Někdy dítě svým přístupem vyjadřuje, že toho po něm prostě ještě chcete moc. Nebo ho čeká nějaký vývojový skok, a tak mozek nezvládá předchozí dovednosti tak dobře jako dřív. Většinou to je reakce na nějaký stres nebo tlak. Někdy podobné napětí vzniká po narození sourozence. A tak použijte techniku miminkování. Jestliže třeba čtyřleté dítě kňourá a chová se komunikačně jako miminko, pomůže mu, když se podle toho budete v tu chvíli chovat i vy a budete na něj tak mluvit: „Je to dneska těžký, viď. Tak pojď, to spolu zvládneme.“ A přitulíte ho k sobě, pohladíte a navážete láskyplný oční kontakt. Jen tak, pro pocit přijetí, beze spěchu.

Děti (i dospělé) často trápí, když z druhých cítí, že nenaplnili jejich očekávání. A proto je prima v takových dnech dočasně od dítěte očekávat jen to, co bychom očekávali od miminka. Takže když se nechce obout, přistoupíte k tomu láskyplně: „Tak pojď, já ti tentokrát pomůžu.“ Slovem „tentokrát“ to časově ohraničujete. A při obouvání pořád na dítě mluvíte jako na malinké. Chce to zase použít hravou intonaci: „Tak kdepak je ta nožička? Tady je! Hurá!“ Dítě si samo řekne, že už nechce miminkovat, tím, že začne vyžadovat dospělejší zacházení. A v tu chvíli řeknete: „Tak už je ti dobře? Už to zvládneš sám?“ Když se dítě může opakovaně přesvědčit, že počkáte, až si vývojově dojde do svého věku, zklidní ho to a pomalu se zase začne chovat podle svého skutečného věku.

Hru vám přinášíme s laskavým svolením autorky knihy “Manuál hravého rodiče” Alžběty Hláskové, ze které vychází.