Po několika měsících dopisování s Olinou a Honzou (adoptivní rodiče mého syna Jakuba) mi bylo nabídnuto setkání s nimi.Od tohoto okamžiku jsem měla smíšené pocity. Cítila jsem nervozitu a zároveň velikou radost. Vzplála ve mně jiskřička naděje, že se dozvím něco víc o Jakoubkovi. Zároveň se poznám s jeho novými rodiči a snad poznám někdy i Jakoubka.

Čím víc se blížil den D, tím víc ve mně stoupala nervozita. Tu ale přebíjela radost. Když nadešel pro mě tento významný den, byla jsem ráda, že se mnou jede i můj táta. Bylo na něm vidět, že je taky nervózní, ale já jsem pomalu nevěděla, ani jak se jmenuji.

Setkání bylo naplánováno v Praze. Cestou ve vlaku jsem přemýšlela o průběhu setkání. Najednou jsem nevěděla, na co vše jsem se chtěla zeptat. Měla jsem strach, aby moje mluvení mělo hlavu a patu. Cestou mě táta uklidňoval. Říkal, že celá diskuze se bude odvíjet, až podle situace na místě.

Když jsme přišli k budově, kde sídlí organizace Dobrá rodina, být tam sama, asi bych nedokázala na toto setkání dorazit. V Dobré rodině nás přivítala paní Petra Pávková. Moje představa o příjemné a milé paní se nad míru mého očekávání naplnila. Když zazvonil zvonek, bylo nám hned jasné, že to jsou už Jakoubkovi rodiče.

Můj srdeční tep dosáhl svého maxima. Okamžitě, když jsem ve dveřích uviděla Olinu s Honzou, začala jsem být klidnější. Zapůsobili na mě velmi kladně. Ještě než jsme spolu promluvili, věděla jsem, že Jakoubek je ve správných rukou. Začala jsem se cítit lépe.

ČÁST DRUHÁ

Velmi mě potěšilo, když nám ukázali rodinná alba a předali mi obrázek od Jakoubka. Rozplakala jsem se štěstím.

Toto setkání, ze kterého jsem měla velké obavy, bylo pro mě velmi pozitivní.

Dnes vím, že o Jakoubka je velmi dobře postaráno. Jsem ráda, že organizace Dobrá rodina pomáhá při kontaktu biologických matek s adoptivními rodiči. Biologická matka, která se nemohla postarat o své dítě, zjistí, u koho žije a v jakých podmínkách. Mnoho těchto matek žije s pocitem selhání. Toto se může zmírnit, když zjistí, jak jejich děti vyrůstají.

První dny po setkání jsem nemohla myslet na nic jiného než na Jakoubkovu rodinu, ve které vyrůstá. Jsem velmi ráda, že o mně ví a ví, proč jsem si ho nemohla nechat.

Ještě jednou bych chtěla poděkovat Dobré rodině a hlavně paní Petře Pávkové a velmi si vážím Oliny a Honzy za jejich otevřenost a obětavost.

Biologická matka

P. S.: Jakoubka jsem dala k adopci, protože jsem ho chtěla ochránit před jeho otcem, který se ke mně nechoval hezky. Bála jsem se toho, že by se ani hezky nechoval k němu. Začal být agresivní a představa, že by se choval takto i k němu, mě děsila. Kdybych si malého nechala, tak bych od něj nikdy neměla klid a měl by důvod k návštěvám. Já jsem měla strach z dalšího ponižování a bití.