může být tato otázka zcela rozhodující, jiný cítí, že zvládne přijmout dítě pouze stejného původu jako je on sám.
Pokud jste na etnický původ dítěte neměli žádné speciální požadavky, možná si k vám cestu našlo právě to, které má jiný rasový či národnostní původ než vy. Co tedy výraz etnikum znamená? Etnikum neboli společný rasový původ spojuje lidi, kteří mají stejné kořeny – společnou historii, kulturu, místo atd.
Mezi národnostními menšinami žijícími na území České republiky se nejčastěji setkáváme s romským, poloromským, vietnamským (příp. vietnamsko-romským) původem dětí. Není ale výjimkou, že se do pěstounské péče nebo adopce dostanou i děti stejné rasy jako mají náhradní rodiče, ale s jinými kulturními a jazykovými kořeny – jde nejčastěji o děti ukrajinské, ruské, rumunské nebo slovenské. Za děti jiného etnika lze tedy považovat všechny, které mají v kořenech jinou kulturu, zvyklosti, obyčeje, jazyk nebo místo.
Kdo jsem? Kolik z nás by na tuto otázku jako první odpovědělo, že jsem Čech? Často si důležitost etnika neuvědomujeme, dokud o něj nepřijdeme. Dokud se sami neocitneme mezi lidmi jiného etnika. Mezi lidmi, kteří jinak myslí, mají jiné kořeny, zvyklosti nebo tradice. Většina z nás jezdí ráda na dovolenou, ale ruku na srdce… i když se vám na tam líbí, nechybí vám někdy u snídaně české pečivo? Nechybí vám k večeři české pivo? Netěšíte se zase domů do svého prostředí? Zkrátka všude dobře, doma nejlíp. Děti, které vyrůstají v rodinách jiného etnického původu se někdy mohou cítit jako my na dovolené. Více či méně spokojené, ale vytržené ze svého prostředí, nezapadající, jiné. My se za 14 dnů vrátíme domů, ale co ony? Jak jim tedy můžeme pomoci vrátit se zpět k jejich kořenům?
V první řadě si musíme udělat jasno my dospělí. Velmi často totiž kolem přijetí dítěte jiného etnika panují obavy, jestli dítě nebude ve své povaze etnikem příliš ovlivněno, jestli zvládneme ustát reakce okolí nebo jestli dokážeme dítěti dát to, co bude potřebovat.
Existuje šest základních postojů k jinému etniku (ukázáno na nejčastějším etniku dětí osvojených nebo v pěstounské péči v České republice):
- Popření – dítěti tvrdíme, že není jiného etnika, např.: „Nejsi Rom.“
- Odstřižení – usekneme dítěti kořeny a čekáme, že bude růst, např.: „Ano, jsi Rom, ale teď jsi náš, teď jsi Čech.“
- Nahrazení – dítěti budeme tvrdit, že jeho snědá pokožka má jiný původ než ve skutečnosti, např.: „Tvoje maminka nebyla Romka, ale Italka.“
- Zlehčení – etniku nevěnujeme pozornost, např.: „Nám je jedno, jaký jsi, důležité je, že se máme rádi.“
- Přecenění – etnikum vždy na prvním místě, např.: „Tvůj romský původ je pro tebe i pro nás to nejdůležitější.“
- Respekt ke kořenům – ta nejlepší cesta, např.: „Přijímáme tě takového, jaký jsi. A budeme ti oporou, pokud tě jiní přijímat nebudou.“*
Proč je respektování kořenů dítěte právě ta nejlepší cesta? Většina z nás si během života projde obdobím tzv. slabé identity. Obvykle tomu tak bývá v pubertě, kdy dítě rodiče méně či více považuje za jiné, divné, vzdálené. Má pocit, že si s nimi nerozumí, že není chápáno a někdy lze jen těžko najít společnou řeč. V tomto období nás ovládají především hormony, které se za nějaký čas uklidní a cestu k rodičům většinou zase najdeme. Děti vyrůstající v rodinách jiného etnika mohou tyto pocity ale zažívat nepřetržitě, přestože nikdy ve svém původním prostředí nevyrůstaly. K projevům slabé identity lze navíc nevhodným jednáním ještě přidat prohloubení sebenenávisti, kterou v nějaké formě děti z nerespektujícího či vysloveně patologického prostředí často trpívají. A toto vše pak bývá přičteno na vrub genům, a právě etnické odlišnosti. Nedostatek respektu k jejich přirozeným potřebám je může silně ovlivňovat a způsobit, že se cítí jiné, prázdné, vytržené, zbytečné, nejsou schopny navázat vztahy, v extrému až neexistující. Poeticky řečeno jim chybí kus jich samých. Jsou časté příběhy dětí, kterým, přestože vyrůstají v harmonickém a milujícím prostředí, chybí jim část jich samých, vědomí vlastní hodnoty a jedinečnosti. Například ve školce se mohou cítit jiné, protože ostatní děti jsou všechny stejného etnika a oni vypadají odlišně. Ale když pak na hřišti potkají někoho stejného původu, mohou se cítit lépe, úplně. Potkají někoho jako jsou oni sami.
Abychom dětem mohli alespoň částečně pomoci vrátit se k sobě samým, je velmi důležité nechat je s jejich etnickým původem setkávat a čím dříve s tím začneme, tím lépe. Už od útlého věku lze dětem pouštět autentickou hudbu, pohádky, povídat si s nimi o jejich původu, o zvyklostech a obyčejích, které se k nim vážou a pokud to lze, navazovat vztahy s lidmi stejného původu. Respekt k původu je velmi důležitou součástí nás všech a pro děti vyrůstajících v rodinách jiného etnika obzvlášť. Jen tak totiž mohou být jejich kořeny úplné a umožnit jim ten správný a zdravý růst.
Za odborné připomínky k textu děkujeme Mgr. Ludmile Hanušové.
* Zdroj: Romské dítě v náhradní rodině, Mgr. Martina Vančáková, Rozum a Cit z.s. Jablonského 639/7, Praha 7, 2008
