A je to tady, zase jsem o rok starší. V jeden den se přehoupne celý rok – ještě včera mi bylo sexy dvacet devět, dneska jsem utahaná třicítka. Ach jo. Ale mám narozeniny! Měla bych být dobře naladěná, dnešek je jen o mně, měla bych slavit. Měla bych… Měla bych… Ale nějak mi to nejde.  

Spoustu let jsem si nebyla jistá, co mi vlastně na tomhle dni nesedí. Zkoušela jsem se k němu postavit různě: roky jsem slavila pouze devatenácté narozeniny s představou, že je to za A fajn vtípek a za B, že můj splín určitě plyne ze stárnutí a pomalému podléhání nevyhnutelné entropii. Potom jsem přijala za svůj “americký přístup” k věci a vyžadovala jsem velkou oslavu s překvapením v obležení přátel. Ne. To taky nebylo ono. Na svoje narozeniny jsem se prostě vždycky cítila divně. Smutně. A pak mě to trklo: rok co rok slavím datum, kdy jsem přišla na svět do bolesti, deprese a smutku. Připíjím si na primární opuštění, na chvíli, kdy jsem se na světě ocitla sama a nechtěná. Dostávám dárky, kterými se snažím vyplnit černou díru, kterou ve mně zanechaly první hodiny mého života. Jen ať je jasno: miluju dárky! Ale opravdu je co slavit?  

Proč vlastně slavíme narozeniny? Je důvodem k oslavě to, že jsme absolvovali nevyhnutelný proces porodu a přežili ho? Nebo slavíme den, kdy jsme se poprvé setkali s mámou tváří v tvář namísto dělohou v tvář, kdy jsme poprvé viděli tátu a sourozence a oni nás konečně můžou držet v náruči? Pokud slavíme první možnost, tak si můžeme gratulovat za každý jeden den, který přežíváme na Zemi. Můžeme oslavovat každý nádech, každé překonání nemoci nebo úrazu. A možná bychom opravdu měli. Stejně jako porod jsou i toto procesy, které musíme absolvovat, chceme-li setrvávat na světe, no ne? Jestli ale oslavujeme svůj příchod do rodiny a naši blízcí slaví, že jsme se k nim po těch devíti měsících konečně připojili, máme my, kdysi odložené děti, které z porodnice nezamířily hned do vřelé rodinné náruče, co slavit?  

Když jsem si tohle uvědomila a připustila, zásadně se mi ulevilo. Tlak na to, být dobře naladěná a užívat si ten jeden konkrétní den, opadl. Začala jsem se víc soustředit věci, které pro mě opravdu stojí za oslavu. A rozhodla jsem se, že je to den, kdy jsem poznala bezpodmínečnou lásku a domov. Den, kdy si mě rodiče odnesli z kojeneckého ústavu a dali mi nový život. V ten den se misky vah mého dosavadního bytí začaly vyrovnávat. Miska, na které leželo všechno trauma, opuštění, strach a bolest najednou nevážila tolik, protože na protilehlou přibyla rodina, máma, táta, teta a babička, sestřenice a bratranci, pes, křeček, kamarádi… až výrazně převážila tu, která měla v prvním půlroce mého života výrazně navrch.  

Všechno to smutné a bolavé tam pořád pod povrchem někde je. Nikdy to nezmizí a já si to ponesu celý život jako břímě i benefit. Teď už za tuhle nálož umím být i vděčná (i když bych ji samozřejmě radši neměla vůbec). Je to dárek, který jsem dostala ke svým nultým narozeninám. Ke svým adoptinám o půl roku později jsem ale dostala mnohem větší krabici plnou pozitivních emocí, lásky a péče. Díky ní nejsem jen frustrované klubko nervů, neurotická bytost bez schopnosti prožít štěstí a radost. To je ta druhá část mé osobnosti a společně oba tyhle “dárky” tvoří člověka, kterým jsem. 

Narozeniny jsou pro mě od teď časem rozjímání, kdy si dovolím být melancholická a smutná a truchlit po své biologické mámě a tátovi a sourozencích, které možná někde na světě mám. O adoptinách děkuju za svou rodinu a život. Děkuju za to, co mám, protože je toho víc než dost pro jednoho člověka.  

Autorkou článku je Tereza Navrátil Šimonová